Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Na Hraně v Plzni

DS Babodrama: Entschuldigung Autor: archiv přehlídky

Soutěžní přehlídka studentského a experimentujícího divadla 22.- 24. 4. 2022.


Prostor části nádraží Jižní předměstí, adaptovaný jako kulturní centrum Moving Station, poskytuje pro divadlo ideální podmínky – je možné střídat dva technicky vybavené sály, prostor pro diskuse je dostatečný a funguje i bar. Přehlídky se pravidelně účastní soubory s obou západočeských krajů, Plzeňského i Karlovarského. Pořadatel vítá i hosty, v tomto ročníku z Prahy a Příbrami.

Úroveň byla tentokrát zcela mimořádná. Žádná z inscenací nebyla vysloveně špatná, i ty, které nebyly doporučeny na národní přehlídky, měly potenciál rozvoje, založený na poctivém přístupu a autentickém hledání.

Jistou začátečnickou nešikovností se vyznačovaly inscenace Klec bez mříží plzeňského souboru Rataverita a Experiment Z souboru Sevenegers! z Plané. První z nich v dějovém rámci kriminálky pojednává o neporozumění mezi rodiči a dospívajícími dětmi, o lásce ze zoufalství a drogách. Druhá je obrazem vztahu svých členů k divadlu jako způsobu sebevyjádření a vlastní bezradnosti v tvůrčím procesu. Obě inscenace byly autorské. Inscenace Experiment Z se částečně personálně propojila s Porotou souboru Dobrej matroš ZUŠ v Plané u Mar. Lázní, kde se aktéři pokusili o satirický modelový pohled na porotu divadelního festivalu jako na fenomén poněkud trapného usilování o moc i v malicherných záležitostech. Inscenace režisérky Terezie Pecharové působila jako skica, kterou se vyplatí dotáhnout ve zpřesnění vztahů mezi postavami a jejich jednáním i v jednotlivých charakteristikách.

Drogové problematiky se poučenějším způsobem dotkl i soubor Kastrol z Plzně. Jejich inscenace Les hned na počátku tematizuje proces hledání odpovědí na otázky, přicházející spolu s dospíváním. Tématem nakonec nejsou ani tak drogy, jako spíš frustrace z obtížnosti vůbec si otázku po smyslu dospělého života položit. Režie se opírá o princip dlouhých zastavení a uvědomělých mlčenlivých pauz, inscenace tak evokuje moment zastavení v životě mezi dětstvím a dospělostí. Jako celek však je doposud „work in progress“ (nebo tak působí).

Známý a zasloužilý ochotnický soubor Štace z Kaznějova vzal pod svá křídla poetickou inscenaci Olgy Paškové Obcházení. Autorská kompozice pro jednu zkušenou herečku ohledává svět jako severský hrdina Peer Gynt i vlastní nitro, poznamenané ztrátami. Olga Pašková má dar intenzivního, přitom nenásilného kontaktu s publikem, pohybovou kulturu i vlastní téma. Jen souvislost s Ibsenovým hrdinou není z inscenace zřejmá.

Divadelní soubor Ragueneau z Plzně působil na přehlídce spíš jako host než jako účastník. Inscenace hry Pan Polštář Martina Mc Donagha s dvouhodinovou stopáží je čistě činoherní divadlo. Herci věrohodně psychologicky motivovaným jednáním sehráli příběh o tragických důsledcích, jaké má vyprávění příběhů o týraných dětech spisovatelem Katurianem. Je to jistě i autobiografická sebeironie od autora, který proslul ve svých hrách dovedností přetvářet drastické násilnosti do komedie pomocí neutuchající rétoriky. Herci plzeňského souboru hrají své role dobře, ale hlubší smysl hry (má-li jaký) se jim psychologicko-realistickými prostředky vyjádřit nedaří.

Divadlo My je v Plzni svého druhu fenomén, kdysi zde vznikla řada nezapomenutelných inscenací a i dnes jeho (dávno pracovně vytížení) členové působí v plzeňské kultuře jako propagátoři dobré literatury v cyklu Čítání lidu. Tentokrát ovšem podle knihy Hany Lehečkové Svatá hlava vznikla inscenace. Hrdinu „psychotické novely“, oceněné Cenou Jiřího Ortena, hraje František Kaska „tělem i duší“; postavu pomateného mládence ze vsi dává všanc všem nástrahám života (jako je jízda na kole, první a nejspíš jediný sex v životě, smrt babičky, náboženská praxe), aniž by ho zesměšnil nebo naopak sentimentalizoval. V režii Renaty Vordové vystačí s pojízdným věšákem na pár kousků obnošeného oblečení, vše ostatní je v hlavě hrdiny a vypravěče, který se z nepřízně svého osudu a fyzicky nevábné existence dostává psaním do sešitu. Doporučení na Šrámkův Písek.

