Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Mimořádně vydařená Sokolovská čurda, letos po dvacáté

Z představení Oblomov souboru JakoHost Plzeň Autor: Ivo Mičkal

Je to tak! Sokolovská čurda, celostátní nesoutěžní přehlídka divadelních amatérských souborů, kterou organizuje Divadlo bez zákulisí v sokolovském Městském domě kultury, se letos konala po dvacáté. (Respektive po jedenadvacáté, první ročník v roce 2002 byl tzv. „nultý“, na zkoušku.) Málokdo o této stálici západních Čech neslyšel, málokdo tam nebyl, a to v rámci celého českého ochotnického rybníčku.


U její kolébky stál dnešní režisér Divadla bez zákulisí Martin Volný (prý vymyslel koncept festivalu na Divadelních Horažďovicích, nadšen tamní atmosférou), Bohouš Gondík (jako tehdejší nepopiratelná sokolovská divadelní autorita myšlenku podpořil – a také vymyslel cenu „za nejlépe odvedenou malou roli, která posunuje děj divadelního představení kupředu“, která sokolovský svátek divadla odlišuje od všech dalších přehlídek u nás a dostala se i do jeho názvu) a následně také soubor Divadla bez zákulisí (který v té době fungoval teprve dva roky). Přehlídka se po počátečních nesnázích uchytila, dnes hostí během posledního zářijového víkendu v průměru sedm představení (letos osm), téměř čtyřsetmístný sál bývá vždy (i v neděli dopoledne!) plný více než z poloviny a sokolovský MDK je o posledním zářijovém víkendu cílem nejen divadelníků, ale také sokolovských obyvatel. A podle tvrzení Jarky Nikodémové a Evy Valjentové, jež postupně převzaly od Martina Volného většinu organizační práce a nechávají ho především „zdobit“ coby ředitele, moderátora a jednoho z lektorů rozborových seminářů, „o Sokolovské čurdě vědí i ti, kteří do divadla jinak nechodí“.

Sruktura a organizace přehlídky jsou od roku 2002 stále stejné. Mírně se proměnil způsob výběru představení; dnes si každý člen Divadla ze zákulisí z přihlášených vybere sedm favoritů, které by rád viděl – a ti s nejvíce hlasy jsou pozváni. (Povinná je jen pohádka na úvod, jinak pro hlasující neexistuje žádné žánrové ani tematické omezení.) Zvýšil se počet cen – Sokolovská čurda zůstává, od předloňska nese název Cena Františka Zborníka; přibyl Zlatý vrtík Vaška Junka za nejlepší výpravu (na památku kamaráda z karlovarského Déčka, který, ač zemřel mlád, v západních Čechách zanechal nesmazatelnou stopu jako technik, fotograf a výtvarník) a Ozvěny Sokolovské čurdy (cena, jež zaručuje vybranému souboru místo v předplatném sokolovského domě kultury). Tým pod vedením Pavly Šponiarové se snaží vylepšovat zpravodaj (informačně byly letošní tři čísla jednoznačně výživnější než v minulých letech – a chvíli to vypadalo, že jejich tisková verze bude barevná! Teď je ještě umístit na web Divadla bez zákulisí…).

Semináře, které od počátku po boku Martina Volného vedli coby odborní garanti František Zborník, René Vápeník, Jaroslav Kubeš, Máša Caltová, Bára Šmudlová nebo Petra Richter Kohutová, zaznamenaly letos vylepšení – již po prvním představení se etablovala skupina nazvaná „Nezletilí kritici“, tedy František Jirka, Jitka Jirková, Karolína Folaufová a další ze sokolovského Divadla mladého herce, kteří přispívali pozoruhodnými autentickými postřehy během všech seminářů.

