Ohlédnutí za premiérou dramatické amolety Pavla Kohouta

Je pátek 22. listopadu 2022. Brzy ráno usedám v Ostravě do rychlíku směr Praha. Zavírám oči, opírám hlavu o horní čaloun sedadla, a vzpomínám na podobné ráno 1. září roku 1974, kdy jsem téměř ve stejném čase odjížděl ze stejného místa stejným směrem, abych dojel do večera do Postupic u Benešova, kde měl být v místní sokolovně koncert Plastiků a rockové skupiny DG 307. Třiatřicet let po Sametové revoluci a 48 let po postupickém koncertě se v mé duši rozhostil zvláštní pocit – směs radosti, nostalgie a očekávání. Úplně stejný pocit, který jsem, tehdy bez nostalgie, prožíval toho toho dávného zářijového rána.

Tentokrát jsem z Ostravy odjížděl do Nučic u Prahy, na premiéru inscenace dramatické amolety Pavla Kohouta Sex. Cílem mé cesty byl nučický Lidový dům, ve kterém, cituji dramaturgyni inscenace Petru Richter Kohutovou „… parta báječných chlapů z nučické ŽUMPY, pražského Máje, plzeňského Ragueneaua a rumburského Hraničáře postavili zemljanku, a začaly se dít věci …“

Abyste rozuměli: Pavel Kohout ve svém textu sepsaném v létě roku 1976 nechává šestici českých disidentů vykopat na jednom z pražských vltavských ostrovů zemljanku. Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Alexandr Kliment, Pavel Kosík a sám Pavel Kohout se totiž v autorově fantazii rozhodnou k činu: chtějí vyhodit do vzduchu vlak. Dost bylo řečí, je nutno přikročit k činu! To bylo krédo, pod nímž se o rok později vskutku zrodil čin – světlo světa spatřila Charta 77. Právě v důsledku jejího zveřejnění vyletěl do vzduchu v roce 1989 komunistický dávno už ne expres. V důsledku událostí probíhajících v Polsku v režii tamní odborářské Solidarity a obrodných procesů ve východním Německu a dalších státech z tak zvaného „sovětského tábora“ z něj zbyla jen černým dýmem očouzená, těžce se vlečící, kašlající a smradlavá místní (míněno česká) komunistická lokálka, ještě stále dopředu tlačená a při jízdě podepíraná totalitními, represívními státními orgány a lidovou milicí.

V zemljance vytvořil Kohout něco, čemu by se dnešním slovníkem říkalo štáb teroristické skupiny. Představte si tu situaci! Kdyby se v roce 1976 Kohoutův text hry dostal do rukou StB, KSČ by šílela radostí! Vlastně nechápu, že se to nestalo, fízlů se kolem každého z šesti hrdinů hry i tehdejší doby denně motalo několik. A bohudík, že se tak nestalo! Neboť by k Sametové revoluci nemusel pak vůbec dojít. Kohout píše o zemljance, ve které se schází ta banda kolem Havla a Vaculíka? Píše o shánění rozbušek a dynamitu. Dovedu si představit tu vzrušenou debatu v Ústředním výboru KS4, který tehdy vládl celému státu: Co když je to pravda? Tohle jim zláme vaz! Shnijou v kriminále, hajzli protistátní kontrarevoluční – hřímal by generální tajemník KSČ a tehdejším parlamentem jednomyslně (získal hlasy všech 195 přítomných poslanců Sněmovny lidu a 148 poslanců Sněmovny národů Federálního shromáždění) prezident Gustáv Husák. Okamžitě by jako vrchní velitel ozbrojených sil zavelel k zatýkací akci v provedení StB, Veřejné Bezpečnosti, Lidových milicí a Československé armády. Ta moje nedávná vnitřní radost, prožívaná v ranním vlaku do Prahy, pramenila z jistoty, že teď mne už nikdo nemůže v Nučicích kvůli návštěvě divadelního představení vyslýchat podobně, jak tomu bylo tehdy v Postupicích, když mě, ještě než jsem vůbec došel k postupické Sokolovně „sbalili“.

Režiséru Jaroslavu Kodešovi správně vůbec nejde o co nejbližší podobu skutečného, charakteristického chování reálných předloh Kohoutových dramatických osob. Herci jen dostali zadání pro jejich herecké postavy pohybující se v hracím prostoru jako hlavní úkol vytvořit věrohodný a poutavý, hlavně však komediální obraz chování intelektuálů naprosto odtržených od reality, kteří pouhou vzájemnou debatou musí co nejvíce zaujmout a pobavit publikum. Při prvním čtení Kohoutova textu se tento cíl zdá být téměř nedosažitelný. Dramatických komediálních situací v něm moc není. A přece je díky invenční Kodešově režii, která dynamizuje text, cíle dosaženo.

