Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

S úsměvem paní Ljuby

Divadlo J. Kašky Zbraslav: Láska mezi nebem a zemí Autor: archiv souboru

Po třiceti letech (jak bylo často zmiňováno) uspořádali v Neratovicích krajskou postupovou divadelní přehlídku. Ve dnech 11. – 14. listopadu 2021 navázali na někdejší tradici setkávání divadelníků v tomto městě, kde stále působí ochotníci sdružení v divadelním spolku Havlíček a dnes také v 1. neratovické divadelní společnosti.


Mezi místní pamětníky samozřejmě patří legendární herecký a manželský pár, Marie a František Živných, kteří se na této nové akci rovněž podíleli – jedna z cen přehlídky nesla dokonce jejich jména.

Pořadatelé se zhostili svého úkolu na výbornou, byť se museli potýkat s nástrahami současné covidové doby. Patří k nim i jistý odliv publika a přesto byla představení poměrně dobře navštívena, také proto, že většina členů vystupujících souborů zůstala na přehlídce od čtvrtku až do neděle. Z širší řady oslovených souborů jich do Neratovic dorazilo nakonec šest, jeden se dvěma inscenacemi. Iniciátor premiérového Divadelního salónu paní Ljuby, scénograf a dramaturg Mirek Král, odvedl se svými kolegy a kolegyněmi, a s podporou Společenského domu a města Neratovice dobrou práci, pan starosta, ing. Roman Kroužecký, dokonce na řadě představení nechyběl…

V názvu přehlídky se objevilo jméno české herečky a zpěvačky Ljuby Hermanové, a ne náhodou – legendární divadelní a filmová diva byla neratovickou rodačkou. Hrálo se v komorním Divadla Lípa ve starých Neratovicích, kde dodnes mají místní ochotníci svůj domicil, ale především v divadelním sále Společenského domu s osobitou architekturou 80. let minulého století – s rudým kobercem na jevišti, který se často nepřípadně pletl do scénografie inscenací… Všechny soubory se s místními technickými podmínkami vyrovnaly, byť šlo převážně o soubory s menší divadelní zkušeností a “vyznávající“ principy tzv. sousedského divadla, kdy mnohé vady na kráse nahrazuje odvaha a vášeň. Což většinou často stačilo, aby divákům předali svou radost ze hry – také proto, že většina inscenací nabízela humorný pohled na svět…

Ke zkušenějším souborům patřil soubor Divadla Jana Kašky z pražské Zbraslavi, který v režii Oldřicha Vlčka, dlouholetého herce Národního divadla, uvedl jako první z vystupujících, ve čtvrtek 11. listopadu, komedii Pauly Valentine Láska mezi nebem a zemí, jakousi “duchařskou“ komedii, v níž není nouze o řadu rafinovaných humorných zápletek i nečekaných rozuzlení. Dobře disponovaný kolektiv s několika výraznými hereckými osobnostmi vsadil především na psychologii postav, méně na řešení dramatických situací – potenciál situační komedie, založené na střetávání „světa živých a mrtvých“ – i s přesahem do jistých duchovních hloubek, zpracoval hru spíše v rovině cudné konverzačky, v předvídatelných situacích a v úsporném slovním humoru: ostatně na slově často jen zůstávalo, žánru této hry jakýsi herecký civilismus úplně nesvědčí. V inscenaci samozřejmě zaujaly některé osobité herecké výkony, mezi nimi především Miroslav A. Šnajdr v roli „nebožtíka“ Jacka Camerona – porota ho ocenila čestným uznáním.

