Je až hrozný, kolik je za tím práce

Vzpomínám na to, že váš soubor vlastně znám v podstatě od založení. Poprvé jsem byla na Hronově v roce 2001, a to jste tady tuším hráli. Ano, v tom roce jsme na Hronově hráli poprvé – pamatuju si to, protože se v tom roce narodil synek. Byly to Rozpaky zubaře Svatopluka.

Což je vlastně jeden z titulů, který se dostal i na profesionální jeviště. Soubor vznikl v roce 1997. Jaké byly začátky, resp. pohnutky k jeho založení?
My jsme po gymplu cítili chuť něco společně dělat. Kamarádka tehdy přinesla scénář Asanace Václava Havla, a v té době už paralelně vznikala první naše hra Sága rodu Rassini. Asanaci jsme nakonec nikdy nedodělali, ale Sága se stala naší první veřejně uvedenou inscenací. Bylo to v roce 1998 a odtud počítáme existenci souboru. Paralelně moje žena s trojicí kamarádek dělala pohádky pro děti do školek, a celé se to prolnulo.

Už s tím prvním projektem jste ovšem zabodovali na přehlídce amatérského divadla?
Se Ságou jsme šli do Rakovníka a odtud na Šrámkův Písek. Ale byli jsme úplně mimo, protože jsme nebyli vůbec alternativní.

Co je to V. A. D.? Hledala jsem, ale nenašla…
To byla taková přihlouplá hříčka, kterou v zárodku souboru vymyslela kamarádka, tedy Velmi amatérské divadlo, a že to je divadlo „vad“. Ale už samá podstata je nesmyslná, protože velmi amatérské divadlo je nesmysl. Nakonec se nám prostě zalíbilo používat tu vyprázdněnou zkratku. A k původnímu významu se nevracíme, ať si každý představí, co chce…

Další záhadou jsou ty různé šílené přezdívky. Jak vás napadl Kazimír Lupinec?
Vzniklo to tak, že jsme z hor posílali pohled kamarádce a napadlo nás podepsat se jinak. Zrovna jsme byli v opojení ze zakládání divadla a tak nás napadaly takové ty prvorepublikové asociace. Osobně se mi třeba líbí Vilém Říha nebo Růžena Roentgenová, a k tomu přišel i můj Kazimír Lupinec. Jak ale přišli mladí, tak začali vymýšlet strašný ptákoviny… K těm pseudonymům se váže příhoda s profesorem Císařem, který nás poprvé viděl v Poděbradech v Rozpacích zubaře Svatopluka a říkal (napodobuje hlas prof. Císaře): „Souboru, kterému osvětluje Dederón S. Viola, nemůžeme věřit kolektivní režii.“ Takže tak.

Já vlastně po celou dobu váhám, kam vás zařadit. Scénické prostředky, které využíváte, lze považovat za alternativní, i když dnes už technologie na jevišti není nic neobvyklého.
Já bych se vždycky spíš řadil k tomu klasičtějšímu divadlu. Styděl bych se prohlašovat, že jsme alternativní.

V tvorbě vašeho souboru vidím dvě základní linie – jednak tituly inspirované literaturou, nebo přímo adaptace literárních námětů, v druhé linii vaši osobní inspiraci životem, ať už v Upokojenkyních, nebo v Úlu.
Myslím, že jste to trefila naprosto přesně. Druhou zmíněnou linií to de facto začalo, a ta se vine jako červená nit (smích). Vlastně i ta Sága a Rozpaky jsou komedie ze života. Stejně jako Píseček, který je o rodičovství. Bohužel se neprosadil, což mě trochu mrzí. Do toho přišly ty dramatizace. Tam šlo o nějakou jevištní zajímavost, nápad, jak to udělat, a dostalo se to do polohy, kterou reprezentuje Valérie a týden divů nebo Charmsovy Pašije, kde dominuje poetické a výtvarné provedení. Na jedné straně tedy humor a čistá činohra, což nás pořád baví, a na druhé straně pokusy poeticko-výtvarné.