Divadelní spolek intelektuálů Antonín Puchmajer D.S. z Prahy zahrál kabaret Netopýr. Autorský text (převážně z pera divadelního kritika Martina J. Švejdy) skládá prostřednictvím skečů obraz stárnoucího člověka středního věku, který má v životě už důvod bilancovat, jen pochybuje o tom, že je co. Svět už nezachrání, nikam to nedotáhl – kde se stala chyba? K úspěchu kabaretu přispívá klavíristka Sonia Koutová, nejen brilantní hrou, ale i jediným, zato radikálním výstupem, v němž přítomné obviní z absence smyslu jejich konání na jevišti i přihlížení z hlediště. Kabaret je ostatně po právu založen na zpěvu dam i pánů, přičemž dámy zpívají hlasy školenými. Inscenace je hořce vtipná, k čemuž přispívá i literárně povýšený jazyk skečů, v nichž tu a tam brizantně zajiskří vulgarismus. Soubor dlouhodobě sleduje linii pochybností o životě slušného a vzdělaného člověka a deziluzí z výsledků životního snažení. Konfrontací s inscenací Svatá hlava souboru My vyšlo najevo, že venkovský schizofrenik a pražský intelektuál si kladou v podstatě stejné otázky. Doporučení na Šrámkův Písek.

Pivní bratři z Příbrami jako takoví nikterak nepůsobí, je to trojice studentů, kteří civilně hrají o tom, že František to udělal, ačkoliv nikdo nevěřil tomu, že se tak stane. Po dobu 45 minut se probírají okolnostmi Františkova činu, který je šokuje i plní lítostí s Františkem i jeho blízkými, rozplétají klubko podezření a faktů, a my se až do konce nedozvíme, co se to stalo. Inscenace je komorním setkáním se studentským humorem, založeným na železné, ale vyšinuté logice. A jeho velkou předností je mluvní kultura a kontakt s publikem. Doporučení na Mladou scénu.

Třetí kabaret v programu přehlídky Na hraně je Nedokončený kalendář a jiné zádrhele souboru IDI klub z Plzně. Tenokrát nejde o autorský text, ale o kabaretní sestavu textů básníků píšících pod pseudonymy Eberhard Hauptbahnhof a T.R. Field (Václav Jamek a Theodor Albert Rosenfeld). Oproti minimalisticky podehrávanému herectví stárnoucích Puchmajerů i mladých Pivních bratrů zde herci srší energií, kabaret je sledem jevištních ilustrací i metafor textů obou autorů. Jako korálky růžence v něm herci přebírají vymyšlené svaté (sv. Žemle, sv. Plíce, sv. Mísa, sv. Viklan Pobožný, sv. Nok, miláček žen) a jejich absurdně bohulibé skutky, prostřídávajíce je s hudebními čísly ( živá hudba včetně saxofonu) a přiměřeně (ne)šokujcí erotikou. Stolová úprava a konzumace věci svědčí. Doporučení na Mladou scénu.

Soubor Na poslední chvíli z Ostrova u Karlových Varů genderově převrátil Burgessův román (a Kubrickův film) Mechanický pomeranč a nazval svou inscenaci Mechanická mandarinka. Inscenace hned na počátku strhne vpádem gangu zdivočelých dívek, programově páchajících násilí na obyvatelích města. Jejich vůdkyně, cynická psychologická vyděračka a delikventka, je ale podrobena státní ústavní převýchově nejnovější vědeckou metodou. Po ní se vrátí „polepšená“, ale zjišťuje, že její družky ani rodina už s ní ani v dobrém nechtějí nic mít, že už se zařadily do systému. Nakonec přijímá nabídku nastoupit do finančního korporátu. Inscenace imponuje hereckou energií i zkušeností dívčích představitelek gangu, ale prostředí (pseudo)vědců, zásadně důležité pro vystižení celého pochybného procesu převýchovy, zaslouží ještě dopracování. V inscenaci se (zejména ve scéně převýchovných procedur) chytře pracuje s projekcí, s punkovou, živě provozovanou hudbou, scénografie si vystačí s třemi barely. Doporučení na Mladou scénu.

