Plzeňské Pimprlení 2023

Bouďáci měli jako každý rok napilno: nejprve se postarali o účastníky festivalu, pak odběhli zahrát a vrátili se k hýčkání svých hostů. Hráli jako první a nechali nás nahlédnout skrze letošní soutěžní představení do své obvyklé víkendové nabídky představení pro děti hraných čistě iluzivně s marionetami na niti.

Plzeňské Loutkové divadlo V Boudě přihlásilo do Pimprlení Vánoční pohádku, inscenaci autorského textu dlouholetého člena souboru a zároveň režiséra zmíněného kusu Vladimíra Pecha. A ta hra má několik úskalí. V podstatě jsme sledovali dva paralelní příběhy, které se v závěru spojily a občas jsme zakopávali o nejasnosti. Maminku s dětmi navštíví v malebné roubené šumavské světničce Mikuláš, anděl a čert. Když anděl podaruje děti dobrotami, zamíří na jedno z nich, Aničku, světlo shůry a anděl jí zvěstuje, že když bude v úzkých, může požádat Boha o pomoc. Neúplná rodina je smutná, protože před půlrokem zmizel v lese poblíž Čertova a Černého jezera jejich tatínek. V této souvislosti je zmíněna legenda o zlatém pokladu, který se tam někde nachází a možnost, že se tatínek rozhodl poklad hledat. Vidíme, že se jedná o silně věřící rodinu. Přichází Kašpárek a snaží se je rozveselit. Dále sledujeme děti Aničku a Matýska, jak si užívají zimní radovánky a seznamujeme se s jejich sousedem, nevěřícím klukem Tomášem, který nemá maminku a děti lehce šikanuje a vysmívá se jejich víře. Nakonec řekne, že se jejich otec nikdy nevrátí. Malý Matýsek uteče do sněhem zavátých šumavských hvozdů tatínka hledat. V tom osvítí světlo shůry i nevěřícího Tomáše. Když se shání Anička po bratrovi, Tomáš jí řekne, že zmizel v lese a Anička se ho vydá hledat. Pak se v Tomášovi pohne svědomí a svěří Kašpárkovi, co provedl.
V paralelním příběhu vidíme jakési podzemní prostory, kterým vládne jezerní princezna a té slouží dva čerti. Seznamujeme se s otcem rodiny Jakubem, kterého si chce princezna vzít a který pro ni kutá v podzemí zlato. Jakub princeznu odmítá, protože má rodinu a kaje se, že toužil po bohatství. Teď vidí, že rodina, byť chudá, je největší poklad. Žádá princeznu, aby ho propustila, ta ale odmítá, protože by vyzradil tajemství o zlatých slojích a tomto mezisvětí – nebo je to peklo? Poté, co se otec kaje, zůstává dál v podzemí. V dalším obraze se ale usilovně modlí Otčenáš a světlo shůry ho vyzvedne a odnese pryč.
Na zemi Kašpárek a Tomáš se sáňkami hledají ve tmě v lese ztracené děti. Matýsek se propadne kamsi pod zem. Ostatní ho naštěstí najdou, Tomáš slézá pro Matýska – dozvídáme se, že uvázl ve skalní průrvě. Tady většina diváků očekávala, že se příběh dětí a otce spojí, že propadnou k němu pod zem a najdou způsob, jak ho zachránit. To se ale nestane, zatáhne se opona, když probíhá záchranná akce. Skokem se vracíme se do světničky, je Štědrý den. Světlo shůry pošle do světnice tatínka. Přichází sousedé, polepšený Tomáš, zpívá se Narodil se Kristus Pán.
Příběh svým mravokárným vyzněním trochu připomíná některé naučné hříčky z meziválečného období. V tomto smyslu je otázka, jestli důraz na sílu modlitby a někdy nepochopitelné boží zásahy nejsou spíše kontraproduktivní v rámci úsilí o navrácení duchovního rozměru doby adventu a Vánoc, protože působí spíše jako povrchní agitka.
Je trochu problém orientovat se v příběhu a v jeho čase, protože podzemní a nadzemní linie spolu – zvláště v závěru – tak docela nesouzní, takže doba, kdy boží paprsek otce vysvobodí (co na to jezerní princezna, která trvá na utajení, se nedozvíme) a pak ho donese domů, má docela velkou a z hlediska logiky děje obtížně uchopitelnou prodlevu. Text by si také zasloužil ještě další revizi z hlediska prostoru věnovanému konkrétním situacím. Někdy se čas vleče u zbytných akcí (stavění sněhuláka, který je navázaný, ale neobživne) a přitom klíčová místa se odbydou náhle a rychlostí blesku (boží osvícení Aničky, Tomáše), nebo akci ani celou nevidíme (dramatická záchrana Matýska ze strže). Velké uznání si zaslouží péče, kterou Bouďáci věnovali výpravě. Jednotlivé scény jsou realisticky velmi propracované a mají velké kouzlo, třeba starosvětská atmosféra venkovské světničky nebo dramaticky působící scéna potemnělého šumavského lesa. Jen je škoda, že krásu realistických kulis a loutek občas naruší igelit ve skále nebo umělohmotná křídla anděla a čertů. Pozornost věnují Bouďáci i svícení, ještě musí v některých případech vychytat vodiči místa, kdy mu překážejí. Lépe promyslet by potřeboval výběr hudby v rámci přestaveb, který působil spíše nahodile. Také Bouda potřebuje dočistit některé akce s loutkami, které jsou někdy precizní, jindy ledabylé a někdy mistrovské – třeba pes, který tahá Mikuláše za roucho a na povel ho nakonec pustí. V případě Vánoční pohádky jsme viděli čistě iluzivní divadlo v provedení, které se v případě amatérských loutkových divadel málo vídá. Díky za to. Porota udělila divadlu V Boudě cenu „za téměř důslednou realizaci sugestivně iluzivní scény tradičního loutkového divadla“.