Páteční večer patřil bláznivé komedii Robina Hawdona Dokonalá svatba, prověřené již inscenacemi řady amatérských souborů (některé z nich lze dokonce zařadit do kánonu současného českého amatérského divadla). Komedie z rodu slavných Feydeauovských opusů, těží z brilantně napsaných zápletek, nedorozumění a záměn ve zběsilém toku situací, vyžaduje však schopnost hereckého nadhledu a inteligentního zpracování situačního i slovního humoru. A zvláště vyžaduje herce, který není pouhým interpretem či postavou, ale také „bavičem“ v dobrém slova smyslu – proto v některých (jiných) inscenacích se herecké prostředky a dramatické situace mnohdy blíží až ke krkolomně artistickým groteskním číslům, která tuto komedii dovedou vyhnat až do oblak… Divadelní soubor Jiřího Voskovce ze Sázavy nešel tak daleko – ani nemusel, protože vsadil především na temperament herců, na jejich schopnost rozehrát dílčí situace v rovině slovních přestřelek i situačních komplikací, s nadhledem a smyslem pro účinnou pointu, občas ale překotně provedenou na úkor rytmu představení, stačilo by jen se více vzájemně poslouchat… Dařilo se především Radkovi Tupému jako ženichovi Billovi, Barboře Randulové coby pokojské Julii či Ivě Dankové v roli Judy (čestné uznání za herecký výkon), kteří dobře sekundovali Janu Rejhonovi v roli Svědka Toma – jeho temperamentní výkon porota ocenila dokonce Cenou za herecký výkon. Čestné uznání si z Neratovic odvezl i režisér inscenace Jiří Škoda, který dostal i Cenu za nejlepší scénu, byť ji mnohdy kazilo nepřesné svícení. Nejen celá sbírka ocenění vedla porotu i k tomu, že soubor ze Sázavy si odvezl také Hlavní cenu neratovického prvního Salónu paní Ljuby.

Sobotní dopoledne v Divadle Lípa, půvabném sálku s komorním jevištěm, patřilo Divadelnímu spolku Mošna z Vraňan a jejich quasi detektivní komedii Paní Colombová zasahuje. Soubor, který se i jinak stará o kulturní potřeby obce, nemá dlouhou historii, teprve před pár lety začal (z recese, jak přiznávají) pokoušet prkna, co znamenají svět, a to pro potěchu svou i a svých spoluobčanů v malé obci poblíž Mělníka. Pod taktovkou svého režiséra (a zároveň starosty obce) Martina Chmelíka uvedl v Neratovicích teprve svou druhou inscenaci, tou první byl Limonádový Joe (prem. 2019), soubor si ji zahrál dvacetkrát (!) a nejen doma. Úspěch soubor inspiroval a do jeho hledáčku se dostala Madam Colombová. Text Jana Váchala je sice problematický, ale slibuje dobrou zábavu pro soubor i pro publikum. Děj „bláznivé krimi komedie“ se točí kolem ukradeného diamantu a těží z mnoha klišé známých např. i z filmu – strukturou i poetikou se blíží např. legendárnímu českému snímku Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Vraňanský soubor v Madam Colombové využívá řadu aluzí, především hudebních (a situačních), které se vztahují k žánru, dokonce i s aktuálními politickými konotacemi. Postavy „detektivky“ ztvárňuje s viditelným smyslem pro grotesknost a ironii, výsledek ale klopýtá s hereckou nezkušeností, ani výstavba dramatických situací není zcela přehledná – způsob hry vraňanských nechtě připomíná cimrmanovskou poetiku. Vše je jen „jako“, každý hraje jaksi po svém, občas zasáhne náhoda, schází souhra, někdy i víc… Ale to je daň za jistou nezkušenost, a věřme, že nadšení souboru pro osobitou „jevištní existenci“ určitě v budoucnu přinese své ovoce. Herecké předpoklady soubor má.

Odpoledne se přehlídka vrátila do divadelního sálu Společenského domu, který Činohře (Skaláček) Tisá, vedené někdejší herečkou mosteckého divadla Jaroslavě Leufenové Zimové, poskytl prostor a technické zázemí hned pro dvě inscenace; nejprve pro pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda (Stanislav Oubram podle K. J. Erbena) a večer pro Nejkrásnější válku (Renčín, Čiháková, Brabec). Soubor má dlouholetou tradici, ale v současné podobě existuje teprve od roku 2012. Známá pohádka, v programu anoncovaná jako "výpravná“, je jakousi road-movie o cestě za Dědem Vševědem, aby byla zdolána moc zlého krále a Plaváček došel k manželskému štěstí. Putování vyžaduje řadu scénických změn, které soubor řeší mobilní dekorací: scéně na vyvýšeném místě dominuje sluj, v níž se rodí a zhasíná den, a vůbec důležitou roli hrají světelné proměny, také hudba, práce s mobiliářem a rekvizitou, občas i v rovině metaforické a iluzivní (moře), ale také v podobě velmi realistické – a ne vše fungovalo bezchybně; samozřejmě má na tom podíl nové prostředí a potýkání se s místní technikou. Herecké situace – v rámci velmi realistické činohry – mají však své limity, a nejen v důsledku jisté klipovitosti (střihy až filmové), ale také v ne zcela přesném hereckém projevu či ve srozumitelné mizanscéně. Ocenit je třeba snahu zaujmout jistou poezií zvolené pohádkové předlohy, výsledek však nebyl zcela přesvědčivý…

