Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Stručná zpráva o Šrámkově Písku

Brno, Mámení, Experiment psí Autor: Milan Strotzer

Rok co rok se trápím otázkou, jak je to s onou experimentálností obecně a s experimentujícím divadlem na Šrámkově Písku zvlášť. V čem se liší od divadla neexperimentujícího?


Existuje dnes ještě ono tradiční měšťanské divadlo, v němž herci na realistické scéně předstírají, že jsou Nora či Hamlet, a jež by mělo být protikladem divadla netradičního, neřku-li experimentujícího? Co je experiment? Pokus. Pokoušení se o cokoli? Čirý formalismus? Nebo hledání určitého směru a cíle dosud nevyzkoušenou cestou? Je experiment už to, když umístím inscenaci do nezvyklého prostoru? Nebo když ji udělám pro neobvykle malé množství jednoho či dvou diváků? Když se svléknu do naha? Či se budu pohybovat jako stroj? Když budu improvizovat? Budu hrát sám tři nebo pět postav? Budu používat imaginární či zástupné rekvizity? Když rozbiji chronologicko-kauzální kompozici děje a budu ho „vyprávět“ na přeskáčku? Nebo když budu inscenovat méně běžný nebo dokonce jen méně „realistický“ žánr – třeba frašku? Je experimentem pivní táboráková scénka nebo tradiční pochůzkové divadlo? Stačí, když se to líbí? Nebo se experiment týká samotné podstaty a komplexního zobrazování divadlem? A kolikrát či jak dlouho lze dělat jeden a týž experiment, aby ještě zůstal experimentem a jako takový přinášel něco nového?

Chci se vyhnout exaltovanému básnivému jásání nad nekonečnou svobodou, volností a jinakostí experimentujícího divadla. Zkusím to tedy co možná stručně, ale konkrétně.

Páteční podvečer 27. až nedělní odpoledne 29. května, dvanáct inscenací na jevišti, v orchestřišti či v hledišti Divadla Fráni Šrámka, ve sklepě, ale především v hledišti nebo na jevišti Divadla Pod čarou, jedna „živá výstava“ v labyrintu písecké Sladovny, jeden koncert, několik představení pro děti ve stanu a čtyři debaty o viděném – to byl 61. Šrámkův Písek, celostátní přehlídka experimentujícího divadla. A budiž předesláno, že se letos vydařil(a). Inscenace byly vesměs inspirativní a umné, porota v pozměněném složení (Pracovala ve složení: Zoja Mikotová, Vladimír Hulec, Tomáš Žižka a moderátor diskusí Jakub Hulák, pozn. red.) nepůsobila jako mramoroví Olympané, jen zřídka odbíhala do mlhoviny povšechného filosofování a také diskutující byli otevření a mířili k věci. Sám program? Zkusím se zaměřit především na míru oné „experimentálnosti“ či snad přesněji netradičnosti.

Ahoj, můj miláčku českotřebovského souboru Triarius je svérázné divadlo poezie – přednes obohacený fyzickou blízkostí a dotyky interpretů s dvojicí diváků. Herec s herečkou zavedou divačku a diváka do sklepa (jinde možná jinam), postaví se k sobě zády, nás po svůj bok – diváka k herečce, divačku k herci. Stranou tiká metronom ubíhajících dní, měsíců a let, zatímco herci přednášejí úryvky dopisů Magora-Jirouse z vězení a odpovědí jeho ženy Juliány. Experiment nezvyklého prostoru a našeho postavení v něm je doplňován počitky hmatovými. Občas se mne herečka dotkne, položí mi hlavu na rameno, obrátí se ke mně… Ale odpoví jí herec. Jako divák si nejsem tak docela jist, co (a zda) se ode mne očekává, nakolik mohu či mám reagovat a co si počít se svou diváckou partnerkou, jíž se dotýkám zády, ale která je stejně němá a bezmocná, jako já. Zážitek je to zvláštní. Dík textům až dojímavý, vinou mých nejistot rozporný. Z dopisů samých i z toho, co vím o jejich pisatelích, byli to lidé uvnitř silně citliví, navenek zdrženliví, ač svou ostýchavost schovávali za vnější hlučnost, a něhu za silná slova a gesta. Kdoví, zda by si z očí do očí řekli to, co svěřili papíru. Proto bych uvítal i zdrženlivější přednes, nezdůrazňující emoce, jež jsou skryty už ve slovech.