Další inscenací z programu Pimprlení byla Malenka souboru Enyky BeneKi, který svoje působiště situuje romanticky na břeh Berounky. Host ze středních Čech, Petra Benešová, příběh vybrala, režírovala, vypravila a také ho hraje různorodými loutkami: totemovými, malými manekýny, někdy si zahrají předměty. V případě Malenky se očekávání upnulo ke zpracování pohádky H. Ch. Andersena, autorka ale pracovala s předlohou An Leysenové (která převyprávěla řadu známých pohádek, včetně třeba Louskáčka nebo Pinocchia). Příběh si Petra Benešová dále autorsky trochu upravila v rámci divadelní adaptace. Takže se potkáváme se zahradnicí, která stále zastřihuje rostliny, takže jsou hustější, ale nemají květy (někteří zahradníci se ohradili, že se květiny zastřihují právě proto, aby květy měly). Jednu rostlinu ale nezastřihla, ta vydala květ a v květu Malenku. Zahradnice po dítěti nijak netoužila, takže byla překvapená, ale uložila Malenku a vymluvila jí, že umí létat. V noci se natáhl zelený pařát a uchvátil Malenku a odnesl ji na leknínový květ, aby se stala žabí nevěstou. Příběh pak pokračuje putováním Malenky: ryby Malenku uvolní, ta dopluje na louku a žije tam šťastně až do zimy, kdy se jí ujme myška a začne plánovat svatbu Malenky s krtkem. Malenka najde vlaštovku a pečuje o ni až do jara, kdy vlaštovka bez Malenky odletí. Když přiletí podruhé, Malenka se těžce rozhoduje, ale nakonec myšku a hlavně krtka opustí a odletí na vlaštovce do teplých krajů. Tam potká prince, ten jí připomene, že opravdu umí létat a tak žijí šťastně – a občas navštíví maminku zahradnici, která celý příběh vypráví. Právě návrat k matce oslovil autorku v předloze An Leysenové. Autorka při diskusi vysvětlila, že sleduje především téma matky, která si nárokuje dítě a zbaví ho nechtěně jeho vrozených schopností. To ale z příběhu nebylo příliš patrné. Malenka není vymodleným dítětem zahrnutým láskou, nevíme, jestli a jaký se mezi zahradnicí a Malenkou vytvořil vztah, nevíme, jestli zahradnici, na kterou mateřství zčista jasno spadlo, bylo smutno ze ztráty Malenky nebo se o ni bála, a proto jí řekla, že létat neumí. Podobně rozporuplně mateřský se jevil vztah s myškou, která sice Malenku učí to, co učí matky dcery, ale zdá se, že z čirého prospěchu, pořád ji přitom nutí do sňatku s krtkem a k životu pod zemí. Je třeba ocenit pozornost, kterou – se střídavým úspěchem – věnovala autorka a herečka scéně a loutkám. Povedenější myšce a krtkovi tak sekunduje Malenka, která má nešťastně řešené nožičky na zakrouceném provázku, takže se po scéně vleče. Také mohla autorka pro větší plastičnost scény využít více jejích úrovní a lépe promyslet barevné schéma. Petra Benešová si mnohých nedostatků byla vědoma a zdá se, že bude na inscenaci dále pracovat.