V sobotu večer došlo na poděkování, Martin Volný pozval na jeviště všechny, kteří se na Sokolovské čurdě v minulých letech podíleli (jen z Divadla bez zákulisí jich bylo čtyřiadvacet, včetně herce a autora festivalové znělky Petra Buriana, architektky výzdoby domu kultury Jarmily Kvasničkové nebo nezastupitelného technika Pavla Čermáka) a obdaroval je na zakázku vyrobeným skleněným znakem Sokolovské čurdy, večer pak nočním hudebním překvapením – konal se beatbox, v podání Honzy Hovorky z Karlových Varů a En.drua z Ústí nad Labem – a byl to zážitek…

Některá letošní představení jsou prověřena lety i přehlídkami a již o nich kolegové na webu Amatérské scény psali; o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi karlovarského Divadelního studia D3 Jaroslav Kodeš v článku o Radnickém dráčku (Radnický dráček v novém i po novu – Amatérská Scéna (amaterskasce­na.cz), o českolipském dramatickém sporu o alkoholu, životě a umění Maude, Lionel a prst Jacksona Pollocka v podání Vlaďky Zborníkové a Václava Klapky např. Milan Strotzer ve zprávě o Lounském divadlení 2021 ( https://www.amaterskascena.cz/…1-wardd.html ), o suchdolském Sherlocku Holmesovi: Zrození zla Lukáš Černý (ve 3. čísle Zpravodaje Divadelního Pikniku Volyně 2021 – ke stažení zde https://divadelnipiknik.cz/…vodaj-03.pdf ); o Jednom jaru v Paříži aneb Krvavé Henriettě Oldřicha Daňka a J. F. Fischera v podání jiříkovické Stodoly Michal Zahálka (https://www.amaterskascena.cz/…t-hr0u2.html ). Dlužno dodat, že je vzápětí uvidíme na vrcholných přehlídkách – českolipské jako inspirativní představení na KDP ve Vysokém nad Jizerou a na přehlídce seniorského divadla v České Třebové, Sherlocka Holmese na rakovnické Popelce a Jedno jaro v Paříži za čtrnáct dní v soutěžní sekci KDP ve Vysokém nad Jizerou. Což je dobře, všechna stojí za to a sledovat je tzv. „ve vývoji“ je často inspirativní.

Kromě jmenovaných jsme na Sokolovské čurdě zhlédli anekdotu kladenského Jana Červeného Píseček v podání nučického spolku ŽUMPA v režii Jakuba Pilaře. Čtvrtá repríza divadelní bábovičky o střetu různých rodičovských koncepcí s nečekaným koncem, spolkem ŽUMPA dosud zahrané mimo jiné na reálném dětském hřišti na Zbraslavi, se vydařila, účinkující jsou přesní v charakterizaci typů a od premiéry nabývají na jistotě a herecky rostou. Navíc někteří diváci kvitovali, jak text získává na naléhavosti a stává se, i když samozřejmě v mezích anekdoty, mimo jiné zprávou o polarizaci společnosti, hyperkorektnosti a nesnášenlivosti.

Hra Maryško naše! Vladimíra Zajíce stojí na výborném nápadu – Lízalovi likvidují domácnost své dcery Maryši Vávrové, jež otrávila manžela a toho času pobývá ve vězení. Zároveň si přehrávají klíčové situace Maryšina příběhu a snaží se zodpovědět věčnou rodičovskou otázku, „kdo za co může“. Padesátiminutová inscenace pro herce a herečku s prvky animace v podání DOS MKZ Horšovský Týn má působivou výpravu (vše se hraje kolem kuchyňské kredence, jež se stává tu vozem, na němž se jede do kostela, tu oltářem, tu loutkovým jevištěm…) a přesný znakový systém (např. Francek = nůž, část příběhu se hraje s nalezenými kartami, nasazením čepice se herec – ale i herečka – mění ve Vávru atd.). Kus doplácí na trojjedinost autora a režiséra, který zároveň hraje jednu z rolí (byť mu byla režijně nápomocna Hanka Žáková), stereotypnost v hereckém projevu a tempu inscenace. Navíc není úplně jasné, jakému publiku a jaké věkové kategorii je tato „instantní Maryša“ určena.

