Na Hronově premiérově (vol. 02)

Jsem přihlášen u Braňo Mazúcha na Performovat sebe. Hlavním motivem je „vyčerpanost“. A to se daří předat na výbornou. Mezi úvodní cvičení lektor zařadil 60 minut dlouho trvající představu chvění celého těla. Šlo de facto o přesměrování mysli na určitou činnost, skrze niž jsme oslabili své kontrolní systémy, abychom objevovali sebe bez sociálních a kulturních konstruktů. Společně s dalšími dvěma desítkami účastníků jsme si z toho odnesli intenzivní svalové zážitky (jakož už i předešlého dne po 75 minut dlouhém běhu). To tedy značně ovlivnilo i mé ne/prozkoumávání možností hronovské přehlídky. Nakonec jsem setrval v úkrytu Jiráskova divadla – s pivem u sebe – s výhledem na zlatý Mariánský sloup.

Nutno podotknout, že jsem se večer přeci jen odvážil a pln očekávání vyrazil na Klub Divadelních Rváčů aneb nekorektně o viděném. Čekal jsem, že se zde bude odehrávat litá řež a vše bude rozpitváno bez servítek a skrupulí. Moderátor Jaromír Hruška však každé rozebírané představení – z předchozího dne – uvedl s využitím hudební složky daného představení. Poté kladl zvídavé otázky směřující k poodhalování motivací, tvorby apod. Po dvou hodinách jsem o půlnoci odcházel obohacen o cenné informace, avšak bez (dalších) šrámů, jelikož boje, hádky a šarvátky se zde nekonaly. A díky známým ze Svitav jsem konečně objevil věhlasný vinný bar Triton. O něm však až zítra.

* Během druhého přehlídkového dne jsem měl možnost zhlédnout pět ze šesti představení. Nejprve začal blok z Dětské scény: Ten, co se nepovedl od souboru AD/HaDi z Turnova. Jednalo se autorské zpracování klasické pohádky o ošklivém káčátku. Otázka jinakosti a osamocení byla znatelná v průběhu celého představení ať už herecky, tak i kostýmně a dramaturgicky. Textová jednoduchost – často za využití rapu – umožňovala přímo cílit na zvolené téma. Rád bych vyzdvihl umné pracování s pointou, gradací a vtipem.

Následovala dvě představení Tanečního studia Light při ZUŠ Popelka. Strašidelná pohádka vychází z textů Pavla Šruta a scénickým zpracováním dokresluje dění o třech částech. Je znatelná plná soustředěnost všech aktérů, které jdou ruku v ruce s dalšími výrazovými složkami divadla. Klapbuzova jedenáctka je poté formátově větší inscenace, v níž vystoupilo přes třicet herců-tanečníků. Výborná byla jednotná zvuková a kostýmní práce, nemluvě o pohybové choreografii a příběhu s mnoha dynamickými zvraty. Celkově inscenace působila energicky a myslím, že pospolitost a společenství se neodehrává pouze v představení, ale i v inscenační práci souboru.

Na viděnou, sbohem souboru DS Břetislav z Břeclavi akcentovalo okamžik setkání čtyř známých v nádražní restauraci před začátkem 2. světové války. Formou vyprávění a sdílení vzpomínek, vizí a snů se přátelé postupně loučí a musí nebo jsou nuceni odejít. Občas se některá slova ztrácela v nedůsledné artikulaci. Autorský text byl plný jemných dobových narážek, humoru, přesto inscenace postrádalo větší rozehranost v prostoru.

Myslíš dědo? od Rámusu z Plzně jsem vynechal z výše uvedených fyzických indispozic, jelikož se hrálo ve vzdálenější Sokolovně s „vrcholovým“ výstupem do budovy. Řekl jsem si, že se pošetřím, zvlášť když jsem inscenaci již v minulosti viděl. Specifickým zážitkem pro mne bylo slovenské představení Obolus od Divadelného súboru DISK Trnava. Málo využívaná forma „dekompozice“ divadelního tvaru nabídla intenzivní zážitky kolážovitého typu při pohledu na dílčí okamžiky ze života mnoha osob. Výrazná práce se světlem, pohybem a zvukem pak utvářela „kaleidoskop“ situací, v nichž si každý z diváků musel hledat své výklady a spojitosti. Vše podkreslovala klasicistní hudba, která byla k rolím bezdomovců ve značném protikladu. Připadal jsem si občas jako ve filmu Larse von Triera. Význam si však ještě musím nechat doznít.

Autor: Josef Pekárek