Na jevišti stojí velký stůl, vlastně deska podložená sloupy knih. Jen o kousek vedle je menší, podobně vyhlížející stolní konstrukce, na které stojí vařič s hrncem, v němž na začátku představení začíná Václav vařit jeden ze svým proslulých pokrmů, připravovaných pro hosty na Hrádečku. Do zemljanky se vstupuje po zeleném žebříku, postaveném na druhé straně scény. Představitel Havla, vlastně partyzána Vaška, Martin Kozák, hraje svoji postavu tak, že ani způsobem mluvního projevu, ani pohybem, ani ostatními prvky hereckého projevu Václava Havla vůbec nepřipomíná. A přesto Kozákův Vašek ztělesněním Havla je! Nejen z toho důvodu, že se za vařičem chová téměř stejně, jako kuchař Havel na Hrádečku, připravující krmi pro své hosty, ale hlavně proto, že téměř identicky zosobňuje jednu z hlavních vlastností klíčové postavy protikomunistického odporu: schopnost naslouchat, a v pravou chvíli v několika větách shrnout předchozí několikahodinovou debatu intelektuálů o nutnosti světové revoluci s tím, že z chaosu sestaví stručnou osnovu potřebného dalšího, nyní již praktického postupu. Představitel partyzána Ludvíka, Robert Kunesch, naopak téměř dokonale zosobňuje Ludvíka Vaculíka. Vaculíkovu permanentní „nasranost“ hraje nádherně. Kromě těchto dvou a Ivana Klímy jsem se s nikým z dalších Kohoutových partyzánů nesetkal. Nicméně Miroslav Řebíček v postavě Karla Kosíka skvělým způsobem předvedl Kosíkovu noblesu, a Roman Solčány jako partyzán Alexandr spolu s Jakubem Pilařem (partyzán Ivan) partnerským herectvím v trojici s představitelem Karla Kosíka vyjádřili opravdovou úctu vůči opravdové autoritě, kterou dnes tolik postrádáme. Všech šest výborných herců pravdivě a věrohodně vykreslilo charaktery zdánlivě bezbranných, neustále jen zdánlivě planě diskutujících spisovatelů, nekonečně debatujících o nutnosti zbourat, nevěda jak, vládu jedné strany, podporované z Kremlu. V zákulisí, skryt před zraky diváků, čeká František Tvaroha, aby svým silným hlasem vytvořil celý pohotovostní pluk, zasahující proti nekalým protisocialistickým živlům. V konečném důsledku ale právě tyto debaty, vedené ne v zemljankách, ale v celém socialistickém podzemním undergroundu, husákovskou bolševickou totalitu položilo na lopatky.

Představení, trvající přibližně bez přestávky sedmdesát minut, hrané pro tři řady diváků sedících v kruhu kolem obou stolů na dosah k hercům skončilo, a já po dlouhém a bouřlivém potlesku ještě chvíli zůstal sedět na svém místě. Pomalu mi začínalo docházet, čeho jsem byl svědkem. Je to velká událost.

Na pozadí Putinovy války vedené bez jejího vyhlášení proti svrchované demokratické Ukrajině hrají ochotníci v České republice hru o tom, že totalitní režim nelze porazit silou zbraní, ale jen a jen silou ducha. Pro vítězství nad Putinem Ukrajina zbraně potřebuje. Samozřejmě že se má slova, týkající se vojenského arzenálu, netýkají zbraní pro ukrajinské hrdiny bojující s ozbrojenou putinovskou armádou. Posílat Ukrajině zbraně je dnes tou hlavní pomocí, jakou jí můžeme poskytnout, vedle další, a to je pomoc všem válečným uprchlíkům, což platí pro lidstvo na celé planetě. Ale režim znásilňující a vraždící své vlastní občany, který se opírá o silně vyzbrojené vnitrostátní represívní složky, lze porazit jen pevnou vůlí a odvahou, nebojácností a odolností proti strachu, kreativitou, vtipem, ano, i tolik potřebným humorem. Byť přitom všem může jít, a dokonce i jde o život.

Kohoutova šestice spisovatelů stojí na počátku procesu vedoucího k Chartě 77. Její zveřejnění odstartovalo otevřený konflikt demokratických sil, přítomných nejen uvnitř malé skupinky intelektuálů, ale celé československé společnosti, s totalitními komunistickými silami tehdy ovládajícími náš stát. Není nutné vyhazovat do vzduchu vlaky, prohlašují Petra Kohoutová s Jaroslavem Kodešem spolu s celým tvůrčím, hereckým, technickým a produkčním týmem kolem inscenace dramatické amolety SEX. Stačí jen nebát se vystoupit ze svých zemljanek.

V Nučicích byla hlasitě vyslovena naděje, týkající se i dnešní války, ve které je Česká republika. Ukrajina, Evropské unie, a všechny ostatní státy světa s Ukrajinou sympatizující stojí spolu proti ruské rozpínavosti, a dnešnímu nelidskému, ano, skutečně fašistickému kremelskému Putinovu režimu. Je to naděje, ve kterou můžeme díky naší historické paměti věřit. Je to naděje, o kterou se můžeme opřít v nadcházející těžké zimě, kterou máme všichni před sebou, a ve které skutečně mráz přichází z Kremlu i do našich příbytků. Je to naděje vtělená do hesla Sametové revoluce v roce 1989, revoluce vedené zpočátku jen studenty a intelektuály pod heslem Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Autor: Ladislav Vrchovský