Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Otevřeno !

Plakát přehlídky Autor: archiv pořadatele

XXVI. Celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla proběhla 22. - 24. 10. 2021 v Městském divadle v Kolíně pod záštitou České komise pro UNESCO. Pořadatelé: Evropské centrum pantomimy neslyšících Brno a NIPOS-ARTAMA Praha.


Název přehlídky v letošním roce působil takřka symbolicky – po oba ´covidové roky´ se podařilo tyto přehlídky (jen s posunutím původně jarního termínu v roce 2021) realizovat v takřka nezměněné koncepční podobě. Skutečnost o to cennější, že jde zejména v případě neslyšících amatérů o výjimečnou záležitost, jíž vstupují na veřejnost na celostátní úrovni. Přes všechny organizační potíže se podařilo nastudovat a uvést na kolínském jevišti dvacet dva krátkých představení, pouze jediný soubor TS PULS SVČ Opava musel na poslední chvíli ze známých důvodů odříci. Jinak se výjimečná zdravotní situace na úrovni a organizaci přehlídky neprojevila díky obětavým osobnostem organizátorů a samozřejmě vedoucím a členům zúčastněných souborů. Vědomí pospolitosti a radosti ze vzájemných setkání vytvořily během oněch tří dní v Kolíně všem potřebnou intimní, přátelskou atmosféru. Bylo prostě otevřeno.

Program přehlídky odpovídal vypracované metodice celostátního kola; rozčleněn byl do několika specifických kategorií jež se skrývají pod pojmy pantomimy a pohybového divadla. Sestava pořadů čisté pantomimy, pohybového divadlo, scénického tance a klauniády zaručila pestrou formální úroveň i závěrečného gala představení, na kterém byla prezentována nejlepší domácí díla amatérská a profesionální a vystoupení zahraničního hosta. Specialitou festivalu jsou také workshopy, jejichž vedoucí většinou představují nejzajímavější a pro daný účel vhodné způsoby uměleckého vzděláváni účastníků, a také vzorová profesionální představení, nabízející ojedinělé výkony výjimečných osobností oboru z domova i ciziny.

Z okruhu neslyšících umělců vystoupili členové Pantomimy S.I. Brno, jejichž tvorbu po léta charakterizovala snaha o klasický styl oboru, soustředěný na dokonalé pohybové a gestické vyprávění většinou – ale ne vždy-humorných dramatických příběhů. V posledních letech se gestika souboru postupně inovovala v návaznosti na soudobé tendence v oboru. Letos tento založením nejstarší ze zúčastněných souborů překvapil silně aktuální groteskou. Mimové si pohráli v jevištním obrazu Podobnost čistě náhodná ze života mocných s dobře odečtenými, s nadsázkou podanými znaky představitelů politického života a jejich podřízených. Celá ta neodolatelně komická skvadra byla interpretována s přesností určitých lidských typů, pro které má Pantomima S.I. několik ideálních představitelů. Odměnou jim byl třepotavý i hlasitý smích z publika.

Do okruhu představení neslyšících přibylo také Divadlo beze slov při Vyšší odborné a střední škole v Hradci Králové. Představilo se hned ve dvou představeních, v nichž účinkovala starší mládež i děti, většinou se sluchovými poruchami. Sami pořadatelé kvalifikují svou činnost jako metodu neformálního vzdělávání, která učí neslyšící děti zvládat pro ně obtížné životní situace. Z představení pod názvy Lotos a Cirkus překvapil svým poetickým a čistým zpracováním zejména první titul: vzdělaná choreografka Eva Kuršová na jevišti stylizovala civilními prostředky pohybovou metaforu indického mýtu, spjatou s narozením Budhy. Pohybově provedená symbolika posvátného květu zrozeného z bahna, byla interpretována účastníky působivou formou stylizované taneční arabesky kolem rekvizity bílého poupěte, jeho rozkvétajících okvětních lístků, z nichž se narodí rozkošné dítě jako symbol oslavy života.

Mezi soubory přehlídky tradičně dominují ty, v jejichž čele stojí osobnosti choreografek, které našly své celoživotní poslání v pohybové a taneční výchově dětí. Taneční a pohybové studio Magdalena a soubor ZUŠ z Červeného Kostelce mají za sebou úctyhodnou, zhruba třicetiletou kontinuální činnost. To je přirozené znát na čistotě jejich technice a pohybového výrazu, v obou případech osobitě rozvíjeného na bázi stylu, jež původně rozvíjela Isadora Duncanová a u nás Jarmila Jeřábkové a její početné žačky. Oba také disponují početnou několika generační základnou, která je – zejména po několikaleté technické průpravě připravena interpretovat a rozvíjet tvořivé podněty a pokyny vedoucích choreografek na velmi dobré technické úrovni.

