Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Pražský Tajtrlík 2022, radost ze setkání

LD Na holou: Krvák Autor: archiv přehlídky

V sobotu 26. 3. 2022 se uskutečnil 16. ročník divadelní přehlídky Pražský Tajtrlík. Pro tento rok se pořadatelka Petra Šikýřová rozhodla přehlídku uskutečnit pouze v jednom dnu, a ne ve dvou, jak tomu bylo předchozí roky.


Nálada byla už od rána velmi pozitivní. Všichni jsme se těšili z toho, že se tento rok může přehlídka konat, jelikož předchozí dva roky tomu tak, díky pandemii, nebylo. Dobrá nálada se táhla celým dnem a to i přes nečekané překážky během představení, jako například rozpadající se marioneta na scéně. Tato nehoda se stala domácímu souboru Fridolín při hraní pohádky Čarovná kaše. Herci však pohotově reagovali a tak situaci rychle zachránili. Nejdůležitější však bylo, že nikdo neklesal na mysli, a to jsem ocenila, u tohoto divadelního souboru nejvíce. Loutku ještě během hraní opravili a mezitím na scéně improvizovali. Na přehlídce jsme mohli vidět krom Čarovné kaše ještě další čtyři inscenace.

Jednou z nich byla inscenace Neposlušná kůzlátka od divadelního souboru Divoloď z Českých Budějovic, která celou přehlídku otevírala. Diváci si zde mohli užít premiérové uvedení této nevšedně zpracované pohádky o třech kůzlátkách, která má nečekané rozuzlení, o kterém se dozvídáme až na samém konci. Jiří Reindl, který byl autorem celého divadelního kusu, porota následně ocenila diplomem za muzikálnost v herectví. Pohádka totiž byla proložena několika písněmi s jeho vlastním textem, které naživo hrál na kytaru a zpíval.

Dále následovala inscenace s názvem: Čtyři pohádky o jednom drakovi. Zde byla změna programu, jelikož původně měla být uvedena inscenace s názvem Strašidlo na hradě. Nakonec se však autor Miroslav Ryšavý, herec, režisér i scénograf v jedné osobě, rozhodl, že nám zahraje jinou ze svých inscenací. I zde jsme měli možnost sledovat premiéru této inscenace, která byla zpracována na motivy pohádky od Milady Mašatové. Inscenace měla rozhodně spád. Na semináři jsme se však ponořili hlouběji do rozboru textové předlohy a společně s Miroslavem Ryšavým jsme došli k několika dramaturgicko-režijním změnám, díky kterým by mohla být inscenace pro diváka ještě poutavější. Příběh je totiž tvořen ze čtyř malých kapitol. Vždy se v něm objeví drak a pak pokaždé trochu jiné království. V každém z království je princezna, které má nějaký výrazný charakterový rys. Zábavná je právě ta repetetivnost s drobnými obměnami. Divák se při každém dalším příběhu může těšit na malou obměnu v příběhu a na základě těchto drobných změn, třeba jak vrže, zpívá, nebo cinká hradní branka, se může dohadovat, jak si asi daná princezna poradí s příchodem draka.

Po přestávce jsme se vrátili do sálu a zhlédli inscenaci od souboru Pražský sokolíček, která se jmenovala:* O čem král doma nevěděl*. Během představení jsme měli možnost obdivovat marionety, které vytvořila pro tuto inscenaci výtvarnice Eva Matoušová, která si od poroty vysloužila cenu za výtvarně technologické zpracování loutek. Soubor Pražský sokolíček je zajímavý především pro svou tvorbu, která v sobě nese velmi silný odkaz minulosti. Pro diváka je zajímavý i proto, že se hraje rozdělenou interpretací. I přesto, že jsem během sledování přemýšlela o tom, zda tempo inscenace není pro běžné dítě moc pomalé, byla jsem překvapená, že dětští diváci zvládli sledovat celé představení v klidu a se zájmem.

Již zmiňovaná Čarovná kaše byla další inscenace, kterou jsme mohli zhlédnout na této přehlídce. I tentokrát se jednalo o premiéru. Pohádka o hloupém Honzovi, čarodějnici a především o kašpárkovi, který dělá Honzovi takového průvodce celým příběhem a vždy všechno vyřeší. Scénografie byla poměrně střídmá, ale velice funkční. Jednalo se především o samo stojné desky, díky kterým jsme se mohli ocitnout v lese, nebo u tajemné sluje čarodějnice. Desky totiž byly pomalovány z obou stran a tak se velmi rychlou přestavbou, která se děla přímo před očima diváků, mohly marionety rychle pohybovat z místa na místo. Nevznikaly tak během přestaveb hluchá místa.

Poslední inscenací, která byla uvedena na Pražském Tajtrlíku, byl Krvák od divadelního souboru Na holou. Předlohou k tomuto autorskému počinu se stal Krvavý román od Josefa Váchala. Ačkoli je v původním textu příběh velmi spletitý, povedlo se režisérovi a scénografovi Ludvíkovi Říhovi Řeřichovi postavit dramaturgicky funkční příběh, ve kterém se divák jednoduše orientuje a přesně ví, co se děje. Soubor během hraní kombinuje různé druhy loutek a dokonce jsou některé části i činoherní. Nejvíce jsou však vidět marionety. Po zhlédnutí představení jsem měla pocit komplexnosti i co se týče scénografie. Vše je k sobě výtvarně sladěné a zároveň hravé. Tato inscenace byla jednohlasně porotou nominována na Loutkářskou Chrudim a to nejen za již zmíněné funkční složky, ale také za herecké výkony celého souboru.

Johana Bártová

Autor: Amaterská Scéna