Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Dávat lidi dohromady. Nebrat nic jako dogma. To mě baví.

Michal Drtina je také loutkář Autor: soukromý archiv M.D.

Rozhovor s Michalem Drtinou, odborným pracovníkem NIPOS pro loutkářství. O hranicích loutkového divadla, unikátním systému soutěžních přehlídek, zapálených loutkářích amatérech i profesionálech, zkrátka o loutkovém divadle s láskou.


Michale, stejně jako tvých kolegů z NIPOS ARTAMA, i Tebe se ptám: Co uplynulá „doba covidová“ přinesla nového do oboru, kterému se věnuješ, tj. ve Tvém případě do oblasti amatérského loutkového divadla?

Moc změn jsem nepozoroval. Tedy pokud si odmyslím, že se soubory nemohly scházet ani hrát. Proto se také minulý rok realizovalo velmi málo inscenací a ty, které vznikly, byly většinou v malém obsazení. Což bylo vzhledem k omezením logické. Postupové přehlídky jsme různě oddalovali, některé se zrušily a ty, co se uskutečnily, se podařilo vklínit do období, kdy se smělo. I přes všechna omezení vznikly skvělé inscenace! Loutkářkou Chrudim (Celostátní přehlídka a dílna amatérského loutkářství – pozn.red.) jsme uskutečnili minulý i předminulý rok. Pro všechny to byla vzpruha a také trochu zázrak. Byli jsme jeden z mála festivalů, který ani covid nepřerušil. Pravda ale je, že loňský ročník Chrudimi byl co do přípravy velmi hektický, protože poslední regionální přehlídky proběhly začátkem června, takže na sestavení hlavního i open programu, tisk plakátů, prodej vstupenek atp. byly tři týdny. Nechápu, jak se to povedlo. Dovolím si tvrdit, že na programu ani na návštěvnosti nebyly hektické přípravy poznat.

Kdo všechno se na organizaci Loutkářské Chrudimi podílí?

Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, tedy NIPOS Praha, Spolek pro vydávání časopisu Loutkář a město Chrudim v zastoupení Chrudimské besedy. Každý má svoji část organizace. NIPOS zastřešuje vzdělávání a postupový systém a propozice, Loutkář festivalovou produkci a granty a Chrudimská beseda propagaci a kompletní technické zázemí v místě konání. Spolupráce mezi všemi je výborná.

Jestli tomu dobře rozumím, loutkářské soubory i v uplynulých letech stále tvořily, kontinuita přehlídek se nepřerušila. Někoho možná napadne: Jak to? Neumím si představit on-line zkoušky loutkového divadla.

Především v loňském roce zkoušely soubory jedno nebo dvoučlenné nebo rodinné, takže hlavně díky tomu. Ze souborů obvykle hrajících na přehlídkách jich loni a předloni dost chybělo. Uskutečnily se ostatně jen čtyři přehlídky. Přesto byl hlavní program Loutkářské Chrudimi velmi kvalitní.

Kolik přehlídek se obvykle ročně koná za normálních okolností?

Každoročně se koná deset regionálních přehlídek, výjimečně jedenáct, do kterých se hlásí více než 110 souborů. Loni to byla pětina, 22 souborů, letos zhruba tři pětiny obvyklého počtu, 65 souborů.

Kde se konají regionální přehlídky?

Již leta máme stabilní místa prakticky ve všech krajích. Letos pořadatelé druhé pražské přehlídky organizaci vzdali, protože už dva roky přehlídku rušili a letos už jim na organizaci nezbyly síly. K tomu se přidal úplně zpožděný grantový systém a nevědělo se vůbec, kdo a v jaké výši v grantovém řízení uspěje. To organizátorům na chuti nepřidalo. Na druhou stranu vznikla, respektive znovu se probudila přehlídka v Brně, takže celkový počet postupových přehlídek se nezměnil. Ještě, že jsou pořád lidé, kteří mají loutkové divadlo rádi a zůstala jim chuť postupové přehlídky organizovat. Moc jim za všechno děkuju. Všichni organizaci zvládají výborně, dokážou najít finanční zdroje, zajistí místo konání, servis souborům i lektorům. Musím hledat cestu, jak jim víc pomoct, třeba jak sehnat peníze na lektory nebo apelovat na časový harmonogram grantového řízení ministerstva kultury a hledat řešení i v době provizorního státního rozpočtu. Postupové přehlídky přece tvoří páteř unikátního systému, který nemá ve světě obdoby. Loutkářství je zapsáno v UNESCO právě proto, že se předává z generace na generaci, a to především díky amatérským loutkářským souborům, kde ono předávání funguje nejvíce a také díky postupovým přehlídkám, které generují nové příznivce loutek a vrcholí Loutkářskou Chrudimí.

Míň přehlídek proběhlo i kvůli penězům nebo hlavně kvůli covidu?

Především kvůli covidu. Lidé v souborech se nemohli scházet, přesto dělali, co mohli.

Přesto to, co vzniklo, stačilo na program Chrudimi.

Ano, stačilo. Myslím, že se podařilo uskutečnit velmi kvalitní program jubilejní 70. Loutkářské Chrudimi. Malý počet inscenací v hlavním programu jsme doplnili retrospektivním ohlédnutím a zařadili do programu nejúspěšnější amatérské inscenace z minulých let. Obava byla z toho, že lidé nebudou mít peníze a nepřijedou do seminářů, nebudou chodit na představení. Nakonec bylo otevřeno sedmnáct seminářů s 230 seminaristy. Už minulých letech začaly do Chrudimi jezdit celé rodiny s dětmi a přijely v loňském roce i letos. A jak děti rostou, jsou plné nejen dětské semináře, ale i ty pro juniory, což je skvělé. Když se zavedl na Chrudimi seminář pro děti, byla to velká otázka. V současné době tvoří dětské semináře skoro polovinu z jejich počtu. V současném systému, kdy všichni seminaristé musí vidět všechny inscenace v hlavním programu jsme na maximu účastníků, víc jich vzít nemůžeme. Ne kvůli ubytování, ale kvůli souborům v hlavním programu, které většinou musí odehrát čtyři představení. Tři především pro seminaristy a jedno výhradně pro veřejnost. A také kvůli počtu hracích míst a možnosti uskutečnit každý den večerní reflexe o viděném.

Které loutkářské soubory dlouhodobě vynikají? Tuším, že to asi nejsou vždy ty, které se pak objevují na Jiráskově Hronově?

Nejsou. Pro loutkářské soubory je vrchol Loutkářská Chrudim. Hronov je místo, kde loutkáři ukazují, co se v uplynulém roce v loutkářství událo. Například letos na Jiráskův Hronov nemohla inscenace žamberské ZUŠ Jmenuji se Orel, což byla škoda, protože jde o zajímavý projekt se silnými tématy. Pro mě je skvělé, že velmi mnoho kvalitních inscenací vzniká u mládežnických souborů. V současnosti mě velmi překvapil činoherec Pavel Skála se svým mosteckým souborem, který začal dělat loutkové divadlo, a dělají ho dobře. V minulých letech to byla inscenace Malála, letos Hrnečková Karkulka s dospělým souborem a inscenace Eva H., která vznikla na základě orální historie. Děti vyzpovídaly devadesátiletou mosteckou rodačku a z jejího vyprávění vytvořili loutkovou inscenaci, která spojuje linii osobního příběhu oné ženy s historií města Mostu a dětí, které příběh vyprávějí. Tohle představení mi letos udělalo největší radost na krajských přehlídkách, které jsem viděl. V Chrudimi mě zaujal soubor BUBU klubu dětských aktivit ze Vsetína a jejich inscenace Kráva a dědeček, která byla inspirována stejnojmennou knihou Ivana Binara. Opět ekologické téma, které současnou mládež velmi tíží. Ale nemohu zmínit pouze Most a Vsetín. Skvěle tvoří mládežnické soubory v Jaroměři, Chlumci nad Cidlinou, Žamberku, Svitavách i soubory v Hořovicích, Plzni, Turnově, Opavě nebo Vševilech a mnoho dalších.

Zmínil ses o seminářích na Loutkářské Chrudimi. Kdo jsou jejich lektoři a co vlastně semináře na Chrudimi nabízejí?

Lektoři jsou především profesionálové z oboru. Většina jich někdy hrála v Chrudimi nebo se účastnila seminářů v mládí a rádi se vracejí. Pro představu z letošní nabídky: Peter Varga z divadla LokVar vedl seminář Zkoušíme… aneb Co s loutkou?, ve kterém účastníci hledali vztah herec-loutka, loutka-loutka, herec-herec. Hledali, jak postavit situaci, dialog. Jak hrát pauzu, jak najít a postavit gag. A u toho animace, manipulace… prostě hra s loutkou spojená s dramaturgií. Scénografický seminář letos vedl Petr Borovský z Divadla Alfa a účastníci vyráběli makety scény pro své připravované projekty, u nich si vysvětlovali zákonitosti fungování scény – herce – loutky. Hana a Tomáš Volkmerovi z Divadla loutek v Ostravě vedli seminář pro pedagogy v praxi i pro budoucí pedagogy a pedagogické pracovníky Loutka jako nástroj vzdělávání, ve kterém se zabývali prací s loutkou při výchově a vzdělávání různých dětských skupin rozmanitého věku. Využitím loutky jako komunikačního, motivačního a aktivizačního nástroje, nástroje k řešení různých problémových situací, ke spolupráci a součinnosti dětí ve skupině, k rozvoji jemné motoriky, k oživení výuky… Vít Brukner ze souboru Buchty a loutky se zabýval užitím filmu v loutkovém divadle, Matouš Adam hlasem a improvizací, skvělý režisér Divadla Drak Jakub Vašíček vedl velmi populární diskusní seminář, manželé Bělohlávkovi z Naivního divadla pak seminář dětský, loutkoherec Lukáš Bouzek seminář loutkářské improvizace pro mládež do 17 let… a mohl bych pokračovat Tomášem Běhalem z divadla Toymachine, Hankou Voříškovou, Terezou Černohorskou, ale zbytek můžete najít na stránkách loutkarskachru­dim.cz a to zpětně za několik let a udělat si dokonalou představu o tom, že učíme vše, co by se mohlo hodit každému loutkáři, ať je z jakéhokoli souboru. A na některé semináře se hlásí již vystudovaní a aktivní profesionální loutkáři, což jakási známka kvality seminářů. Výborné je, že zatím většina lektorů, které jsme kdy oslovili, na Chrudim přijela a byla spokojena se zájmem seminaristů i s festivalem jako takovým.

Odpověděl jsi tím na otázku, jak se daří sehnat profesionály ke spolupráci. Daří se to i pro regionální přehlídky?

I tam jsou lektory profesionálové nebo ti, kteří v loutkovém divadle již něco dokázali, ale přímo se jím neživí. Z profesionálů třeba pedagožka DAMU Nina Malíková, ředitel divadla Drak Tomáš Jarkovský, herec divadla Alfa Jiří Jelínek, manželé Volkmerovi z Divadla loutek Ostrava, loutkoherečka Hana Dotřelová a další. Často jsou lektorské sbory doplňovány ještě studenty DAMU, například režisérkou Johanou Bártovou nebo Emou Šlechtovou a samozřejmě zkušenými amatérskými loutkáři, Rudou Hancvenclem, Jaroslavem Ipserem, Alešem Popem nebo Danielou Weissovou. Mnoho ze zmiňovaných profesionálů vyučuje i na loutkářské konzevratoři.

Loutkářská konzervatoř – to zní skvěle! Co se pod tím souslovím skrývá?

Jde o dlouhodobé vzdělávání amatérských loutkářů a zájemců o loutkové divadlo. Zahájili jsme ji už před šesti lety. Jedná se o deset víkendových setkání ročně a týdenní soustředění v rámci Loutkářské Chrudimi. Snažíme se předat zájemcům základy loutkového divadla. Podněty, jak hrát jinak, než se loutkové divadlo hrávalo. Ukazujeme jim, co všechno lze prostřednictví loutek vyjádřit a jaké existují zákonitosti. Věnujeme se dramaturgii, technice hraní s loutkou, výrobě a jejich technologii. Letos se více věnujeme výrobě, tedy řezbování a technologii, protože v mnoha souborech chybí tyto znalosti.

Kde se konzervatoř během roku koná?

Především v Chrudimi, kde nám poskytují ubytování a prostory pro přednášky a také na regionálních amatérských přehlídkách nebo na profesionálních festivalech, ale to už je něco navíc, aby účastníci viděli i další podoby loutkového divadla a mohli o nich diskutovat a inspirovat se.

Letos se věnujete řezbářství a co plánujete na příští rok?

Příští rok je ve hvězdách, protože jsou indicie, že budou omezené finance v grantovém systému a takový vzdělávací kurz bez grantové podpory jde dělat těžko. Ale osobně se jen tak nevzdávám, takže věřím, že budeme pokračovat druhým ročníkem o technologii loutek.

Jak se mohou zájemci přihlásit, kde se dozvědí víc?

Na stránkách NIPOSu si můžou všechno najít a přihlásit se (www.nipos.cz). Jde o vzdělávací akci, která je určená především pro aktivní loutkáře, ale nevyjímáme ani činoherce, učitele ZUŠ a jiné zájemce, kteří pracují s mládeží.

Jak je na tom české loutkářské divadlo dnes?

Loutkářství se pořád vyvíjí. Čím dál víc se hrají autorské texty, vlastní dramatizace, mizí adaptace klasických textů. Ty se hrají především v tradičních loutkářských souborech, které většinou na postupové přehlídky nehlásí. Bohužel se je nedaří vyprovokovat k tomu, aby zkusily nějakou zajímavou modernější podobu loutkového divadla. Tedy až na výjimky. Celkově je loutkové divadlo v České republice ve velmi dobré kondici. Vznikají zajímavé projekty v amatérském loutkářství, v nezřizovaných loutkových souborech i ve zřizovaných loutkových divadlech. Tyto projekty budí zájem veřejnosti a zvyšují tak prestiž loutkového divadla.

Co si mám představit pod pojmem zajímavá moderní podoba?

Určitě to není podoba, kdy jedna polovina lidí vodí loutky v klasickém kukátku a druhá polovina čte dialogy. To je pro mě podoba nemoderního loutkového divadla. Ale nechci tím soubory takto tvořící nijak schazovat. Pokud nezapomněli na řemeslo a loutky opravdu vodí, je to jejich vidění loutkového divadla. Dělají zkrátka to, co umějí a co je baví. Jsou to lidé, kteří mají společný zájem. Mají krásné hobby, kterým dělají radost svému okruhu diváků. Jak by řekl profesor Císař: „Je to společenská událost“. Pak je ta druhá skupina loutkářů, která má téma a k němu hledají způsob, jakým ho sdělit divákovi. Hledají metafory, adekvátními loutkářskými prostředky, a díky tomu vzniká zajímavá a moderní podoba loutkového divadla. Mají totiž chuť hledat a zkoušet.

Kde jsou hranice loutkového divadla? Jaké představení už na loutkářskou přehlídku nepřijmete?

Základní podmínka by měla být splněna, a to je „oživení“ předmětu, který se stane jednajícím subjektem. A to může být cokoli, předmět, světlo, zvuk. Napadá mě příklad z letošní svitavské přehlídky, kde soubor Nové divadlo! YESSS!!! pracoval hodně se světlem a předměty. Na Hronov inscenace postoupila z přehlídky experimentálního divadla Šrámkův Písek, ale vlastně šlo o loutkové divadlo.

Čili hranice nejsou striktní? Stačí jedna loutka?

Nemusí být žádná a bude to loutkové divadlo, může jich být plné jeviště a bude to činohra. Ono je to vlastně trochu zavádějící označení, protože většina lidí si pod slovem loutka představí nějakou figuru, ale loutkou může být cokoliv, důležité je, zda se jejím prostřednictvím divadelně jedná. Jednoduše a rychle řečeno.

Proč máš české amatérské loutkové divadlo na starosti právě Ty?

Převzal jsem obor po Štěpánu Filcíkovi v době, kdy se hledal na částečný úvazek odborný pracovní pro loutkové divadlo. Já jsem loutkové divadlo hrál, Loutkářskou Chrudim i postupový systém dobře znal, a s ním i mnoho odborníků v oboru, měl jsem zkušenosti s organizováním festivalů, fotil jsem pro časopis Loutkář, občas pro něj napsal nějaký článek, a především loutkové divadlo bylo pro mě srdcovou záležitostí. Asi se mi pod kůži dostalo v dětství, kdy jsem jako královéhradečák chodil do Divadla Drak. Takže se mi vlastně podařilo dělat práci, která mi byla koníčkem.

Co Tě na té práci nejvíc baví?

Dávat lidi dohromady. Organizovat přehlídky a festivaly, kde se potkávají lidé různých profesí, mají možnost vidět dobré inscenace, diskutovat o nich. Mají možnost porovnávat svou práci s jinou, to mě baví. Propojování profesionálů a neprofesionálů mě baví. Umožnovat lidem získávat podněty, přemýšlet o nich. Nebrat nic jako dogma. Prostě o věcech přemýšlet. To mě baví. A kromě amatérů mě v současné době moc baví současní studenti DAMU. Léta se říkalo, že se na KALD DAMU loutkové divadlo nedělá a kupodivu už několik let jsou na programu Chrudimi představení z této fakulty a jsou skvělá a loutková. Jejich zařazování do programu má jediný zádrhel. Většinou jsou hodně intimní, vznikají pro malý počet diváků, takže je na Chrudimi nemohou vidět všichni… Vlastně se mi moc líbí, jaké projekty na KLD DAMU vznikají. Mají tu volnost, kterou ve své podstatě má každý amatér. Mohou se podřizovat jedinému, chuti něco vyjádřit, a nemusí se to povést, může to být omyl a nic se neděje, zkusí se to znovu a poučeněji. Třeba loňská DIN OPERA, která vznikla na DAMU propojením jedné ruské studentky scénografie, německých muzikantů a českých produkčních. Vytvořili inscenaci, kterou poprvé veřejně, s velkým úspěchem, odehráli v open programu na Loutkářské Chrudimi, třebaže někteří tuto inscenaci vůbec nedoporučovali. Pak byla zařazena do programu Přeletu nad loutkářským hnízdem, v anketě odborníků Erik se umístila na druhém místě a už se hrála všude, i na profesionální přehlídce Skupova Plzeň. A to se stává i s amatérskými inscenacemi, hrají se na profesionálních festivalech. Například Hanka Voříšková, Tomáš Hájek, Ruda Hancvencl a mnoho dalších.

A ještě loutkové divadlo hraješ?

Občas ano. Pohádku pro děti, v rodinném loutkovém divadle, pro kamarády. Komunikace s divákem je to, co mě na divadle nejvíc baví. Hrál jsem na náměstích i na přehlídkách většinou sám. Přestala mě bavit činohra, kde se při zkouškách pořád na někoho čekalo a pak se jinému moc nechtělo… Loutky vytáhneš, kdy chceš a zkoušíš nebo hraješ, když máš chuť. A jak to říkám, mám hroznou chuť si zase zahrát.

V příloze Michal Drtina na fotografii z Loutkářské Chrudimi. Foto soukromý archiv M.D.

Autor: Pavlína Schejbalová

Přílohy:

2021-06-30-16.45.42-6d9cf