O spolupráci českých a slovenských loutkářů

Pozvání, abych se Fóra zúčastnila, přišlo z podnětu generálního sekretariátu UNIMA a oslovilo mě Centrum studií nehmotného kulturního dědictví ve spolupráci s Národním centrem nehmotného dědictví – dvou institucí působících ve starobylém městě Jeonju ležícím jižně od Soulu. Byla jsem trochu na rozpacích – ze zadání i otázek, které měly vymezit čtyři diskuzní fóra i příspěvky týkajících se budování míru prostřednictvím ICH (Intangible Cultural Heritage – Nehmotné kulturní dědictví)se zaměřením na různé konkrétní případy: Jak přispět k ochraně ICH pro sociální soudržnost a řešení sporů? Jak byly ICH ohroženy válečnými konflikty, přistěhovalectvím a přírodními katastrofami? Jaké jsou důsledky těchto ohrožení? Jaké úsilí by mělo být vynaloženo na podporu a rozšíření diskuse o „naději a míru“ prostřednictvím ICH se zaměřením na budoucí generace? Složení referujících bylo opravdu pestré – od čtyř evropských zástupců (Rakousko, Německo, Norsko, Česká republika), přes Kanadu, Bangladéš, Nigerii, Čínu, Japonsko, Mongolsko a samozřejmě Koreu.

Vybrala jsem si – v souvislosti s loutkovým divadlem, které bylo ostatně opravdu na celé konferenci výjimečnou kuriozitou – popsat cestu českých a slovenských divadelníků pro společný zápis slovenského a českého loutkářství na seznam UNESCO a byla jsem zařazena do diskuzního bloku Diplomacie prostřednictvím ICH. Myslím, že na mém námětu „Vzájemná spolupráce českých a slovenských loutkářů na uznání jejich tradice a současnosti v souvislosti s registrací v ICH“ zaujala pořadatele právě součinnost obou států spojených historií a tradicí. Možná, že byl důvodem pro přijetí tohoto tématu budoucí společný postup pro zápis některého z projevů kulturního dědictví Severní i Jižní Korey. Korea sice už zápis v oblasti loutkového divadla, či přesněji řečeno obřadních masek (Namsadang Nori uznané UNESCem v r. 2009) má, ale dalších shodných námětů skýtá jejich společná kulturní tradice jistě víc. Zajímavou otázku jsem dostala po svém referátu: „Je možné se v České republice loutkovým divadlem uživit?“ Další otázky se týkaly vazeb mezi tradičními loutkářskými náměty a současnými tendencemi v českém loutkovém divadle. Vzhledem k bohatému obrazovému doprovodu mého příspěvku týkajícího se především loutkářské tradice pak byla ne méně překvapivá otázka, zda v současnosti hrajeme pouze marionetami. Většina posluchačů měla totiž povědomí o marionetami hrané pražské inscenaci Dona Giovanniho v Říši loutek, která je hojně navštěvována jihokorejskými turisty. Ředitelka českého kulturního centra v Soulu Michaela Lee mne po této otázce ujistila, že má pro nejbližší období naplánovanou větší prezentaci současného českého loutkového divadla v jižní Koreii, které snad tuto zkreslenou představu o českém loutkářství poněkud upřesní.

Celé Fórum bylo připraveno s neobyčejnou, pro mne novou, asijskou pečlivostí – jak ve zvacích dopisech, popsání tématu Fóra a jeho průběhu, dílčího i doprovodného programu, charakteristiky jednotlivých příspěvků (měli jsme je k dispozici v tištěné verzi v obsáhlém bulletinu, včetně oponentských posudků, které byly podnětem pro následnou všebecnou diskuzi, hned první den Fóra), bohatě navštíveného zahajovacích ceremoniálu s ukázkami typických tradičních jihokorejských zpěvů, tance a hudby zapsaných v listině ICH UNESCO a následně při neformální prohlídce města Jeonju, včetně několikeré ochutnávky typických jihokorejských jídel a komorní verze tradičního hudebního výstupu v prostředí historické čajovny. Pečliví hostitelé pozvali na fórum řadu jihokorejských odborníků a studentů pracujících v oblasti etnografie, sociologie i antropologie, takže všechny čtyři přednáškové bloky, včetně závěrečné diskuze (samozřejmě tlumočené do korejštiny a angličtiny) byly velmi dobře navštívené. Výborně připravené a moderované diskuze svědčily o zasvěceném zájmu jak diskutujících, tak oponentů.