Babodrama, ZUŠ Aš: Entschuldigung. Tři mladé hasičky rozmlouvají při úklidu hadic na hřbitově o osudových okamžicích česko-německého pomezí. Mezi ně vstoupí kabaretiér (?) a přiměje je tři takové momenty odehrát: rok 1939, v němž se ale nejedná o vztahy Čechů a Němců, nýbrž o vztah dvou Němek k židovskému manželovi jedné z nich, rok 1968 se vstupem spřátelených (i německých) vojsk pro naši „záchranu“ a rok 1989 s opuštěnými trabanty u západoněmeckého velvyslanectví. Ne zcela běžná je tu především kompozice jakési klipové mozaiky, kterou má spojovat a posouvat zmíněný kabaret. Ten však nejen nevzniká, ale nedává ani žádný smysl, jen zamotává už tak komplikovaný děj a vztahy. Inscenaci činí sympatickou především záměr mladých inscenátorek zabývat se historickými uzly našich novodobých dějin, nadto v zcela konkrétních lokálních souvislostech.

Také Experiment ψ brněnského souboru Mámení hledá netradičnost především v žánru kabaretu s jeho méně frekventovanou skladebnou kompozicí a v parodické nadsázce televizně-estrádní show. Téma je však vážné: co je pravda a hlavně v čem spočívá štěstí. „Divačka“ Thea je vedena celou škálou komerčních návodů k dosažení štěstí: chirurgickým zlepšením vzhledu, užitím kosmetiky, piercingem, získáním slávy a hlavně sebeláskou. A mezi tím vším jezdí na kolečkovém křesle iluzionista, který vykouzlí cokoli a promění obratem ruky pravdu v lež. Falešnost komerčních návodů k dosažení štěstí signalizuje už úvodní hra na papundeklové nástroje, k nimž se line reprodukovaná hudba, zatímco moderátorka přednáší „pravdy“ v podobě přísloví a pořekadel, jež nevyvratitelně potvrzují mnohdy i věci zcela opačné. Problémem inscenace je zahlcení diváka množstvím motivů a dílčích témat, pohybových kreací, reprodukované muziky a rozmanitých jevištních prostředků a postupů. Ano, snaha bombardovat „klienta“ přívalem okázalých atrakcí tu patří k tématu – ale jedna věc je zamýšlený cílový obraz a druhá věc jevištní provedení, jež může vyústit v dojem nepřehledného chaosu.

Budu-li hledat experimentálnost či alespoň netradičnost v inscenaci 2. díl pražského souboru Ojebad, lze ji najít nejspíš v míře nadsázky této parodické frašky, pohrávající si s motivy Joyceova Odyssea. Po cimrmannovském dramaturgickém rozboru toho, co uvidíme, přejdeme do divadelního sálu, kde sledujeme Odysseovu pouť, do níž se vejde i filmový záběr z hokejového utkání, boj s legionáři a leccos dalšího v kombinaci parodované intelektuálštiny a přízemní vulgarity. Místy trochu křečovitá legrace je protkána řadou historických a literárně-historických narážek a odkazů, jež si užije jen ten, kdo zná.

Svatá hlava plzeňského Divadla My je psychodrama retardovaného hocha, který hledá smysl života, neboť cítí svou nepatřičnost v něm: ptá se na to, co je každému jasné, dělá věci, které „normální“ člověk nedělá, matce v životě spíš překáží a ráda by se ho zbavila, jen zbožná babička ho má za dar boží. Na scéně je pouze jedna židle, pojízdný tyčový věšák s několika svršky a jediný herec; z reproduktorů se občas ozve hudba či doplňkové zvuky a z divadelních šál hlas partnerky představující matku. Největším kladem inscenace je výborný psychorealistický herecký (i pěvecký) výkon Františka Kasky, který zvládá i záludnosti vnějškově atraktivního, vypjatého textu, založeného zhusta na výčtech a květnatém popisu prostředí, popisů a děje, pohybujícím se na hraně sentimentality. Herec ho smysluplně strukturuje v měnícím se temporytmu, dynamice i citových polohách. Za netradiční (?) prvek lze snad považovat jen práci se svršky coby zástupnými rekvizitami, reprezentujícími nepřítomné osoby – babičku, matku, prostitutku Sandru… Právě proto, že jde o výpověď, vznikající jakoby na místě z toho, co je k disposici, působí hudební, zvukové a hlasové doplňky nadbytečně a poněkud neorganicky. Otázkou je pro mne také užitý tyčový věšák. Chápu, že se inscenačně hodí pro snímání a odkládání rekvizit-svršků. Ale v čem je dějově a hlavně tématicky tak významný, aby tvořil základní scénografickou metaforu celé inscenace. Mohla jí být i lednička s potravinami nebo dílenský ponk s nástroji, kdyby se stejně zajímavě rozehrávaly?

