REPORT: Jak ostře se vlaky sledují pod Tatrami?

Skepse zadavatelky Pavlíny Schejbalové je na místě – bedekru z ruské Ťumeně, kam jsme kdysi vyvezli Poručíka z Inishmoru, se nedočkala ani po dlouhých šesti letech. Je čas nápravy! S odstupem čtyř měsíců tak usedám k žalostně prázdné wordové stránce a nořím se do potemnělých záhybů své paměti. V následující přezrálé vzpomínce na nevšední zájezd se mj. dozvíte: co navštívit v Martinu, proč (ne)jet k tatranským plesům, co jsou to podlomenice a kde jsme potkali ty nejlepší halušky! Jo a taky něco málo o divadle.

Dvě dodávky, patnáct lidí v nich a bezmála šest set kilometrů tam a zase zpátky, to všechno během volebního víkendu 28.-29.1., kdy si celá země vybírala nového prezidenta. Zájezdy s Divadlem RADAR (a Hrobesem) nebývají zpravidla tak výjimečné a daleké… byť náš oblíbený Slavičín je vlastně na půl cesty – posíláme pozdrav a písničku! Když ale po letech čekání vyjde zahraniční štace, měla by ji provázet patřičná pompa.

Ostře sledované vlaky s láskou uvádíme od května 2018 a režisér Luděk Horký nám postupně sliboval Německo, Chorvatsko, dokonce turné po Spojených státech. Až jsme se nakonec vydali do bratrské Spišské Soboty na tamní Divadelní fašangy!

Domnělý spišský týden

Ale „první věci první“ – kde je a jak vypadá Spišská Sobota, ptáte se. Sám jsem to nevěděl vůbec, a to jsem v Popradu, jehož je tato někdejší víska od roku 1946 součástí, byl několikrát. Když se to pokusím hodně zjednodušit, představte si menší a skromnější – takovou „kapesní“ – verzi Českého Krumlova říznutou severočeským Úštěkem a exteriéry z Anděla Páně. Chápu, moje schopnost přirovnání je prachbídná, ale sněhem pokryté šindelové střechy měšťanských domů s dřevěnými štíty a přečnívajícími podlomenicemi* lemující překvapivě velkou náves plnou vzrostlých lip a kostela sv. Juraje se dají přiblížit jen obtížně.

Zároveň se výše uvedený popis týká jen právě sobotského goticko-renesančně-barokního náměstíčka, vedlejší ulice jsou ryze nedávné, hospodářské a socialistické. A tahle městská vesnička až hříšně nalepená na popradskou Tatravagónku – olbřímí strojírenský závod plodící nákladní vlaky. Sledujeme je z okna našich pokojů, zatímco ti šťastnější se na druhé straně budovy penzionu můžou kochat pohledem na ostrobílá, sněhem zářící sedla střech a zasypanou (jindy kamennou) dlažbu – Strach s Ladou si spokojeně třesou pravicemi. Je konec ledna.

Ještě k té geografii. Snad nikoho neurazím odhalením, že nejmenovaný kolega si původně myslel, že budeme hrát ve dvanáctkrát větší Spišské Nové Vsi. Jiný zase, že jedeme do Spišské Stredy… která pro jistotu vůbec neexistuje. Co na tom, že o deset kilometrů jihovýchodně od naší destinace leží Spišský Štvrtok a vůbec v okolí najdeme tucet dalších „Spišských“ obcí (Belou, Starou Ves, Teplicu, Bystré, Hanušovce, Podhradie, Tomášovce, Vlachy, Hrhov, Hrušov a Štiavnik). Dál už vás ale nebudu donekonečna nudit líčením, které si koneckonců můžete přečíst na internetech. Jsme tu totiž přeci, jak nám Luděk často, rád a nutně připomíná, kvůli divadlu.

Commedie plná Pražáků

To stojí přímo na návsi; z postele to tak máme na jeviště asi čtyři minuty chůze. Čtenář znalý souboru Hrobeso z některé ochotnické přehlídky sezná, že to byla od organizátorů prozíravá volba. Včasné příchody na zkoušku nejsou zrovna tím, co bychom si jako kolektiv mohli napsat do cívíčka. A hlavně – podobnou zeměpisnou blízkost divadlu pěstujeme i „doma“; mnoho z nás se v průběhu let a desetiletí sestěhovalo do okolí Radaru, nebo alespoň do přilehlých ulic Prahy 7. Nesporným faktem zůstává, že pro zapomenuté kostýmy, rekvizity a herce(!) se přes náměstí dochází snáz než přespolním během třeba na druhou stranu města. Ať je to Praha nebo Poprad.

