59. ŠRÁMKŮV PÍSEK 2020

Kdybych měl letošní Písek stručně charakterizovat, napsal bych: mimořádně barevný, různorodý a až kupodivu kvalitní. Jeho rozmanitost šla od divadla mladého věkem přes divadlo mladé duchem, od radosti ze hry ke snaze poznat a ovlivnit divadlem sebe i svět, od táborákového pásma písniček a scének až po perfekcionisticky vystavěná a zvládnutá díla. Velká byla i různorodost cílů a žánrů.

Název hlučínského souboru Zběsilá pípa a jeho estrádního pásma písniček a scének Pivo věčně živo vypovídá vše, co je nutno vědět. Sympaticky překvapivé je množství reflexí skutečných, aktuálních témat a problémů ať už se týkají jednotlivců, generačních skupin nebo celé společnosti. I ty, které se tváří zcela apoliticky či atématicky ve skutečnosti rezonují s cítěním a myšlením doby.

Statické divadlo z Ostravy přineslo ve svém Párku obraz věčně nadávajících, nepříliš skrytě šovinistických Čechů, v poněkud jednotvárném temporytmické stavbě pásma hlášek, ústících, žel, do prvoplánové „metafory“ symbolického kosočtverce z českých vlajek, coby cíle, k němuž směřujeme.

Scénické čtení pražského Antonína Puchmajera D.S. Beranidla budoucnosti je literární feérií pohledů na autentické osobnosti české politické scény a jejich postoje; problém je v tom, že druhá půle dvouhodinového kusu namísto završení jen rozmotává složitě zapletenou situaci jednotlivých postav a vnáší nové a nové.

Malála (Reservé, ZUŠ Most) a Cik (120 dB, ZUŠ Jaroměř) jsou typické studentské reflexe společensky naléhavých témat. Malála je vyprávěné divadlo, jež na scéně z knih a papírů jednoduchými prostředky plošných papírových postaviček líčí v téměř dokumentární formě příběh boje pákistánské dívky o možnost žít plnohodnotný život. Chybí jen tématu adekvátní konec: Malála přece netouží především zachránit si život (to by stačilo přikrčit se a žít podle vůle fanatiků), natož emigrovat do Anglie (ani to by také nebylo tak těžké); touží dosáhnout práva žít po svém ve své zemi a pomoci k tomu i ostatním dívkám a ženám pomocí vzdělání. Cik je pomocí meotaru převyprávěná metafora života cikády, jejímž jediným životním posláním je běhat jako robot v uličkách úředních šanonů či výrobních hal a poté vysublimovat do kýženého nebe (důchodu?).

Skvostná země lounského Slepého střeva (rovněž ZUŠ) se zabývá tématem vyloučení z kolektivu náboženské sekty; zajímavá je tu práce s arénou, rozdělenou čtyřmi uličkami.

Inscenace dalšího „zuškového“ souboru Hop-Hop z Ostrova Jeden z nás lže se soustřeďuje na vztahy mezi středoškoláky na půdorysu detektivního příběhu o příčinách smrti jednoho z nich. Podobný charakter má i inscenace tří mladých herců Turnovského divadelního studia Dlouhá cesta, které v silně stylizované podobě zkoumá problematiku sexuality sourozenecké dvojice.

Na inscenovaném pásmu poezie Františka Gellnera Čekání na Gellnera (Tajfun Ostrava) je pozoruhodné, jak se středoškolští studenti ztotožňují s ironicky skeptickým pohledem více než sto let mrtvého básníka, a přesto z tohoto divadla poezie prýští především radost ze hry se slovem a poezií.

Tím je blízké i inscenaci SVBD mosteckého souboru Špenát a kedlubna při tamní ZUŠ, který převádí Havlovu grafickou poezii do pohybového obrazu.

Inscenace S čaganem lamag nohy pražského Akolektivu Helmut je záznamem volně se prolínajících představ party „čundráků“ o duchu krajiny a událostech kolem beskydské Morávky s jejími legendami o Ondrášovi a zrádném Jurášovi a o partyzánech a jejich místních pomocnících; jakoby se člověku v polospánku vynořovaly prolnuté obrazy toho, co o místě slyšel, co viděl a co si domyslel. Čtyři mladí muži a jedna dívka předvádějí své reflexe na scéně s rozkládacím stolkem, několika židlemi, valaškou, batohy a propanbutanovou bombou; vše podloženo metodami dramatické výchovy, jíž všichni prošli a jejíž „biblí – Sborníkem dramatických her a cvičení – si podložili i nohu stolku. Hraje se v krátkých střizích polocivilních dialogů, stylizovaných fyzických akcí a sošných zastavení, metaforicky „komentovaných“ třemi několikavteřinovými (mistrovsky zvládnutými) vstupy marionety medvěda a poloabstraktní loutky tetřeva ze skládacího deštníku. Je to ten typ grotesky, který se zobrazovanému rozhodně nevysmívá, svým způsobem ho ctí a zároveň dokáže vidět komickou podobu jeho přepjatého tradování. Škoda, že završení nemá podobu jasnější a uzavřenější pointy, neboť se tím oslabuje téma a smysl celého formálně brilantního kusu.

Pražský Antonín Puchmajer D. S. již od svého vzniku zakládá svou poetiku na absurditě spojování a střetávání nespojitých, ba protikladných jevů. Příběhy z pohřbu jsou toho vrcholnou ukázkou nejen co do čistoty principu, ale i co do kvality provedení a celkového výsledku. Nejde o absurditu pro absurditu, o nesmyslnost konfrontace nesouvislých věcí, nýbrž o hledání a poznávání pomocí narušování zavedených klišé, zpochybňování nepochybných pravd a neustálé tázání se, co je co. Dosahuje se toho především střetáváním protikladných obsahů a forem: o přízemním, nízkém se pěje s operní distinguovaností a artistností, o vznešeném, hlubokém, vážném či tragickém se mluví slovy dlaždiče (byť gramaticky korektně), kontrasty a protimluvy se vytvářejí mezi slovy samotnými („Povídej mi něco hezkého.“ – „Jeden muž chtěl spáchat sebevraždu, netrefil se a ustřelil si spodní čelist.“), mezi slovem a obrazem („muž s bohatým účesem“ – objeví se holohlavý herec)… Nejde jen o nezacílený černý humor a experiment tu není cílem o sobě a pro sebe, nýbrž metodou a výsledkem hledání, demaskování klišé a pseudohodnot. Příběhy z pohřbu jsou pro mne tím nejlepším, co dosud soubor vytvořil.

Debaty o představeních byly na letošním Šrámkově Písku živé a podnětné. Byť se někdy uchylovaly od analýzy jevištních faktů k básnivému kroužení a snění a utíkaly k souvislostem-nesouvislostem, jež existují jen v představách hovořícího (třeba vztah kostýmu psa, připomínajícího pandu a právě proběhlé pandemie), naštěstí to nebylo pravidlem a členové souborů se věcně drželi divadelní problematiky, příčin a důsledků fungování či nefungování užitých prostředků a postupů i stavby inscenace.

O čem letošní „mimořádný“ Šrámkův Písek svědčí? Že mezi soubory a divadelníky tohoto zaměření je obrovská touha poznávat, vyjadřovat se, tvořit, hrát. Že divadlo pro ně není jen obyčejná provozní záležitost a zvyk, ale skutečná potřeba. A to je podstata amatérismu.

V příloze naleznete fotografie z představení Malála, Párek a S čaganem lamag nohy pražského Akolektivu Helmut. Foto M. Strotzer.

Autor: Luděk Richter