Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Na Hronově premiérově (vol. 01)

Nové divadlo! YESSS!!! Svitavy: ZÁ RUBNI Autor: Ivo Mičkal

Náměstí plné stánků, tryskající voda, sluneční paprsky… ano, připadal jsem si jako cizinec na zahraniční dovolené v dosud nenavštívené zemi, a to bez znalostí místních poměrů. Přitom mohu o sobě tvrdit, že nejsem žádný festivalový nováček. Ale Jiráskův Hronov mi zatím ve sbírce chyběl, přestože jsem ho hodlal již několikrát získat, leč marně. To, a mnohé další, mi běhalo hlavou, když jsem spokojeně – a osamoceně – usedl v pátek na schody Jiráskova divadla v Hronově. Nikoho a nic zde neznaje, nabízím své postřehy nezaujatého pozorovatele.


Předem musím říct, že jako o účastníka-seminaristu bylo o mne velmi mile postaráno. Vše mi bylo u prezence vysvětleno, byl jsem očipován (letošní novinky sloužící k tomu, abych se dostal na ubytování i na představení) a mohl jsem se pustit do sledování příjezdů všech milovníků divadla. V tomto „představení“ mě vyrušila zdejší tradice – věšení slavnostní vlajky. Musím přiznat, že se akce odehrála jako by mimochodem, po chvíli se aktéři zase vytratili. Zůstal jsem jaksi vyveden z míry, zda bude něco následovat. Avšak podle reakcí přihlížejících jsem pochopil, že vše je tak, jak má být. Tudíž jsem vyrazil do přilehlého parku, abych nasál hudební část „hron-offa“.

První hrací den jsem měl možnost zhlédnout čtyři inscenace zastupující různorodé divadelní žánry. Na úvod mě přivítalo autorské představení ZÁ RUBNI od Nového divadla! YESSS!!! Svitavy. Divadelní drobnička na pomezí výtvarně-hudební nonverbální instalace a předmětového divadla mě potěšila svou otevřeností interpretace, která ne všem sledujícím nabízela možnost jasných vodítek k pochopení významu díla. Důraz byl kladen na mizanscénu performerů a materiálů: luxfery, betonové dlažební kostky či kus traverzy. Sevřenost hracího prostoru a blízkost diváků vytvářela zvláštní dojem intimity stísněného prostoru, v němž se odráželo napětí mezi křehkostí a násilím.

Představení Krvák souboru Divadlo NA HOLOU Hořovice vychází z předlohy Krvavý román Josefa Váchala a měl jsem ho možnost vidět již na Loutkářské Chrudimi. Od té doby doznala jevištní podoba několika škrtů, které prospěly zrychlení akce. Musím vyzdvihnout vynikající scénografii a výtvarnou stránku, za níž stojí Ludvík „Říha“ Řeřicha. Zvolený temporytmus a Váchalovský jazyk se snaží gradovat parodii a žánrová klišé, byť by v mnoha případech neškodila větší přesnost a preciznost práce s loutkou i pointou. Dobrým způsobem pak fungují „filmové výrazové prostředky“ (detail, celek, střih), které využívají možnosti celé scénografie.

Divadelní klub Jirásek Česká Lípa představil hru S vyloučením veřejnosti, kterou napsal Jean–Paul Sartre. Činohra byla scénograficky zasazena do bílého čtverce, který ze všech rohů osvětlovaly zářivky, uprostřed se nacházela trojice radiátorů. Diváci měli možnost přihlížet ze tří stran hracího prostoru. Myšlenka inscenace „peklo jsou ti druzí“ byla odhalena v první třetině, po zbytek času jsme tedy mohli přihlížet, jak se stupňuje napětí mezi trojicí osob, které vedou rozdílné chtíče, motivace, strachy a touhy. Oproti původnímu textu se mi zdálo, že soubor hodně škrtal, především v první části, což mu právě umožnilo se zaměřit na vztahy mezi lidmi v uzavřeném „pekle“, kde budou muset společně zůstat „navždy“.

Noční divadelní tečkou se pro mne stal Ženský amatérský spolek – ŽAS Homole s představením Dokud se tančí. Autorské představení vypráví příběh seniorek, které mají sraz tanečního klubu po padesáti letech. Byl jsem mile překvapen úvodní – takřka desetiminutovou – pasáží, v níž sedmero žen postupně beze slova ztvárnilo své charakterové typy, jež později využívaly v krátkých a úderných replikách. Hra pracuje se stereotypy o seniorech (zapomnětlivost, chlubení se vnoučaty, zkreslováním minulosti apod.). Zde hra postupně ztrácí intenzitu i naši pozornost, kterou však režisérka umně vzbuzuje v závěrečné části. V té seniorky odhazují při hře „flaška“ nejen své ideální sebeobrazy, ale především své svršky, což korunuje taneční choreografie. Inscenace je tak prodchnuta humorem a během prvního dne byla pravděpodobně i divácky nejvíce oceněna – přinejmenším smíchem.

Detailnější recenze a dění festivalu mapuje Zpravodaj 92. ročníku Jiráskova Hronova. * Během deštivé soboty jsem rovněž přihlížel již oficiálnímu zahájení Celostátní mezidruhové přehlídky amatérského divadla, jak zní celý podtitul setkání. K první vlajce přibyly další dvě – česká a unijní. Nyní bedlivě vyhlížím, jaká další skrytá tajemství a překvapení mi Hronov nabídne v nadcházejících dnech.

Autor: Josef Pekárek