Místní Divadlo Commedia se zrodilo věhlasného roku 1968 a je známé všem, kdo na Jiráskově Hronově někdy viděli vycházet slunce. Pokud jde o zahraniční výjezdy (o což u divadla nejde, že?), má za sebou podnes oproti nám mnohonásobně vyšší čísla. Sedmdesát devět. Vykřičník. To jen pro zajímavost. O spišskosobotském souboru napsal v roce 2018 profesor Jan Císař, že “*představuje možnosti a velikost divadla, jeho současnou funkci*”. Tak to vidíte.

Duchem a srdcem Commedie je (posledních 50 let) bez pochyby Vlado Benko. Principál, režisér, herec, komik a hronovský kamarád nás teď vítá před svým divadelním domovem. „Prepáčte to meškanie, priatelia,“ hrne se k nám ze svého auta, které předtím zapíchl nedaleko pamětní desky připomínající místního rodáka a významného barokního sochaře Jana Brokoffa. Což o to – prepáčíme. Jen jsme za tu akademickou čtvrthodinku na frišném podtatranském vzduchu řádně vymrzli a před zavřenými vraty divadla stojíme jako díla umělcova na Karlově mostě.

Je neděle odpoledne, druhý den naší expedice a my jsme touhle dobou už jen asi na šedesáti procentech našich vnitřních baterek.

Co se děje doma?

Včerejší cesta byla vydatná nejen pro svoji délku. První zajížďku jsme si odbyli ještě v Praze: řidič Vojta (výpravčí Hubička) nás brzy unesl z plánované trasy, a to na Žižkov. Nestihl totiž na rozdíl od ostatních odevzdat hlas v prezidentských volbách. Plebiscit o hlavě státu nás provázel celým sobotním odpolednem – ať už jako téma neutuchajícího rozhovoru nebo zpravodajských relací puštěného autorádia. Poslední týdny byly v tomhle směru až nepříjemné, Češi se navzájem obviňovali z nejrůznějších prohřešků proti morálce nebo zdravému rozumu. Naštěstí to za několik desítek minut skončí. Ale jak? Komise počítají hlasy.

Těsně před hranicemi, u Jablunkova, začíná být jasno. Rozjitřené emoce, jakkoliv předčasné, chladíme zastávkou na poslední tuzemské benzince, patrně vůbec nejvýchodnější v Česku. Hotovo, jedeme dál. Až večer najde naše osvětlovačka Veronika v pravé kapse svojí péřovky klíč od tamních toalet. Tak. A kamioňáci nebudou mít kde s-… Budeme se tam pozítří muset stavit cestou domů.

S posádkou druhého vozu se potkáváme v Martinu. Jako uvědomělí divadelní harcovníci totiž proložíme sedmihodinovou stopáž cesty potřebnou přestávkou na chlebíček. Vlastně na regulérní pozdní oběd. Kamarád naší Markéty (Viktoria Freie) tu totiž provozuje veganské bistro Plantáž, kde se fantasticky najedli i zapřísáhlí masovci. Doporučuje deset z deseti ochotníků. Zbytek cesty a ubytování nezaslouží podrobnějšího líčení. Veskrze by se dalo jenom telegraficky napsat: večer Hrobeso ochutnalo nabídku místního pivovaru a šlo (radši) do peřin. Nebýt toho arkádového baru…

Jak jsme skoro nikam nejeli…

Dovolíte tip? Když si v Popradu uženete bolehlav, nejlíp vás spraví termální lázně. Tamní voda má různou teplotu, různou barvu a různou chuť. Neptejte se. Svoje kouzlo mají taky vápencové usazeniny ve tvarech překypělé dortové polevy. Ale nebojte, neleželi jsme v těch sádkách pasivně jako sklenice pikantních hermelínů – koupel v horké zahnědlé minerálce jsme prokládali plácáním se (a masážemi) v bohatých sněhovými závějích nad okraji bazénů. Lahoda! Tím jsme uhájili svou nezbednou pověst a spoustě místních i přibyvších polských návštěvníků dali zase další důvod, proč nad Čechy zdvihat obočí. Následný plán: výlet ke Štrbskému a Popradskému jezeru!

Jenže ona taková relaxační koupel má i svoje úskalí – tolik jako po ní jsem po spánku ještě netoužil. Naštěstí mí kamarádi taky, a tak slovy Iriny Arkadinové, nejdeme nikam. Tady by se hodilo pozvat vás všechny na Racka (režie: Luděk Horký), hrajeme ho v RADARu každý měsíc. Přijďte.