Schválně setrváváte na amatérské úrovni, i když leckdy je to – i technicky – na lepší úrovni než některé profesionální soubory? Nelákalo vás profesionalizovat se?
Nelákalo. Asi bych na to neměl ani já, ani ostatní. I když občas máme mezi sebou někoho, koho to do profesionálních vod hodilo, jako Zuzka Vojtíšková, bývalá Valérie Martina Jindrová, která je dnes profesionální herečka, i současná Valérie, která na herečku studuje. Takže i když sem tam projde souborem někdo takový, není to pravidlo. Myslím, že jestli jsme se něco naučili, tak je to právě amatérské divadlo se všemi svými nevýhodami i benefity. To, co člověka někdy brzdí a představoval by si to bombastičtější, je vyváženo dobrými věcmi. Když se třeba zjistí, že je to blbý, tak na tom pracujeme třeba dalšího půl roku, a nikomu to nevadí. To byl zrovna případ Nikoločavy, tu jsme – díky covidu – dělali snad tři roky. Neuměl bych přijít s hotovým tvarem, a tak jsme se docela zavedli, že se to dodělává při zkoušení. A myslím si, že to pak závisí hodně na důvěře v toho člověka, že to někam dokope. Kdyby ale takto nepřipravený, neobrněný člověk přišel mezi lecjaké profíky, tak by to nemuselo dopadnout dobře. Mně strašně vyhovuje ta svoboda – nevidím v tom žádné klišé – že si můžeme dělat, co chceme. Nemusí se to vůbec líbit, nemusí to mít sledovanost, to je parádní pocit.

Délka přípravy inscenace tedy může být různě dlouhá. Zajímalo by mě, jak to ale celé vzniká. Je na počátku vždycky hotový text, nebo někdy začínáte z improvizace?
Nikdy. Na počátku je vždycky představa té celkové inscenace. Nikdy nemám text oddělený od realizace, rovnou vidím kostýmy i scénografii, která k tomu dá nějaký klíč. Pro mě jsou to naprosto neoddělitelné discipliny. Nikdy to nemám připravené úplně, spíš tak na sedmdesát procent, ale vždycky mám před sebou obrazy, které tam budou.

Píšete konkrétním lidem na tělo? Sobě?
Ano. To je moc příjemná možnost, protože člověk ví, s kým co chce dělat, co kdo chce dělat. A to je skvělé.

Na jedné straně jsou vaše inscenace hodně založené na textu, na druhé straně jako architekt nutně máte výtvarné vidění. Jak se to propojuje?
Na to neumím asi úplně přesně odpovědět. Myslím, že se to propojuje organicky. Prostě to jde vedle sebe. A při těch představeních, kde je důležité výtvarno, vizuální stránka, a text je často daný tím, že je to dramatizace, je text o něco podružnější. A jde o nějaký jazykový cit pro to, co tam má a nemá být, o tu míru. No a naopak, kde je inscenace založená na slově, jako Upokojenkyně a Úl, tam ta druhá složka není tak dominantní, tam to prostě necháme plynout. Není co vymýšlet. Scénicky nápaditější scény jako Valérie, Rozmarné léto nebo Válka s mloky, to byly většinou dramatizace. A tam se to při čtení člověku nějak nakombinuje v hlavě tak, aby to bylo co nejminimalistič­tější, ale přitom co nejvariabilnější prostředí pro tu hru, která dává nějaké podněty.