V „muzikálu“ Nejkrásnější válka, ostatně jedním z prvních muzikálů na českých jevištích (koncem 60. let minulého století ho pro královéhradecké divadlo napsal skladatel Jindřich Brabec na texty Boženy Čihákové a libreto karikaturisty Vladimíra Renčína podle Aristofanovy Lysistraty), si činoherci z Tisé vedli určitě lépe, přesněji řečeno, razantněji. Podařilo se jim přesvědčit publikum o svých hereckých, pěveckých i pohybových předpokladech – s energií a vášní se pustili do sic jevištně náročného (iluzivní výprava, kostýmy, rekvizity, choreografie), ale svobodně radostného jevištního dění – hrát si na historické postavy, extemporovat v jevištních skečích, které předloha nabízí, ale které si herci mohou sami ušít na tělo, to souboru – především v jeho mužské části – velmi slušelo. Škoda, že režisérce, která jevištní situace buduje zajímavě funkčně i s ohledem na pěvecké a taneční dovednosti herců a hereček, se nepodařilo lépe zvládnout jeden z nejdůležitějších prvků takové inscenace, totiž složku hudební – použitá úprava, vytvořená k jiné (profesionální) inscenaci, kde zřejmě měla svůj (ale nám utajený) smysl, souboru z Tisé bohužel nejen nepomáhala, ale v podstatě i komplikovala – rytmus představení i pěvecké možnosti herců v sólech a sborech. Brabcově původní hudební formě se podobaly snad (a ještě komplikovaně) pouze melodie, což pro „znalce původní hudby“ poměrně devalvovalo rytmus inscenace a radostnou náladu, kterou nabízí. Např. slavné songy Juliáne či Athéňan, to je rek, publikum nezvedly ze židlí, jak by měly nebo mohly… Ne vše na scéně bylo na jedničku, u tak velkého ansámblu, organizace sborové mizanscény, se starostí o hudební stránku či choreografii, to dá zabrat i v muzikálu zkušeným inscenátorům. Co ale muzikál z Tisé ozařovalo nejvíce, byly suverénní herecké výkony. Některé je třeba zmínit jmenovitě, zvláště Libuši Ritschelovou v roli Phoebé, Romana Borla v roli Juliána a Miroslava Pružince v roli Damiána, kteří především ve svých „ženských“ kreacích (byť někdy na hranici pitvoření) byli neodolatelní – a vzácně citliví i k reakcím publika. Ostatní jim nejen sekundovali – ale na jevišti si to očividně užívali. A všichni byli pěkně oblečení – i za kostýmy k inscenaci byla čestným uznáním oceněna jejich autorka Pavla Hamouzková.

Předposlední přehlídkové představení zavedlo diváky opět do Divadélka Lípa: Divadelní sdružení z lázní Mšeno se tam představilo kriminální komedií C.B. Gilforda Potřetí bych umřít nechtěl. Divadelníci ze Mšena působí pod hlavičkou tamního Sokola a navazují na bohatou historii mšenských ochotníků (už od r. 1804!), v současné podobě existují cca 20 let. – Gilfordova komedie v úpravě herce Petra Lněničky (je to ale jiný, než ten z divadla Kašpar) evokuje dobu americké prohibice ve 30. letech minulého století; zavražděn je spisovatel detektivek, který dostane od sv. Petra šanci prožít znovu svůj poslední den, aby vypátral vraha, což se stane. Ale nejsme moudřejší, než na začátku… Opět trochu „duchařina“, hlavně však parodie, perzifláž, snad i groteska, spíš pokus o takový žánr, navíc v poněkud upovídané a estrádní formě. K tomu sice velmi spontánní, ale velmi nejisté a nepřesné herectví, a situace nezřídka nepřehledné – zafungují sic drobné vtípky a hru oživí i pěvecká čísla. Soubor však dává režisérovi Václavu Novákovi šanci dojít v budoucnu k lepšímu výsledku – určitě stojí za to pochválit některé herecké výkony (např. představitele Archanděla).

