Znala jsem ho od svých 14 let, tedy 45 let. Byli jsme spolu v mojí pubertě, osobní i divadelní, v mém mládí, v mém zrání, v mém stárnutí. Na mnoho věcí jsme měli odlišný pohled. Na politiku, na výběr divadelních textů, dokonce někdy i na způsob režie. Proč jsem ho tedy vlastně měla ráda? Nejspíš proto, že aniž bych to tušila, mi ukazoval cestu. Především tu divadelní. K solidnosti, věrnosti, pracovitosti, spolehlivosti, preciznosti. A taky k odvaze vyslechnout jiný a často tvrdě odlišný názor na výsledek mé režijní práce. Neukazoval mi, že mám být pokorná, ale že mám naslouchat a pokud to bude užitečné, tak proměnit kritiku v užitečnost a dílu tak pomoci. Kráčeli jsme takto léta a myslím, že postupně byl náš respekt vzájemný. On byl zkrátka pevný a slušný člověk. Anna Ratajská

S Vlastíkem Ondráčkem jsem nestrávila tolik času jako někteří kolegové – prostě proto, že jsem žila jinde. Přesto jsem ho mnoho let zprostředkovaně respektovala; zčásti díky vyprávění rodičů-ochotníků, kteří o něm mluvili s velkou úctou jako o předsedovi SČDO, zčásti díky některým inscenacím; vyvrcholilo to na Jiráskově Hronově v roce 1990, kdy mě Hodina mezi psem a vlkem zasáhla natolik, že jsem si vyměnila vstupenku a kus absolvovala dvakrát v jednom dni – „takhle si umět vychovat herce,“ říkala jsem si tehdy… Ve vztahu režisér – dramaturg jsme se nikdy nepotkali; přece jen nás dělily dvě generace. Přesto si v posledních dvaceti letech vysloužil můj obdiv péčí o chod souboru – o kasu, o všechny ty granty, přihlášky na přehlídky, sjednávání zájezdů, spolupráce s tiskem, smlouvy s agenturami, psaní kroniky… všechno to „pohrdané“, co s uměním nemá zdánlivě nic společného, ale dělat se musí; na provozní setkání přicházel vždy dokonale připraven, s pečlivostí sobě vlastní šetřil čas i energii kolegů… Petr říká, že s Vlastou odchází ze souboru preciznost. Chci věřit, že tomu tak úplně není, že si nás Vlastík vychoval k obrazu svému. Přesto bude chybět. Šťastnou cestu, Vlastíku. Petra Richter Kohutová

Je mi velikou ctí vzpomenout tady a teď na našeho společného přítele a kamaráda a mého duchovního divadelního otce, který patřil k nejvýznamnějším osobnostem nejen vysocké přehlídky. Na Vlastíka Ondráčka. Bez jeho klidného, rozhodného a přesto citlivého přístupu ke všem problémům, s nimiž se Krakonošův divadelní podzim potýkal, by se Krakonošákům a hlavně mně osobně velmi těžko divadelní týden připravoval. Byl vždy velikou oporou a jistotou, i když mi poslední leta sliboval, že mi místo sebe půjčí hůl a přehlídku to přijde laciněji. Řekla bych, že právě tady pro Vlastíka platilo, že život není žádná sranda, ale bez srandy by nebyl žádný život. Tu skutečně nikdy nezkazil, a tak mi dovolte, abych připomněla jeho výrazný podíl na nočníkových představeních, z nichž snad nejvíce ulpěl v našich myslích jeho rychlodlabing. Teď by se hodil, aby bylo dostatek času si o Vlastíkovi připomenout vše dobré. 12 21 6 2017 88. To si budu pamatovat z dneška, stejně jako jeho laskavě ironické poznámky, vtipné glosy a moudra pronášená nejen při loučení se soubory, ale i při dobrém vínečku či šláftruňku na dobrou noc. A samozřejmě při všech možných akcích korupčního spolku Vobskočáku, spolku přátel vysocké přehlídky, u jehož založení stál a spolu jsme si pak dobrovolně uspořádali i vlastní pohřeb , protože jinak se nedalo vystoupit. Možná se vám tahle vzpomínka nebude zdát úplně vhodná, ale já jsem přesvědčená, že by se u ni Vlastík s jemným povytažením obočí mile pousmál. Když se rozohnil, vlasy mu neposlušně padaly do čela, oči se blýskaly a rozmáchlými gesty si hned vytvořil dostatek prostoru i pozornosti, až ho někdy Helenka musela jemně krotit. Vzbuzoval ve mně a nejen ve mně, hlubokou úctu a obdiv za svoji činnost jako skvělý režisér a organizátor ochotnického hnutí.