Na jedné straně ty vaše věci vypadají jednoduše, působí velmi autenticky, jako by si lidé repliky bezprostředně vymýšleli, na druhé straně je patrné, že využíváte poměrně složité technické či technologické prostředky, které jsou založeny na naprosté přesnosti provedení. Jak to funguje? Taky to máte dopředu hodně promyšlené?
Možná, že ta zdánlivá autentičnost vychází z nějakých hereckých dispozic. Ti lidi si to prostě dovedou přes dril, který za tím je, užít, ubránit se tomu, aby to říkali naučeně nebo jako stroje. Ale vymyšlené a nazkoušené je to strašně moc. Je až hrozný, kolik je za tím práce. Vzpomínám na ten Píseček, kde je nás pět postav od začátku do konce. Neimprovizujeme, držíme se textu. Člověk na začátku vleze do té role, JE tou rolí, a žije to. Ale od té Valérie funguje člověk spíš jako loutka, kdy je jeho úkolem dělat přesně na sekundy to, co má. Ale zpětně zjišťuju, že to platí i u těch komedií – aby gag vyšel, všechno musí být dokonale sezkoušené. Profesionálové s citem pro situaci tohle asi dělat nemusí, ale my to potřebujeme mít hodně pevné. A je strašná dřina udržovat takovou hru v kondici. Když nehrajeme dva měsíce, musíme znovu zkoušet, nejsme schopni bez toho hrát.

Překvapilo mě, že tady budeme hrát Feérii o Kladně, která je dost stará. Jak dlouho máte hry na repertoáru?
My je v podstatě oprašujeme. Vždycky se nějaká hra přestane hrát, protože jich už máme hodně, ale jednu po druhé je zase vytahujeme. Po dlouhé době jsme takhle vytáhli Upokojenkyně, a o to víc zapadly ty další – Krvavý román, Válka s mloky, Rozmarné léto. Když jsme dostali nabídku zahrát tady, v rámci té ceny, nějakou starší věc, váhali jsme. Upokojenkyně jsou naše nejúspěšnější inscenace, ale není to zas tak dlouho, co jsme ji tady hráli. A tak jsme se rozhodli pro Feérii o Kladně, což má takový erbovní přesah, je to taková sonda do minulosti našeho města. Ale přiznám se, že teď nevíme, co dřív. Na podzim hrajeme 3–4 tituly, které jsou nejnovější, do toho oprašujeme Feérii a ještě chceme zkoušet nové věci.

Jak často hrajete?
Tak čtyřikrát až osmkrát měsíčně, jednou, dvakrát týdně. Do toho se zkouší. Nezřídka se stává, že pět dní ze sedmi mám „zabitý večer divadlem“…

Ještě se vrátím k souboru. Byl původně generační?
Ano, ale záměrně ho nechceme jako generační držet, omlazujeme. Jsou tam role, na které člověk musí být mladý, protože to jinak nefunguje.

Pokud by se chtěl někdo do vašeho souboru dostat, nejste příliš uzavřená skupina?
Absolutně ne. Naopak, už jsme kolikrát hledali herce, a hledáme je pořád. Ale bohužel Kladno je v tomhle směru dost marné. Ale určitě napište, že jsme otevření všem. Samozřejmě hledáme ty mladší, protože nás starých už se tam nastřádalo dost. Takže hledáme mladé lidi. Zvlášť chlapy bychom potřebovali.

Na závěr banální otázka: co připravujete?
Už strašně dlouho – asi šest let – děláme a nemůžeme dodělat naše první loutkové představení, ale tuhle sezónu se zdá, že bychom to konečně mohli dotáhnout. Pak mám novou myšlenku takové performance lecture. Musím přiznat, že mě stále více zajímá dokumentární divadlo či divadlo faktu. Poslední věci jako Nikoločava nebo Charmsovy Pašije jsou zářným příkladem. Hrozně mě bavilo jít po stopě něčeho. V tomhle duchu chystám další komorní představení. A pak mám myšlenku typické V. A. D. hry o upřímnosti. Ze života. Tedy jak by to vypadalo, kdyby byl člověk dokonale upřímný.

Psáno pro Zpravodaj 93. Jiráskova Hronova

Autor: Jana Soprová