Taneční a pohybové studio Magdalena z Rychnova u Jablonce nad Nisou vedené L. Rellichovou přivezlo letos na přehlídku hned tři představení. Následuj v konfrontaci filmového a divadelního zpracování aktuálních témat omezení a uvolnění jako mentálních projevů dneška. Několik půvabných tanečnic v bílém v nich prozkoumávalo ve filmovém plenéru zvětralé ruiny omezující jejich pohyb, pozvolna přecházely v individuálních tanečních kreacích z filmového obrazu do prostoru jeviště, aby vešly do nafilmovaného svobodného prostoru lesního milieu. Výjimečné, sofistikované představení, koncipované na úrovni současných profesionálních výbojů, překračuje hranice uměleckých oborů a nabízí souboru svým uměleckým principem i možností dalších experimentů. Další tituly studia, Zvedni oči k obloze a Vitka , předvedly standardní vysokou kvalitu svého tanečního projevu. Zajímavě zapůsobil zejména scénický obraz vyprávějící o pohnutém životě skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Byl rozvržen mezi tři a jednu tanečnici jako pokus o taneční portrét ohlédající duševní život výjimečné ženské individuality. Choreografie, která byla dílem M. Rellichové, signalizuje (alespoň pro mne) jako novum zájem talentované pedagožky o dramatické uchopení námětu, který jistě stojí za další rozvíjení..

Soubor Základní umělecké školy v Červeném Kostelci vedený choreografkou Blankou Rejholdovou přivezl dokonce čtyři ukázky z tvorby svých dvou věkově rozdílných souborů a další skupiny malých chlapečků: Hluboko uvnitř, Zhoupnout se, Otáčím se, Okamžitá reakce. Dohromady by to mohl být pěkný celovečerní pořad. Dělná a energická choreografka „nedopřála“ sobě ani svým svěřencům covidovou letargii a ukázala na námětech, jež by mohly být pouhým zadáním k tréninku široký záběr své tvůrčí osobnosti, který k ní kosteleckou mládež přitahuje. Především byl každý námět podnětem k volnému rozvinutí taneční a pohybové fantazie tanečníků, kterou v přípravě podporovala jemným upozorňováním na jevy, které by s náměty mohly souviset. Za mimicko pohybovým ztvárněním „Zhoupnout se“ stojí evidentní, hudbou podporovaná znalost pohybu reálných zvonů, jejich kývavého pohybu, pohybu zvoníků, vtipné nápodoby siluety venkovské zvoničky. Dívčí produkce Okamžité reakce zase přetlumočila v úsporné a originální stylizaci akční mentalitu mladé generace, tolik odlišné od starších lyrických vizí lidského mládí. Přesto vystoupení nepostrádalo hřejivost a vědomí niterného společenství.

Jiným výrazným překvapením byly příspěvky perspektivní Taneční skupiny Flash z Jaroměře, která pracuje pod záštitou místního Sokola. Vedou ji choreografky L. a P. Halašovy. Především šlo o taneční skladbu nazvanou Domů, interpretovanou třemi zhruba dvacetiletými mladíky. Zatančili tři individuální energické cesty životem, bohaté na ctižádostivé cíle i chvíle porážky, na okamžiky vzájemných střetnutí i bratrské pomoci, situace, v nichž ožívá duchovní obraz domova jako naděje. To vše v civilu, moderním pohybovým jazykem, se třemi rozsvícenými žárovkami na jevišti. Druhý pořad, nazvaný Spolu, provedení jiné skupiny v mladším obsazení, zatančil impresi společné trávené noci – snad o jarní rovnodennosti, jak naznačuje popisek v programu přehlídky. Nenápadné choreografické zpracování uvolnilo přirozený pohyb a citlivě akceptovalo generační cítění mladých tanečníků. V jejich pohybech nebyla žádná klišé, naopak se zde prosazovala v sofistikovaném aranžmá současná kolektivní mentalita s příměsí přímočaré upřímnosti i agrese.