A konečně závěrečné představení neratovické přehlídky – v amatérském světě dobře známý Divadelní soubor Tyl Josefův Důl s režisérem Karlem Stuchlíkem, který si také zahrál jednu z rolí v Tajemném hradu v Karpatech, v Peřinově úpravě románu Julese Verna, která nezapře původní loutkářský esprit. Opět jakási road-movie, tentokrát cesta na hrad a zpět, kterou se svým sluhou Rockem podnikne hrabě Telek pátrající po své dávné lásce, zpěvačce Stelle… Opět výsostná parodie, výstřední postavy, groteskní a bizarní situace, tajuplná atmosféra, poetika blízká Švankmajerově surrealismu, strašidelnost jak z gotického románu – tak známe původní Verneovku i Lipského film z roku 1981, a i to je nějakým způsobem přítomno v josefodolské inscenaci, byť jen náznakem či drobným přirovnáním – hlavně v groteskně využité hudební složce a především v rekvizitách či kostýmech (Hana Stuchlíková za ně získala čestné uznání). A stejné uznání si z Neratovic odváží i Luboš Doležal a Karel a Hana Stuchlíkovi za rekvizity – navíc režisér Stuchlík a animátor Josef Augustin si zahráli s moderní jevištní technologií, zkusili vytvořit videodotáčky s klíčovanými scénami, které kromě rekvizit a bizarních kostýmů jsou hlavním scénografickým gestem inscenace… Škoda, že se tvůrčí investice více nedotkla i dalších složek: herci často nejednali – i v nabízející se situaci spíše s ostychem jen deklamovali text, a situace se musely obejít bez vzájemných vztahů, navíc v temporytmu únavně pomalém, v naprosto statické mizanscéně – zda to byl záměr či nedostatek invence nebylo zcela zřejmé… Osvěžujícím byly temperamentní výkony vynálezce Ofranika (Karel Stuchlík ml.) a Luboše Doležala jako Barona Gorce, osobité bylo i podání Lesníka Ruperta Petrem Firbasem. Určitě si ale Josefodolští vyzkoušeli další možnosti svého divadelního směřování, což není málo.

Příjemným zpestřením přehlídky bylo vydávání festivalového deníku s názvem Kukátko, který pod vedením Jana Anděla připravovali čtyři studenti místního Gymnázia Františka Palackého. Porotu tvořili, kromě autora tohoto článku, dramaturgyně Pavlína Schejbalová, režisér Petr Hruška, scénograf Mirek Král a divadelník Jan Anděl. Přehlídka měla sice formát krajské a soutěžní s postupem na národní přehlídky Piknik Volyně a rakovnickou Popelku, porota však ani nominace, ani doporučení nevyužila.

Přehled ocenění:

Čestná uznání

Miroslavovi A. Šnajdrovi z DS Jana Kašky Zbraslav za roli Jacka Camerona v inscenaci Mezi nebem a zemí Jiřímu Škodovi z DS Jiřího Voskovce Sázava za režii inscenace Dokonalá svatba Ivě Dankové z DS Jiřího Voskovce Sázava za roli Judy v inscenaci Dokonalá svatba Luboši Ritschelové z DS Skaláček Tisá za roli Phoebé v inscenaci Nejkrásnější válka Romanu Borlovi z DS Skaláček Tisá za roli Juliána v inscenaci Nejkrásnější válka Miroslavu Pružincovi z DS Skaláček Tisá za roli Damiána v inscenaci Nejkrásnější válka Pavle Hamouzkové z DS Skaláček Tisá za kostýmy k inscenaci Nejkrásnější válka Luboši Doležalovi a Karlu a Haně Stuchlíkovým z DS Tyl Josefův Důl za rekvizity do inscenace Tajemný hrad v Karpatech Haně Stuchlíkové z DS Tyl Josefův Důl za kostýmy k inscenaci Tajemný hrad v Karpatech

Ceny poroty

Cena za nejlepší scénu Jiřímu Škodovi z DS Jiřího Voskovce za inscenaci Dokonalá svatba Cena za roli Svědka v inscenaci Dokonalá svatba Jan Rejhon z DS Jiřího Voskovce Sázava

Hlavní cena přehlídky

DS Jiřího Voskovce Sázava za inscenaci Dokonalá svatba

Speciální ceny

Cena manželů Živných Janu Rejhonovi z DS Jiřího Voskovce Sázava za roli Svědka v inscenaci Dokonalá svatba Cena starosty města DS Skaláček Tisá za inscenaci Nejkrásnější válka

Autor: Alexandr Gregar