Přijela pouť aneb Veršovaná hříčka o tom, co se všechno může na pouti stát bylo nevyrovnané pásmo více či méně povedených scének, spojených pouze prostředím pouti, v podání dětského souboru Lupínek z Březové u Sokolova. Hlavní devizou byla bezprostřednost dětí, jejich chuť pobývat na jevišti a bavit přítomné rodiče a diváky – zejména proto obdržel Lupínek zvláštní cenu Sokolovské čurdy.

V neděli dopoledne plzeňský JakoHost odehrál svou verzi Oblomova v režii Gábiny Vaškové a postaral se o pomyslný vrchol přehlídky. Nezletilí kritici prohlásili, že „ta hra je vlastně o ničem, ale výborně se bavili“ – a režisérka se svěřila, že „inscenovat hru takzvaně o ničem je tak těžké, že by si předlohu znovu nevybrala“ – což by byla škoda, protože takto promyšlenou a přesně vystavěnou klasickou činohru jsem už dlouho neviděla. Tvůrci zkombinovali dramatizaci Miroslava Krobota s původním románem Ivana Alexandroviče Gončarova, z důvodů covidních i jiných zkoušeli dva roky. Tragikomická zpráva o provinčnosti, nudě, neschopnosti nalézt smysl a vzít pevně do rukou svůj osud se hraje ve věčném provizoriu, bytě připraveném na stěhování (autorem scény je Marek Marovič, také představitel Zachara), jímž těkají přesně charakterizované figurky, situace plné nedorozumění, zámlk a omylů přecházejí až do absurdna (neohrabané vyznání lásky vleže patří mezi vrcholy představení), divákův smích postupně utichá a nahrazuje ho pocit zmaru a lítosti navzdory zdánlivě smířlivému konci. Každý dostal, co (asi) potřeboval, ale ne to, co chtěl… Mezi účinkujícími bez výjimky mimořádně disponovanými vyniká Pavel Bárta coby Oblomov a Marie Muška Chmelíková jako Olga. Oblomov právem získal Ozvěny Sokolovské čurdy – soubor JakoHost ho zahraje znovu pro sokolovské diváky v rámci předplatného MDK.

Zlatý vrtík Vaška Junka za nejlepší výtvarnou stránku inscenace putoval do Suchdolu nad Lužnicí k tvůrcům inscenace Sherlock Holmes: Zrození zla. A Cenu Františka Zborníka, tedy Sokolovskou čurdu obdržel – tadá! – krteček z nučického Písečku.

Ve foyeru sokolovského domu kultury stál stánek se suvenýry, za lidové ceny se doprodávalo mnohé včetně hrníčků (za jedenadvacet let jich vzniklo jedenadvacet, se stejným logem z dílny Karla Voborníka, ale s jiným datem a různým designem), také propriety vážící se k nadaci Hrajeme o život, jež vznikla pod patronací Františka Zborníka mimo jiné díky sokolovským divadelníkům (a jež po osmi letech činnosti končí)… a také pěkně vypravený almanach o historii přehlídky autorky Evy Valjentové. Díky němu si můžete spočítat, že během 21 let (včetně letošního ročníku) zavítalo na Sokolovskou čurdu 62 souborů ze 46 obcí a měst České republiky, bylo odehráno cca 144 představení, nejčastěji na Sokolovské čurdě hrálo divadlo Dostavník Přerov (15×), JakoHost Plzeň (13×), Amadis Brno (10×) a karlovarské Déčko (10×). Čísla a statistiky však nezajímají diváky – kteří se výborně bavili a mnozí navštívili všechna představení od pátečního večera do nedělního poledne – a nejsou podstatné ani pro pořadatele. Eva Valjentová říká: „Co je pro mne nejdůležitější – že je zde pořád to počáteční nadšení, ta správná nervozita, aby se vše povedlo, a že se nevytratila sounáležitost, kamarádství mezi účastníky přehlídky a námi jako organizátory.“ A Martin Volný opakuje tak často, jak jen to jde: „Hlavně ať je Sokolovská čurda pořád tou oslavou amatérského divadla a místem setkávání divadelního národa. Stálo to, stojí a vždycky bude stát za to.“ Byl to pěkný víkend. Díky, sokolovští.

Autor: Petra Richter Kohutová