Další tři umělecké školy, ZUŠ Náchod disponující dvěma soubory (Vymanit se) a Sami a přece spolu), ZUŠ Klášterec nad Ohří (To nejlepší místo a Galerie pocitů) a ZUŠ Židlochovice (Výjimka z pravidla) představují závidění hodná společenství mladých dívek, která spolu tančí různě dlouhou nebo naopak krátkou dobu, což se přirozeně odrazilo na rozkolísané technické úrovni některých tanečních výkonů či kreací. V zásadě však v jejich představeních šlo o standardní kvalitu zpracování vnitřních témat, která se mladých interpretů hluboce dotýkají. Tomu také odpovídala živost a aktualita provedení, která je oprávnila k účasti na celostátním kole přehlídky. Nebyla v nich ani nouze o dobré nápady (například využití obrazu na jevišti). Kdyby letos nedošlo k výraznému zkrácení studia i na ZUŠ školách je pravděpodobné, že bychom viděli jejich tvorbu v jasnějším světle. Práce tanečních odborů Základních uměleckých škol je tak mimořádným vkladem do psychofyzického života mladých lidí, zejména dnes, že ji ani nelze dost dobře odměnit. Ve chvíli, kdy se početné soubory prezentují vedle sebe v okruhu vstřícných a chápavých diváků, musí být všem jasné jakou hodnotu znamená jejich tvorba pro své účastníky, tak pro celou společnost.

Taneční studio Písek zvolilo k provedení na přehlídce pod vedením choreografky Gabriely Kroutilové vtipný nápad: představení „Bez nápadu“ , jehož ztvárněním nechalo diváky nahlédnout za oponu do tréninkového sálu, kde se „z ničeho“ vytváří umění. Pohybové akce mladinkých dívek byly přirozeně hodně založené na improvizaci, nedozrály ještě k čistému tvaru nosné situace, ale i tak šlo o pokus, na kterém stojí ještě pracovat. Jejich druhá scénka Bojíš se nás? My tebe taky! s námětem děvčátka ztraceného v lese už svým názvem vypovídá o tom, jak se pedagožka dobře orientuje v mentalitě svých malých žaček.

Mezigenerační soubor** Parau-Parau z Jablonce nad Nisou** přivezl už několikrát pod vedením choreografky Petry Endlerové na přehlídku v Kolíně výbojná, z životního reálu čerpající taneční plátna, např. OD – Bavte se o zážitku z letištního odbavování, nebo i Stará dáma, vždy nazíraná s humorem a smyslem pro vnější efekt své produkce. Letošní představení Na dně moře působilo oproti minulosti v jedné linii poetickým zklidněním pohyblivého obrazu na jevišti, byla ovšem konfrontován obrazy zkázy, které po sobě i zde zanechává člověk se svými mocenskými ambicemi. Pěkné, promyšlené představení bylo interpretováno s jemností a vkusem.

Oproti zkušenému Parau Parau se na přehlídce objevili představitelé na jaře postaveného souboru DAMS z Prahy. Jeho čtyři dospělí interpreti předvedli na jevišti svůj debut v oboru pohybového divadla, nazvaný Pocahontas. Inspirovaný známým příběhem. Přes dramaturgicky zdlouhavé vyprávění o tom, jak k setkání indiánů a bělochů došlo, zazářila závěrečná scénka dobyvatelské plavby na moři osvěžujícím dojmem. Na této jevištní akci se ukázaly individuální kvality členů souboru, smysl pro dynamiku pohybu a chvíle. Jejich nadšení pro společnou tvořivost rozhodně zaslouží podporu.

K přehlídce Otevřeno také tradičně patří ukázková představení profesionálních souborů, které vybírá někdejší mim, spoluzakladatel S.I.Brno a ředitel Evropského centra neslyšících Jindřich Zemánek. Jeho umělecká zkušenost a setrvalá víra v možnosti pantomimy a pohybového divadla určila kritéria, s jakou vybírá hostující skupiny. Je to především jeho snaha o podporu žánrově čistých kreací, snaha jež se může jevit v dnešní záplavě hybridních a synergických forem jako donkichotská. Má však své racionální zakotvení ve znalosti procesů, které v minulosti obor provázely, totiž koexistenci čisté pantomimy a klauniády s řadou nejrůznějších jarmarečních pohybových forem. Tyto vzácné čísté formy oboru často během staletí stavěly na výjimečných osobnostech svých představitelů, a nejinak je tomu i dnes.