Barbora. Kresby z Ještědí turnovského Notdivu je rozehrávané divadlo poezie, jehož obsahem je povídka Karoliny Světlé, kterou napsala po prozrazení její milostné korespondence s Janem Nerudou v nuceném azylu Světlé pod Ještědem. Chudé divadlo vytvářející z mála mnohost významů: jediný praktikábl, průsvitný závěs pro stínohru, několik polysterenových desek a nafukovacích balonků, mladá herečka a její partner. Inscenace přináší co do netradičnosti (nežádáme-li přímo experimentálnost) podobné otázky jako Svatá hlava. Vyniká především výborným herectvím obou protagonistů (ostatně studentů hereckých škol): jsou tvární a barvití v jemně odstíněné mimice i gestice, v proměnlivé dynamice pohybu i mluvy, napětí v těle i v hlasu, výrazově i technicky obdivuhodně mluví, vytvářejí zřetelně charakterizované postavy… Za netradiční lze i tady považovat nápaditou metaforickou práci s rekvizitami – s nafukovacími balonky a s deskami polystyrenu, u nichž je arciť podobný problém jako v Svaté hlavě s věšákem, tentokrát se týkající materiálu: jaké s obsahem svázané významy má sdělovat použitý polystyrén. (Záhadou jsou též teplákovité kostýmy herců.)

Dvě modelové anekdoty o lidském soužití a vztazích, které přivezla Barbora Hubáčková, patřily vlastně k tomu nejexperimentál­nějšímu či alespoň nejnetradičnějšímu na přehlídce. Ta první – Budiž pestr! – s Janem Gérykem (pod hlavičkou BH feat. Uhřík, Nový Jičín) je obrazem nekomunikace v manželském páru. Ve vypjatém okamžiku bilancování na přelomu starého a nového roku se muž vrací z předsilvestrov­ského večírku a žvaní o důležitosti dané chvíle a rituálů s ní spojených: je přeci třeba nadělat chlebíčky, pustit si televizi, otevřít šampus, přiťuknout si, připít… – a hlavně neupadat do depresí. Přitom ani nezaznamená, že právě do nich (v podobě igelitové fólie) se halí jeho žena, takže šampus, který do ní nakonec nalije, po ní stéká jako po skle. Pravda, dvacetiminutové anekdotě chybí propracovanější nelineární stavba, ale základní metaforické sdělení funguje výborně.

Tématem druhé modelové hry, nazvané Súsedi (tentokrát v podání osmičlenného štramberského souboru AUT), je uzavřenost vůči všemu cizímu a odlišnému, co se vymyká ze zavedené, bezmála rituální formálnosti každodenní komunikace a vztahů sousedů v malé obci, kteří si vyměňují jen vyprázdněné pozdravy, fráze, floskule, setkávají se a míjejí, zato ale přesně vědí, že „tohle je moje“. Vše se odehrává a sděluje stylizovanými mechanickými pohyby postav prostorem v pravých úhlech a opakováním útržků vět. Když pak vstoupí cizorodá náplava – nadšená obdivovatelka krás městečka, v němž zatouží žít – vyvolá nejen nevoli, ale až agresi, která přejde v boj o prostor, při němž se proti cizince všichni sjednotí. Tady inscenace začne užívat místo modelových znaků poněkud ilustrativnějšího, popisného kvokání, vytí a štěkání sousedek a sousedů, jež přeruší až všechny vády odsouvající hlášení místního rozhlasu o prodeji kuřic v kulturním domě. Prostředky jsou to až naivně prosté – leč funkční. A „netradiční“.