Budeš nám na horách v říjnu chybět, až Krakonoš sejde z hor, aby z balkonu přivítal ochotnický národ. Tak poslední slova pro tebe jakoby z prken, která pro nás znamenají svět. Když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro nás hodně znamenal, jste to vy, kdo prohrál. Já jsem letos, Vlastíku, prohrála. Nerada a nevratně. Svatava Hejralová

Jak se Vlastík stal mým duchovním tátou

K amatérskému divadlu jsem přičichla ve svých 17 letech, ale po rolích komorných, vypravěček a postav „paní nesu vám psaní“ jsem pochopila, že dobrá herečka ze mě nikdy nebude. Vlastíka Ondráčka jsem poprvé viděla někdy v roce 1978 na západočeské divadelní přehlídce, tehdy byl šéfem slavného Divadelního studia D 3 Karlovy Vary. S tímto souborem jsem pak navázala osobní přátelské vztahy, které trvají dodnes. K Vlastíkovi jsem však cítila velký respekt, určitě to souviselo i s jeho funkcí ve Svazu českých divadelních ochotníků. A jak ten život přináší různé peripetie a zákruty, tak jsem po několika letech spojila amatérské divadlo s mým tehdejším zaměstnáním v kultuře a po roce 1990 pomáhala organizovat oblastní divadelní přehlídky, které dříve patřily do sféry zrušeného Krajského kulturní střediska. A tehdy jsem zjistila, že ten přísný pán je ve své podstatě jen velmi zodpovědný, pečlivý a urputný, co se týče organizačního zajišťování. A díky němu jsem pochopila, že místo dobré herečky bude ze mě dobrá organizátorka. To on mě zasvětil do svých grafikonů, harmonogramů, protokolů, jednání s pořadateli, úřady, naučil mě orientovat se ve vyúčtováních, grantech apod. A takto divadelně organizuji již 27 let a jsem šťastná, že dlouhá léta jsem stála po boku Vlastíkovi a zažila s ním mnoho krásných i perných chvil. Samozřejmě mě vtáhl i do práce pro SČDO a já pochopila, že organizovat divadelní přehlídky je mé životní poslání. A při společných cestách na nejrůznější přehlídky jsme si s Vlastíkem otevřeli navzájem i své tajné šuplíky a sdělovali si zážitky, radosti i smutky ze svého osobního života. Vlastně jsem ho vnímala jako mého duchovního otce a až do posledních dnů byla s ním v kontaktu.

Mám pocit, že Vlastík ke své dceři Blance adoptoval ještě další tři dívky. Aničku, která pokračuje v jeho režijní práci a D 3 Karlovy Vary tak uvádí skvělé inscenace, Svatku, která perfektně svírá otěže Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém a Hanku, která pokračuje v jeho vizi, aby nezanikl systém divadelních přehlídek. No holky, tak se musíme snažit, vždyť je nám jasné, že Vlastík bude vše sledovat svým bedlivým okem z divadelního nebe. Hanka Šiková

Vzpomínka na kamaráda ,přítele a vzácného člověka

Ahoj Vlasto Ondráčku.

Původně jsem ti chtěl telefonovat, ale nějak nebereš mobil. A tak jsem si řekl, že když mohl pan Horníček psát Hamletovi a Jindřichovi osmému, i když se s nimi asi nikdy nesetkal,proč bych já nemohl napsat tobě , protože my jsme se potkali, a to parádně a je to moc dobře. Když jsem v roce 1975, jako ostatně již mnoho let před tím navštívil Hronov, setkal jsem se tam se svými přáteli z Ostravy a ti zase měli své přátele z Karlových Varů a vzali mě za nimi. Zcela jistě to nebyla pouhá náhoda , protože jsem tím pádem našel nejen novou dobrou partu divadelníků , ale také svou budoucí i nynější ženu Marcelu. No, neuplynul ani rok, psal se únor 1976 a já jsem se docela rád přiženil do Varů,které jsou jistě hezčí než Ústí , ze kterého jsem pocházel a tím pádem jsem se také stal členem karlovarského Déčka. Což bylo moc fajn, protože jsem nemusel divadelně pauzírovat. Hrál jsem a režíroval plnou rychlostí. Dokonce i tebe jsem si zarežíroval. Vzpomínáš na Baladu z hadrů ? Byl jsi roztomilý prévot .Ale co bylo hlavní, měl jsem Vlasto možnost sledovat tebe při práci ,a musím přiznat, že mě fascinovala tvoje preciznost v přípravě režie, tvoje pokora vůči divadlu a oddanost ochotničině . No a ještě skoro tátovskou péči o celý soubor.Díky tobě jsem se stal členem SČDO, díky tobě- a za to ti budu věčně vděčný- jsem poznal Vysoké a krakonošáky, díky tobě jsem poznal řadu přátel.které mám dodnes. Nemohu zapomenout na zkoušky s tebou ani na příjemné chvíle ztrávené v našich klubovnách, které jsme postupně budovali a ztráceli.Vzpomínek by bylo na knížku, však to bylo více než 20 let , ale já se chci vrátit jen k jedné. Bylo to v roce 1979, když jsme se rozhodli inscenovat Čapky – Ze života hmyzu a to ve společné režii. Po společné přípravě začaly zkoušky ale ty jsi musel odjet do lázní. A tak měla práci pošta. Dopisy chodily sem a tam, nápady, připomínky, škrty – prostě režie na dálku . Jenže naše dopisy nebyly odpovědi od jednoho k druhému, křížily se na cestě. A kupodivu – byly plné naprosto stejných myšlenek a nápadů Takový malý zázrak. Dopadlo to dobře, pro soubor. Na vyšší přehlídky jsem se nedostali díky dvěma vyhlášeným „porotcům“ ale to vzal čert. Jen tulák drhnul- hrál jsem ho já. Prostě bylo to skvělé. Milý a nezapomenutelný příteli. V mém srdíčku máš již dávno vypolštářované místečko. Pozdravuj Vláďu Dědka, jistě tam máte pěkný soubor. A prosím tě, koukni občas dolů, jestli to dělám dobře. Jo, a Marcela tě moc pozdravuje.

Díky za všechno – tvůj přítel Jirka Hlávka

Autor: Amaterská Scéna