Můj Jiráskův Hronov 2022
Mám to s Jiráskovým Hronovem trochu jinak než ostatní. Nejezdím sem od dětství, ani od puberty, takže jsem tady nenasbírala celoživotní kamarády ani zásadní životní zážitky. Poprvé jsem se tady ocitla v až poměrně pokročilém věku, v roce 2000, na jubilejním 70. ročníku.
Poprvé v redakci, jako členka mezinárodní přílohy – poprvé a asi naposledy měl Zpravodaj JH cizojazyčnou dvojstranu, v němčině a angličtině. Od té doby jezdím víceméně pravidelně, a vždycky do redakce. Když vystupuju po schodech do míst, kde je normálně kadeřnictví a taky pohřební služba, vzpomínám na doby minulé, kdy ještě příprava novin byla delší a obřadnější. Psali jsme už sice na počítačích, ale materiály nahrávali na diskety, které se nosily k ránu do tiskárny, kde se strkaly pod vrata. A dopoledne se chodilo na korektury přímo do Grafického závodu. Redakce tehdy byla jakýmsi salónem, kam chodívaly posedět na kafíčko různé osobnosti JH. Za ta léta se proces přípravy pochopitelně velmi proměnil. Vše se dělá elektronicky, což je velké zjednodušení, ale ten starý duch redakcí JH je pro mě pryč. Co se nezměnilo, je Triton, kde až do ranních hodin zaznívají staré i nové hity, a také přítomnost mnohých zajímavých lidí. Hronov – a letos tomu nebylo jinak – je pro mě digestem toho nejzajímavějšího z amatérského divadla, kterému nemám čas se přes rok věnovat, ale hlavně pozoruhodnými setkáními s lidmi kolem festivalu. Profesionálové z oblasti divadla a divadelního školství, od kterých se vždycky dozvím něco nového, zajímavého, a stále se učím i novým úhlům pohledu na divadlo, na herectví, i na svět. Tak to bylo i letos – jako redaktor jsme navštívila tři semináře – Světlo a tma Martina Špetlíka, ADHD Janka Lesáka a PS Braňa Mazúcha. Jakkoli byly rozdílné, každý z nich mi přinesl radost z toho, jak lze divadlo vnímat z různých úhlů, z nichž každý je jinak barevný, a jinak překvapivý.
Autor: Jana Soprová