Všechny příspěvky pro mne byly zajímavé a velmi podobné tomu, co bylo i předmětem dotazů při našem zápisu slovenského a českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jakým způsobem rozvíjet tradici v moderní době a v souvislosti se současnými kulturními trendy? Co říká tato tradice mladé, nejen umělecké, generaci? Nejde pouze o zakonzervování tradičních postupů a jejich bezobsažné opakování? Je možné k nim přidat něco osobně tvůrčího? Dá se takový jev jen opakovat, aniž by zde přibyl kontext s dobou a současným životem? Budeme tyto jevy pouze studovat a mapovat na základě etnografických poznatků, záznamů a historických dokumentů? Kde je místo a příležitost pro jejich rozvíjení a co nám v současnosti přinášejí? Jakou roli zde hraje globalizace a urbanizace? Jaká je role institucí, které pečují o rozvíjení kulturních tradic (a nehmotného kulturního dědictví), a kde je jejich postavení spojené s centrálním řízením kultury a vlivem na kulturní politiku vůbec? Jak probíhá konkrétní „vedlejší efekt“ nominace na seznam UNESCO? Tyto problémy byly základem zajímavého kritického referátu „Nehmotné kulturní dědictví jako byrokratický projekt a vládní nástroj“ profesora Markuse Tauscheka z německého Freiburgu. Kromě provokativních otázek, které byly možná právě na půdě obou pořádajících organizací hojně podporovaných státem trochu citlivé, byl zmíněn i problém financování kulturního dědictví a konstatování, že je možné ze státních zdrojů dobře podporován stav budov a „hmotného“ dědictví, ale že podpora živého umění je stále problémem. Zápis na Seznam UNESCO sice konstatuje nutnou podporu, aniž by ale nějak specifikoval její provádění. Myslím, že to je zajímavý námět i pro naši situaci a po právu byl předmětem poměrně vzrušené diskuze.

Několik dalších příspěvků se týkalo planého kopírování oceněných jevů zapsaných na Seznam UNESCO. Zajímavé byly podněty spolupráce mistrů tradičních řemesel a zahraničních architektů a urbanistů, které zazněly v referátu Renaty Breussové z Rakouska. Poněkud smutnou kapitolou ve spojení se záchranou ICH byla reflexe stavu krajiny a opuštěných míst po nedávné japonské jaderné katastrofě v příspěvku Hiromichiho Kubota. Oživením v sále byl i akademický čínsko-mongolský spor, který se týkal mongolské tradiční „dlouhé písně/long song“ a jejího geografického původu.

Kromě vlastního Fóra jsme měli jako jeho velmi hýčkaní účastníci možnost navštívit skvěle architektonicky a scénograficky řešené muzeum ICH týkající se jihokorejských předmětů zapsaných na seznamu UNESCO. Zde jsem si uvědomila, jaké možnosti a rezervy jsou v jejich prezentaci u nás. V tisíciletí, které akcentuje výtvarné zobrazení a interaktivní kontakty nelze vystavovat věci jen ve vitrínách a obrázky na panelech! Se všemi těmito rezidui, která známe od nás, si korejská muzejní prezentace poradila na výtečnou. Mohli jsme na videoprezentacích sledovat detailní řemeslnou práci starých mistrů, hudební, pěvecká i taneční vystoupení – a to vše v prostorách, které evokovaly svým labyrintovým uspořádáním jing a jang filosofii.

A ještě jednu lahůdku jsme měli na samém závěru Fóra: vernisáž prací současných umělců, kteří vycházejí a navazují na tradiční jihokorejské umění – ať už je to pokračování v tvorbě kimon starým krejčovským zpracováním, nových forem a velikostí tradičních vějířů, intarzovaných skřínek či ozvučných nádob a keramiky.

Celým Fórem pak procházely a vracely se otázky: Co je to heritage/dědictví, tradice, folklor? Kulturní vlastnictví? A jaký je mezi nimi rozdíl? Může být tradice politickým nástrojem? Možná, že to účastníkům z Evropy připadalo trochu zbytečné – etnografická studia existují v Evropě od 19. století. V Jižní Koreji však toto Fórum pořádalo velkolepé Centrum kulturního dědictví, které existuje pouze 10 let a jeho muzeum a další velkorysé prostory s divadelními a přednáškovými sály a kabinety bylo otevřeny teprve před 4 lety. Na toto centrum také směřovaly otázky z pléna týkající se motivace právě tohoto zařízení pro zapsání dalších nehmotných i hmotných jevů na seznam UNESCO. Samozřejmě, že to souvisí se zviditelněním tohoto státu a jeho kultury, která se formovala po staletí ve stínu Mongolska, Číny a Japonska. V souvislosti s popularizací jihokorejských tradičních výtvarných, ale i tanečních, hudebních i řemeslných technik se zde pořádají workshopy s mistry svého oboru a řada kulturních akcí a festivalů.

I s odstupem času se stále nemohu s dojmy z Koreje vyrovnat. Ať už jde o nesdělitelné propojení staré kultury a technických výdobytků současného světa, o okouzlení krajinou, hostitelskou pozornost nebo o otázky teorie a praxe kolem pojmu Nehmotné kulturní dědictví.

Nina Malíková, listopad 2018

Autor: Amaterská Scéna