Inscenaci valašskomeziříč­ského (dnes spíše pražsko-moravsko-slezského) souboru LÁHOR/Soundsystem Před sebou utečeš aneb Nehodící se škrtněte považuji za nejucelenější z toho, co jsem od něj za posledních téměř dvacet let viděl. Látkou je příprava stranického centra na senátní volby, během níž se řeší nejen vynořující se kostlivci obou kandidátek, ale i osobní zájmy a animozity na pozadí zdánlivě vznešené ideologie. To, čím soubor vstupuje na experimentální, či alespoň netradiční půdu – situační improvizace – je tu funkčně vyváženo s pevnou strukturou celku. Jasně je dán scénosled situací, načrtávající vedení děje do funkčního celku, zjevně jsou přítomny předem připravené hudebně-zvukové vstupy i světelné proměny, jakož i rytmizující stop-timy při fotografování – a zároveň zůstává prostor pro konkrétní formulaci dialogů, včetně možného rozvíjení situací do šířky i hloubky, což přináší jinak těžko dosažitelnou autenticitu. Tak je omezeno riziko bezbřehosti a zachován směr i tah dění a tématu v něm, vyvážena fixní kostra inscenace a její improvizované provedení, které jí dodává autentickou podobu a neopakovatelnost něčeho, co vzniká tady a teď.

Loutkové divadlo je alternativní už ze své podstaty: živé bytosti jsou tu předváděny jinak-alternativně – neživými předměty. Inscenace souboru jaroměřské ZUŠ Je to tajný! nazvaná Jeden (proč právě tak mi uniká) není přímo loutkovým divadlem. Ale na jeho principech, v jeho duchu a s užitím některých prvků loutkářsky stavěná je. A i jako „loutkové divadlo“ rozhodně netradiční je. Za zpěvu líbezné písně vytvoří dívka v cárovité sukni – snad „matka-příroda“ – z hlíny, jíž skropí vodou, svět. Z nízkého praktikáblu, na němž sedí, vytryskne pramen, vyklíčí stromy, další zasadí ona sama. Do vytvořené idyly vstupuje s křachavou muzikou vagabundka s kšiltovkou, odhodí pytlík od chipsů, pak i dopitou plechovku. Zapne (z mobilu) motorové pily, stromy padají, ovladačem řízeným náklaďákem je odveze a na jejich místo vsadí panelák, pár šmoulů, rozhází všude odpadky… „Matka-příroda“ se vzbouří, dojde k boji, příroda padá, vagabundka odchází – tma. Diváci tleskají. Když potlesk v rozpacích skončí, opět se rozsvítí a „matka-příroda“ se chystá k obnově. Vynalézavá, naplno prožitá pětadvacetiminutová inscenace je sympatická už svým angažovaným tématem ohrožení samé podstaty života na zemi lidskou beohledností – jakkoli není tak docela jasné, zda jde o vandalskou svévoli, nedbalost a bezohlednost, o záměrný negativistický boj jednotlivce se světem, nebo o „přirozené“ důsledky expanze lidské civilizace, která kvůli většímu a většímu blahobytu ničí krajinu v níž žijeme. První možnost dělá z inscenace popisnou agitku, nabádající nás, abychom se nechovali jako čuňata, druhá by nás mohla vést k zamyšlení nad nutností devastovat přírodu novými a novými halami, domy, kaší rodinných krabic a jinými „nezbytnostmi“, k zamyšlení nad filosofií našeho pobývání ve světě, který jsme nestvořili a jehož nejsme vlastníky. Jde-li jen o obecnou demonstraci postoje – politicko-společenské gesto – vystačí si sympatická agitka tak, jak je. Ale není v inscenaci i v mladých inscenátorech hlubší potence?

D.R.E.D., čerpající své členy z Náchodsko-Kladsko-Pražska, sehrál inscenaci Muž z osla/našije. Experimentálnost souboru si nikdo nedovolí zpochybňovat. Po léta je znám svým zaměřením na mysticko-náboženská témata a stylizací jevištních obrazů do výrazně výtvarné polohy, inspirované polským reformním divadlem. A také svou snahou provokovat – nejčastěji nahotou všech herců. Typické je záměrné vytváření záhadnosti, neuchopitelnosti, nepochopitelnosti a intelektuální výlučnosti. Tentokrát se stěžejní část děje odehrává jako parafráze Poslední večeře Páně, ústící do ukřižování nahého muže – muže z osla. Po úvodním monologu herečky (Svlíknu tě z kůže, pak tě sním a tvou kůži zahodím) se většina inscenace odehrává za stolem, kteří si aktéři vytvořili z fošen, jež jsou v závěru použity coby zmíněný kříž. Postavy (jednotně se nazvali Petrem) jsou svlékány z kůže strháním triček a ona nahota jediného z nich je tentokrát plně funkční, vyplývající ze sdělovaného obsahu. