Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Divadelní Piknik Volyně 2022 očima seminaristky

Z představení R.U.R. DIVADLA (bez záruky) PRAHA Autor: archiv souboru

Začnu trochu ze široka. Divadelní Piknik Volyně jsem poprvé navštívila v roce 2017, kdy byl naposledy rozdělen do dvou víkendů. Tehdy jsem byla divadelní začátečník – o rok dříve jsem byla jako seminaristka na Jiráskově Hronově a propadla jsem kouzlu divadelních festivalů hned napoprvé. Když jsem zjistila, že Piknik bude probíhat stejně jako Hronov, také jako týdenní festival, měla jsem jasno – prázdniny budu zahajovat ve Volyni. Jak jsem řekla, tak bylo, a je.


První týden v červenci Volyně, první týden v srpnu Hronov – dva týdny na planetě Divadlo. Každý z festivalů má své a každý rok je to jiné. Pro Piknik je specifická komunitní, téměř rodinná atmosféra, kdy se v podstatě veškeré dění odehrává na jednom místě, Na Nové. Hraje se tu většina představení, probíhají zde rozborové semináře, obědvá se tu a večeří, a když je zrovna přestávka v programu nebo program kolem půlnoci skončí, tak se ještě sedí a klábosí. Jestli někdo na festival přijede, tak ho nemůžete minout. Poté, co se i Volyní prohnalo několik vln pandemie a smetly s sebou řadu podniků, kde se dalo posedět u dobré kávy nebo vína, je zdejší komunitní život ještě intenzívnější. Jediné, co mi tu chybělo, bylo večerní zpívání u ohně, které se obvykle protáhlo až do pozdních nočních či časných ranních hodin. Naprostým fenoménem volyňského festivalu je pan Tichý, divadelní postava, která má ve svém proutěném piknikovém koši nejen všechna představení, ale a k tomu ještě spoustu tvarohových a povidlových buchet. Jaká tedy byla pro mne letošní Volyně?

Jsem pedagog a uplynulý školní rok byl pro mne dost náročný, a tak jsem si řekla, že mou prioritou bude seminář, pak odpočinek (pokud počasí dovolí, tak na volyňském koupališti) a pak teprve představení a rozbory, což se projeví i v mé reflexi.

Seminář dramaturgie s Janou Sloukovou – Hamlet a Yerma. Při práci s Hamletem v překladu od Jiřího Joska se dostavilo několik překvapení, zbourali jsme několik mýtů, vynořilo se mnoho témat a objevovaly se stále nové a nové otázky. Tak jako ve hře samotné. Při čtení scénáře jsem totiž četla scénické poznámky a bylo to samé „vystoupí…“ (a „odejde“). Rozbor scénáře dokreslila ještě přednáška Filipa Krajníka, autora nejnovějšího českého překladu Hamleta. Autor prezentoval několik úryvků ze hry v porovnání s překlady některých svých předchůdců, a musím říci, že zatímco jsem se těšila na současnou češtinu a trochu jsem se bála, aby to nebylo až moc přes čáru, nový překlad na mne dýchl ještě archaičtějším jazykem než ten Joskův. Vrcholem přednášky byla slečna ilustrátorka, která nepůsobila vůbec archaicky, a tak trochu mi vynahradila má očekávání stran překladu. Ke konci své prezentace uvedla, že ani knížku nečetla, že se podívala na film a to jí stačilo. Berme tedy na vědomí, že na titulní straně nejnovějšího překladu Hamleta je asi spíše plakát k jakémusi filmu a k danému překladu se nijak nevztahuje.

Hra Yerma (Pláňka) Federica Garcíi Lorcy byla na první dojem z jiného soudku, protože pojednává o nenaplněné touze po mateřství v současném světě. Mně se ale nakonec obě hry propojily v tématu, které by se dalo pojmenovat jako „posedlost zabíjí“. Kdybych si oba scénáře přečetla doma (a musím konstatovat, že po hře Yerma bych sama od sebe určitě nesáhla), tak si myslím, že by mne toto jednotné téma ani nenapadlo. Takto se mé dojmy poskládaly spolu s podnětnými otázkami lektorky a postřehy kolegů ze semináře do pestrobarevné mozaiky a obraz byl hotov. Doufám, že za rok budu mít opět příležitost zahájit prázdniny detektivním pátráním v dalších scénářích. Seminář je odrazovým, ale zároveň oslím můstkem ke zhlédnutým představením. Mé první letošní volyňské představení byl totiž Racek, kterému jsme věnovali většinu času v dramaturgickém semináři s Janou minulý rok. Tehdy jsem četla Arkadinu, a ta mě na jevišti trochu zklamala. Sama jsem si ji loni vysnila jako excentrickou bytost, zjevení na venkovském sídle – umím si představit, že bych jí například svěřila ilustraci na přebalu nejnovější Trigorinovy knihy… Ale ona taková nebyla. I ostatní postavy byly na můj vkus chvílemi jen „postavami“ – víceméně postávaly a klábosily, než aby něco dělaly. V kuloárech bylo diskutovanou otázkou zařazení hudby do inscenace. Mně hudba nevadila, poslední píseň Niny byla snad mým nejsilnějším divadelním zážitkem z celého představení. Ostatní písničky byly příliš banální (nedokážu zpětně říct, jestli to bylo textem, melodií nebo obojím), trochu žánrově celou hru shazovaly, vlastně jsem se pak musela vracet zpátky do děje. Je také škoda, že když už je v inscenaci zapojena živá kapela, že je schovaná za dekoracemi, protože to vyjde nastejno, jako by se pouštěla hudba ze záznamu. Žijí ti muzikanti někde v místě nebo je to kapela, která účinkovala v Treplevově představení, a zalíbilo se jim na panství, tak tu zůstali napořád? Mnoho muziky pro nic.

Hrnečkové kuchařce, tam se makalo o sto šest. Jelikož vedu dramatické kroužky, tak mě to nadchlo (trochu mi to připomnělo naše pandemické on-line schůzky). Použití kuchyňského náčiní i surovin bylo velmi nápadité, slovní hříčky zábavné a představení mělo spád. Po jeho zhlédnutí struhadlo už nikdy nebude struhadlem.

A pak přišel Záblesk! Nečtu si dopředu informace o inscenaci ve festivalové brožuře, jinak bych v souladu se svými letošními prioritami na toto představení možná ani nešla („banální manželský trojúhelník“, hmm). WOW! Neuvěřitelně zvládnuté gagy, které pro mne byly ještě tím překvapivější, že jsem seděla v předposlední řadě, bez brýlí. (Přátelé v první řadě se něčemu museli smát zbytečně brzy.) No, jestli bude celý program takto výživný a pestrý, tak se máme na co těšit.

Zvíře. Objevila jsem nový divadelní útvar – dramolet a s ním jsem si opět posunula hranice toho, jak se dá dělat divadlo. Počáteční rozpaky vystřídaly momenty překvapení, a pak už jsem se bavila tím, co vlastně vůbec nebylo samo o sobě k smíchu. Příběh vlastně neměl žádnou pořádnou zápletku, ale nějak mi to nevadilo, bavila jsem se tou formou. Bylo to zkrátka „tak blbý, až to bylo dobrý“. Ve druhé části mě už ale nic moc nepřekvapovalo, opakovaný vtip přestával být vtipem.

S vyloučením veřejnosti. Už prázdná scéna napovídala, že tohle žádná legrace nebude. A nebyla. Z předpeklí byl cítit chlad, a nebylo to proto, že tři panelákové radiátory, které dotvářely scénu, zřejmě nefungovaly (inu, jako v paneláku). Tři hříšníci, kteří si nastavují zrcadla v místnosti bez zrcadel. Jako bych tam byla s nimi. Všichni svým způsobem nesnesitelní, ale každého z nich mi bylo v jednu chvíli líto. Po všech stránkách vydařené představení, už se těším, až se na Hronově podívám znovu.

Lajka aneb příběh z dob, kdy se ještě hovna nesbírala. Lajku zná snad každý (aspoň každý z mé generace), a tak jsem se těšila, co nového se o ní dozvím. Ze začátku mě pobavily uvěřitelně ztvárněné postavy pejsků a nutno říci, že Lajka samotná mě bavila až do konce. Postupně má pozornost však opadávala, protože mi příběh nějak nedával naději, že se dozvím o Lajce něco nového. Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli vypravěčka v křesle je Lajky matka nebo Lajka sama… Působilo to na mne jako kabaret, a pokud by se to zkrátilo na jeden kabaretní výstup, možná bych tomu dala jedničku s hvězdičkou.

Pan Polštář. Kdosi řekl, že McDonagh se musí dělat v ošuntělé realistické scéně, protože jinak by to prostě nebyl McDonagh. Ale jak je vidět, tak to jde. Když skončilo první dějství, člověk si říkal, že už by mohl být konec. Tak těžké téma bude mít ještě pokračování? A ono se teprve po přestávce otevřelo téma mnohem závažnější. Vlastně několikrát během hry jsem si řekla: „Aha, tak ono je to o tomhle!“ Po představení jsem si řekla, že pokud se někdo potřebuje vypořádat se svým trápením tak, že se z toho vypíše, měl by psát jen do šuplíku.

Vernisáž. Na toto představení jsem se obzvlášť těšila, protože se s ním náš soubor utkal na postupové přehlídce Wintrův Rakovník, ale představení jsem tam neviděla. Ve srovnání s Vernisáží, kterou jsem viděla loni, mne potěšilo, že nejsou přímo na scéně instalovány všechny nahromaděné artefakty. Potěšily mne herecké výkony, od začátku mi však přišla jako z jiné komedie panenka, kterou měl v šátku na hrudi Michal. Pokud bylo jejím smyslem ukázat, že i dítě je pro hostitele méně než nový kus nábytku, pak bych byla radši, kdyby zůstala spolu s těmi věcmi mimo scénu. Trochu jsem se ztrácela v dobovém zasazení, protože obraz na zdi odkazoval na současnost, ale dnešní „spotřebitelé“ a „sběrači“ mají plný byt úplně jiného druhu zboží a mluví o jiných tématech, takže bez razantního zásahu do textu nejde, myslím, aktualizace zcela dotáhnout. Manželé, Věra s Michalem, nepůsobí dojmem dnešních maloměšťáků, zůstali pro mne v době, kdy byla hra napsána.

Popel a pálenka. Tento typ her obecně není zrovna můj šálek pálenky. Druhá polovina představení byla svižnější, ale už to pro mě bylo pozdě. Jen díky hereckým výkonům paní Vondruškové, která mě uchvátila už loni jako hraběnka ve Slaměném klobouku, a paní Hlávkové jako pomocnice v domácnosti jsem si představení tak nějak užila.

Opravdové kouzlo. Kouzelná hra světel a stínů, která svým nedokonalým provedením umocňovala dobovou atmosféru příběhu. Nasvícení scény reflektory z první řady hlediště jsem od začátku vnímala jako nouzi, která se proměnila v ctnost, a to velmi zdařile a působivě. V jedné naší slánské inscenaci jsme totiž používali chvílemi stínohru a pamatuji si, že bylo velmi složité kombinovat přední a zadní svícení, aby bylo vidět hercům do obličeje a aby byly zřetelné i ty stíny. Proměna figurky v živou bytost byla pro mne uvěřitelná.

Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrieta. Jak jsem uvedla bezprostředně po představení – přála bych hercům, abychom jim více zatleskali. Jedna z posledních písniček (tuším, že to byla nějaká „policajtská“), byla totiž hodně dobrá, ale ruce už se mi nezvedly. Je to hlavně díky tomu, že písničky od začátku inscenace spíš zpomalovaly tempo představení, které už tak nebylo nijak závratné. Choreograf víceméně respektoval pohybové dispozice herců až na jeden případ, kdy potrápil twistem nerozvlnitelného kolegu. Jelikož jsem v mládí tančila, tak u tanečních výstupů, které nejsou dokonalé, trochu trpím. Kamarádka mi připomněla, že ani herecké výkony nejsou vždy dokonalé a taky to neřeším. V tom má pravdu, ale je na režisérovi, potažmo choreografovi, aby přiděloval role s citem. Jak říkával František Zborník: „Nejhorší je, když má režisér nápad!“ (… a hodlá ho prosadit za každou cenu), a totéž by mělo platit i pro choreografa.

R. U. R. U tohoto představení jsem si uvědomila, jak je její téma aktuální. Ne doslova, že by snad měli naši civilizaci nahradit roboti, ale chováme se neuváženě, a kdoví, jaká civilizace nás jednou vystřídá. Je to vůbec optimistický konec, když víme, že život půjde dál, když to bude bez nás? Když pominu samotné téma, v představení mi chybělo napětí. Znepokojující informace o vývoji situace působily, jako by se vše odehrávalo na druhé straně Zeměkoule a postav se to přímo netýkalo, a tím pádem se to nedotklo ani mne.

Z představení, která jsem viděla, jsem měla i přes výše uvedené nedostatky, celkově dobrý dojem, takže se mi letošní přehlídka líbila a byla žánrově velmi pestrá. Opět se potvrdilo, že spolupráce profesionálů od divadla je už běžná věc, ale trochu mě překvapilo, a to nejen ve Volyni, ale již na některých postupových přehlídkách, že jsou i tito profesionálové oceňováni, byť za činnosti, které přímo nevystudovali a nyní je nevykonávají jako své povolání. Jsou totiž soubory, které z různých důvodů profíka nikdy mít nebudou. Otázek ohledně systému postupových přehlídek je v kuloárech více, a tak bych uvítala (bychom uvítali) nějakou širokou diskuzi a potažmo změnu, abychom v piknikovém koši nenacházeli něco, co nemůžeme strávit nebo nechceme překousnout.

Autor: Michaela Seghmanová