Teď je ale čas Vlaků, které mají sice podle Hrabala vždycky zpoždění, v Divadle Commedia ale měly vyjet na čas. I s Vladovým meškáním jsme stihli všechno postavit, nachystat a obléct. Diváci přicházejí a Vlado je vítá. „Z takej dialky tu na Fašiangy ešte nikdy nikto nepřišiel,“ uvádí naši inscenaci a ve tvářích kamarádů viditelně roste napětí. Naštěstí nám místní odpouštějí jak češtinu, tak i drobné přešlapy proti dramatu i vizi režisérově a srdečně tleskají. Z toho člověk beztak nejlíp pozná, jak moc v divákovi daný kus a výkon rezonuje a jak s ním souzní. Dokonce víc než z výrazu tváře zastřené protivnými reflektory.

Scénu necháváme postavenou a chystáme si rekvizity na začátek, však si za to ráno ještě poděkujeme. Povedená repríza dává hercům možná víc spokojenosti a energie než diváctvu. Máme dobrou náladu (já si pohrávám s myšlenkou začít psát náš popradský divadelní cestopis pro Pavlínu – abych se s ním pak nezpozdil…), pijeme Bažanta, Šariš, Corgoň a jiné pochutiny… vzápětí ale den i noc končí moudrým rozhodnutím jít spát. Ráno hrajeme pro školy. Tak nazdar.

Achtung, modrooký blonďák!

Navzdory brzké večerce se mnozí z nás probudili „10 000 let před ksichtem“ (tohle je oblíbený vtip kamarádky a herečky Lucije Valenové a byla by škoda ho nepoužít). Nedá se ale nic dělat. Mladí diváci přicházejí, (obličeje se malují,) opona se zvedá a vlaky se dávají do pohybu…

Jsme už trochu neskromně zvyklí, že dospívající publikum přijímá tuhle naši inscenaci hodně vnímavě. Je to vždycky radost a má to své logické důvody, které s námi nemají nic společného. Jednak často nejsou zatíženi Menzelovou černobílou klasikou, tím méně pak původní novelou, které se navíc oskarový režisér v mnoha momentech filmu hodně vzdálil. Hlavně se ale “naše” dramatizace z pera Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka poctivě soustředí na téma dospívání (v kulisách válečné doby překotného a křehkého) a iniciaci ne(sebe)jistého kluka do samostatného a dospělého života.

I díky tomu se mladí popradští v následné debatě o hře zajímali o celou řadu emotivních témat, která hrou prostupují. Několikrát navíc zaznělo připomenutí války probíhající jen pár set kilometrů odsud. Odlehčení přinesl vcelku nečekaný dotaz: “A ako ste zohnali na úlohu nemeckého vojáka takého mordookého blonďáka? To ste robili daký konkurs, či?” Tenhle fakt a přirozená typologická výbava Tomáše Jelšíka nám po pravdě až do téhle chvíle unikala. Sranda. Ale možná, že jsme to někde vzadu v hlavách měli. Jak se říká – divadelní znak neochčiješ…

To bylo žel bohu všechno, co stíháme v rámci popradských divadelních fašang vidět a zažít. Zatímco se soukám do dodávky s pražskou espézetkou, uvažuju nad těmi třemi dny plnými docela obyčejných, ale krásných radostí. A nad tím, jak senzační životní výlety nám to divadlo zas a znovu servíruje.

Asi měsíc po nás se do Spišské Soboty vydalo taky pardubické Divadlo EXIL s Kauzou Médeia. S tou se naše Vlaky potkali před necelými čtyřmi lety na Divadelním Pikniku Volyně a následně na Jiráskově Hronově 2019. Na dálku jsme jim tak cestou domů vzkázali, že si svou zahraniční destinaci vybrali dobře a ať si ji užijí stejně bohatě, jako my.

A já doufám, že ty naše Vlaky zase brzo někam vyvezeme. Ať nám v tom pražském depu nezreziví…

Jo, a ty halušky! Mno. I když jsme plánovali (z důvodu gastro-recenzního) nejíst nic jiného, po asi třetím talíři sytých brynzových noků se slaninou jsme museli žaludek obohatit i jinou stravou. Takže jsme jich neokusili tolik, aby z toho byla spolehlivá studie. Nicméně, kdybyste se potulovali jižně od Liptovského Mikuláše, “tatranský tanier” v Kolibě Bystrině stojí za to. Lepší rozloučení se Slovenskem než kombo halušek a pirožků (předběhnutý ještě miskou skvostné kapustnice) jsme si ani nemohli přát.

*Podlomenice – neboli oháňka, je malá příčná stříška (krytá obvykle šindelem) chránící dolní část štítové stěny domu před povětrnostními vlivy; dodnes ji můžeme vídat na historických dřevěnicích od Moravy směrem na východ – říkají odborné publikace. Tak teď víte, co to jsou.

V příloze několik fotografií Markéty Šedivé: Jídelní lístek je z Martina (doporučuje deset z deseti Hrobesáků, další momentky dokreslují atmosféru výpravy, na několika objevíte i autora textu Martina H. – pozn. red.

Autor: Martin Holzknecht