Na Hronově premiérově (vol. 03)
Třetí den bývá – nejen na přehlídce – kritický. Bláhově jsem si včera myslel, jak všechny své dojmy, zážitky, nové tváře spláchnu večer u sklínky vína u Tritona. Avšak člověk míní…
Pondělní činnost v semináři Performovat sebe byla konečně se špetkou uvolnění. Hlavní aktivita se nesla v duchu pádů. Mohl jsem sebou během jedné hodiny nespočetněkrát „prásknout“ do žíněnek s dalšími dvaceti lidmi, přitom objevovat a sledovat dynamiku skupiny a její „choreografii“, vývoj napětí, uvolnění i souhry. A právě po předchozích vyčerpávajících dnech jsem plně pochopil možnost a význam chvilkového uvolnění. Nutno dodat, že my všichni účastníci nefigurujeme v rolích, nýbrž odhazujeme své „masky“ a snažíme se přibližovat k civilnosti, či přesněji řečeno k plnému bytí v konkrétním čase a prostoru – nic uměle nevytvářet.
Večerní prozkoumávání Hronova mi pak nevyšlo z důvodu, že jsem dal přednost seminárnímu setkání se čtyřhodinovou performancí zkoumající limity osobních témat. Avšak tato zkušenost je nesdělitelná. Tím chci jen říct, že popis nočního přehlídkového života se zatím odkládá. * Hlavní dramaturgickou linkou tří pondělních představení se pro mne stala historie, respektive dokumentární divadlo ve všech svých podobách. Eva H. od souboru Nejmenší částice ze ZUŠ F. L. Gassmanna z Mostu vycházela z nahrávek Paměti národa a zkoumala fenomén socialistické přestavby města Mostu z perspektivy pamětnice. Prostřednictvím jednoduchých výrazových prostředků (dřevěné špalíčky, ze kterých se stvořilo jednak staré město, jednak loutka Evy H., betonové desky, ideologické písně, vyprávění apod.) byl vytvořen slibný vizuální obraz představení. Přesto se nemohu ubránit tomu, že k vyššímu stupni „zdivadelnění“ by bylo zapotřebí ujít ještě několik kroků. Silná emocionální výpověď pamětnice a vyprávění aktérů pro mne bohužel spíše ilustrovali akci.
Představení Emil čili O Háchovi pražského Divadla D21 se věnovalo roli protektorátního prezidenta na běh československých dějin z perspektivy osobní prohry. Háchův příběh je dán do určitého konfrontačního vztahu s komickou dvojicí V+W, která prezidentův život glosuje formou kabaretu příznačného pro Osvobozené divadlo. Příběh demytizuje zažité představy a stereotypy na zapomenutého a „nejhoršího“ československého prezidenta, na druhé straně odhaluje nové dobové informace. Zajímavým prostředkem je všudypřítomný klavírista v civilu, který jednak hudebně doprovází celé představení, jednak naštvaně přihlíží šíření polopravd a dobových politicko-kulturních obrazů velikánů. Na závěr se již klavírista neudrží a zazní jeho monolog, v němž poukazuje na to, že fakta, která známe o době nebo osobnostech, jsou často pouze dobové interpretace, a že realita je dosti přízemní.
Hra na Boha od slovenského souboru dNO Námestovo doplňuje dramaturgickou historickou trilogii. Inscenace „rekonstruuje“ vraždu třech osob v kostele, která se odehrála na začátku 60. let 20. století. Celá hra je prolnuta výborným temporytmem, tancem (respektive pohybem jako například scéna zabití osob sekyrou), zpěvem lidových písní a především jednoduchou a funkční scénografií (dřevěné špalky) a působivým svícením. Dobový obraz je doplněn – po úvodní expozici – výslechem a hledáním důvodů k činu. Ztvárnění postavy vraha zůstává u diváků dlouze v paměti a ještě nyní mi naskakuje při představě husí kůže.
Autor: Josef Pekárek