Vrcholem přehlídky byly dvě inscenace, pojednávající mnohokrát obehraná a všemi možnými způsoby (včetně školy) zpracovaná témata. Soubor Mrož v krabici z Plzně vyšel z knižně vydaných (Mladá fronta 2021) vzpomínek Franci Rabínkové Epsteinové Francina válka. Režisér a pedagog Michal Ston se svými soubory (na přehlídce ještě divadlo Kastrol) pracuje asociativním způsobem, nesecvičuje hotový scénář, ale ohledává téma a zapojuje do něj i motivy odjinud. Tak se do příběhu židovské dívky Franci a arizovaného obchodu jejích rodičů dostane i postava legendárního Péráka. Herci vystačí s minimem scénografických prvků, potřebují vlastně jen normální vybavení školní třídy nebo prostě obytné místnosti. Sjednocujícím prvkem inscenace je film Život je krásný z roku 1940, v němž jako by všichni chtěli hrát, který ale svou nejapnou komediálností kontrastuje s realitou nacistické šikany a posléze i likvidace středostavovské židovské rodiny až k pointě, kdy se kamarádka Franci ptá, jestli s ní půjde do kina – a Franci jako židovka do kina nesmí. Inscenace nic nepřehrává, nedramatizuje, její aktéři ohledávají sami za sebe smysl a význam jednotlivých scén. Doporučení (naléhavé) na Mladou scénu.

Soubor Babodrama pod vedením Anny Pokorné z Aše se chopil tématu česko-německého stýkání a potýkání. Našli k tomu mimořádně příhodný dramatický text Barbory Vlnasové – Vaculové Zazděná / Mauerschau – kabaret bez jízdního řádu), který přejmenovali na Entschuldigung. Tento text pro tři dívky a jednoho muže – kabaretiéra rozvíjí několik historických momentů moderních dějin: rok 1939, 1968 a 1989. Celá věc ale začíná cvičením dobrovolných hasiček na Dušičky někdy v současnosti na hřbitově kdesi v česko-německém pohraničí. Tuto vstupní scénu hrají tři herečky s temperamentem a s takovou vnitřní autenticitou, že divák úplně vidí jeden z mnoha opuštěných hřbitovů po zaniklých obcích na Ašsku, kde členové souboru žijí. Kabaretní rámec umožňuje skoky v čase, písňová čísla, velmi dobře zazpívaná jednou z aktérek, vnášejí do inscenace poezii. Inscenaci doprovází živé rockové trio, běží v rychlém tempu, jednoduché proměny scény obstará nejnutnější mobiliář, který se dá najít všude, a osvědčený štendr s pověšenými kostýmy. Oporu v pevném textu využil soubor k pečlivému nastudování situací, herecké jednání je jisté a v postavě kabaretiéra (trochu okouknutého ze slavného muzikálu) dochází i k vyjádření nebezpečí, všudypřítomného tam, kde si dějiny s lidmi na česko-německé téma zahrávají. Hádkou dvou hereček o to, čí otec zastřelil na hranici čího otce, kdo byl hrdina a kdo zločinec, inscenace vrcholí v připomínce, že s ideologií se k vzájemnému soužití nepropracujeme. Doporučení (naléhavé!) na Mladou scénu i Šrámkův Písek.

Přehlídka Na Hraně přesvědčivě ukázala, že studentskému a experimentujícímu divadlu se v obou západočeských krajích daří. Vystoupily na ní tři generace tvůrců, soubory základních uměleckých škol i nezávislé inscenace a volně sestavené gymnaziální party lidí, kteří se chtějí vyjadřovat divadlem. Divadelní tvorba v obou regionech není jen záležitostí velkých center, ale (s radostí konstatováno) i docela malých měst jako je Planá nebo Kaznějov. Průběžná práce tradičních bašt, jako jsou ZUŠ v Ostrově u Karlových Varů, v Aši a v Plzni, se zúročuje v mladších generacích: není marné připomenout, že i společná divadelní činnost ve středoškolském věku způsobuje, že se studenti po absolvování vysokých škol do regionu vracejí, že ho považují za svůj domov. A opravdu tvůrčí a kolegiální atmosféru bez konkurenční nevraživosti vytváří i organizátor – spolek Johan – a prostředí Moving Station v Plzni a jeho technický tým. K tomu zbývá už jen dodat, že hlediště bylo při jednotlivých představeních plné nejen diváků, ale i souznění.

Autor: Alena Zemančíková