Z bezpečnou znalostí situace dnešních mladých umělců oboru zvolil ředitel přehlídky po představení Znovu věčně spolu klaunské dvojice Michal Chovanec a Ondřej Klíč. Profesně oba zdravotní klauni má však každý z nich rozmanitou tvůrčí minulost. Na festivalu Otevřeno už vystoupili v roce 2020. Jejich znamenitá nová groteska „o generačním střetu“ dokumentuje představuje zásadní pokrok v dotvoření jejich klaunských typů. Tematicky pracuje s několika variantami „mladý versus starý,“ ale zdroj jejich komiky vyvěrá z jasně a ostře vymezených modelů lidského chování. Nemají sice červené nosy, nejsou nalíčeni ani nenosí excentrický kostým. Přesto je od prvního okamžiku v hledišti jasné, že jsou klauny „od narození“, tak živelné, vtipné a při tom akrobaticky náročné jsou jejich dynamické jevištní akce. V nich se střetává naivní a dýchavičný hromotluk s bystrým, rtuťovitě pohyblivým chlapíčkem; první zachraňuje velmi často druhého z krkolomných nápadů a naopak. Nezvyklé akční situace, chvíle vzájemných střetů a naopak podpory, dynamika situace rozvinutá až k popření pohybu formou závěrečného akrobatického obrazce, to jsou momenty, které průběžně rozkmitávaly bránice publika. Jejich klauniáda beze slov má náboj ražby V + W.

Hvězdou závěrečného večerního představní byl francouzský mim Benoit Turjman, který zde uvedl svůj autorský pořad o třech částech: Soused, Kempink v přírodě a Vánoce. V této trojité one man show se představil v podobě mladého muže dnešních dní – neurčitého charakteru a vzhledu – logicky ji zahájil jako řadový divák sedící v publiku. Tudrjman pěstuje i ve Francii vzácnou formu čisté pantomimy a jako jeden z posledních umělců rozvíjí odkaz slavného mima Marcela Marceaua. Inteligentní Francouz, který také v letech 2001–2003 absolvoval jeho L´ École Internationale de Mimodrama de Paris. Pracuje sice technikou svého učitele, ale – jak sám řekl – nechce používat stejný registr jeho poetiky. Podle něho odpovídal svět Marceauovy mimické poezie životu šedesátých let minulého století. Tudrjman se inspiruje hlavně jeho schopností vyprávět příběhy. Této představě nejlépe odpovídaly „Vánoce“ nápaditě vycházející z výzvy otištěné v novinách, aby osamělí lidé pozvali na Štědrovečerní večeři někoho, kdo je také sám. Tudrjmanův hrdina ji důsledně uskutečňuje formou pokusů, z nichž úspěšný je po četných peripetiích až ten poslední. V této scénce už se také představil jako přesný jevištní typ, jehož charakter má v sobě něco z Mr. Beana (jehož filmovým dublérem kdysi byl), avšak s převažující dávkou jemnosti v groteskním obrazu člověka, který se přes všechny trable nikdy nevzdává. Je také dobře technicky připraven, jak je patrné zejména v několika v rockenrollových tanečních pasážích, které dodávají toku čistého mimického vyprávění gradaci a člení jevištní tvar do čitelné struktury. Je také schopen přeladit své výstupy do tanečnější polohy (na přehlídce hrál dvakrát jedno představení). Flexibilní vůči prostředí, ve kterém se pohybuje, zúročuje zřejmě i zkušenost z doby, kdy se živil jako akrobat a také hrál v Compagnie du Mystére Bouffe v repertoáru, inspirovaném autorskou osobností nezapomenutelného Daria Fo. Vědomě kontaktuje diváka v hledišti, aby zajistil jeho účast na předváděném příběhu. Přemýšlivý, hledající Tudrjman oslovuje na jevišti především jako všestranně disponovaný umělec a mim, který má o dnešním člověku co říci. Závěrem přehlídky obdržel od ředitele festivalu Jindřicha Zemánka krásnou bustu Jeana Gasparda Deburaua, která mu bude snad milou připomínkou dlouhodobých vztahů mezi umělci francouzské a české pantomimy.

Dvacátý šestý ročník kolínské přehlídky „Otevřeno“působil přes všechny covidové potíže jako jeden z nejpěknějších jak pro svou uměleckou úroveň, tak pro pohodovou atmosféru mezi umělci, pořadateli i diváky.

Autor: Ladislava Petišková