Jako třetí soutěžní představení jsme viděli plzeňský soubor Rámus a jejich autorské dílo Podíl dramatické výchovy na polidštění krále Šahríjára v režii Zdeny Vašíčkové a souboru. Toto svébytné rodinné divadlo, jehož členové jsou spojeni poutem pokrevním i dlouhodobě přátelským, originálně variuje a po svém uchopuje známé předlohy. A jako divadelní prostředky jim stačí předměty z domácnosti, které nápaditě, svobodně a trefně rozehrávají.
V tomto případě je to jejich osobitá variace na Pohádky tisíce a jedné noci. Při rodinném posezení krále/sultána jeho ženy/čtyř žen se královský synek nepohodne se sestrou a dožaduje se coby budoucí král jejího krutého potrestání. Sultán ho napomene a odchází s tím, že maminka mu vysvětlí, proč se chová špatně. Maminky děti usadí do hlediště a zahrají jim, jak krutý býval král, kterého vychovávali bez lásky a bez trvalého pouta k někomu blízkému. Sultán zprvu popravil každou svoji ženu, sotva kohout po svatební noci zakokrhal. Šeherezády jsou ale chytré a vyprávějí příběhy. Nejen, že uprostřed přestanou, ale zároveň krále víc a víc vtahují do hry. Příběhy, které vyprávějí králi, jsou varianty známých a v různých kulturách různě variovaných příběhů, ovšem v podání Rámusu zasazené do prostředí Orientu. Začínají zvolna pohádkou O kohoutkovi a slepičce upravenou pro tarbíka a tarbičku, stačí jim k tomu pingpongové míčky a další propriety. Do tohoto příběhu krále poprvé obsadí, tomu se moc nechce (měl by víc vzdorovat, jako obvykle vzdorují ti, kteří se poprvé ocitnou ve spárech dramatické výchovy, shodovali se lektoři dramatické výchovy). Příběhy gradují: Panna a netvor s lahvemi vína a nakonec verze Romea a Julie u šachovnice. Král se s větší a větší chutí zapojuje do příběhů o obětech velké lásky, od toho předškolního až po ten shakespearovský. Z citově plochého krutého vládce se proměňuje do vnímavého manžela, dokonce začíná upozorňovat na otcovská práva v příbězích. Takže nakonec mohou sehrát svoji verzi biblického narození děťátka, ostatně na mateřské povinnosti se chystá i sama královna. Tak byl král polidštěn díky příběhům, které nás celý život provázejí a hlavně díky dramatické výchově.
V tomto okamžiku vracejí matky zpět do hry děti, velmi rozpačitě, ten propojující moment příběhu a návratu dětí na scénu není ještě domyšlen, což soubor, který dokončuje svoje inscenace v noci před přehlídkou, otevřeně přiznal. A děti sehrají bajku Lev a krysa, aby rodičům ukázaly, že příběhy pochopily. O tom, jak se silný král posmívá slabé kryse, která ho ale nakonec zachrání a stanou se z nich přátelé. Rámus opět nabídl velmi promyšlený a originálně nahlédnutý příběh, ve kterém nejsou tolik důležité samotné známé příběhy, ale proměna krále. A že tahle zásadní proměna, to polidštění, je možné. To je zatraceně naléhavé poselství. Lidé, kteří nepoznají bezpečí bezpodmínečné lásky, jedné z nejzákladnějších lidských potřeb, a proto se chovají bezcitně, nejsou ztraceni, pokud jim jiní lidé věnují lásku, péči a pozornost. Je zajímavé, že Rámusáci přicházejí se svojí inscenaci v době diskuse o tom, které umělecké výchovy na školách jsou podstatné. Existují školy, které vedle výtvarné a hudební výchovy učí i tu dramatickou a v ní lektoři doprovázejí děti na cestě k orientaci v životních hodnotách, vztazích apod., protože to vnímají jako důležitý prvek socializace. Ano, je to důležité pro všechny děti (i dospělé!) – a zvláště pak pro ty, kterým takový průvodce doma chybí.

Porota se rozhodla Rámus přímo nominovat na Loutkářskou Chrudim a Rámus tak opět získal putovní Danušku. Cenu pro Pimprlení navrhla a vyřezala loutkářka a učitelka dramatické výchovy Dana Jandová, která ovlivnila desítky plzeňských loutkářů i těch, kteří se už dnes loutkovému divadlu nevěnují.

Autor: Petra Kosová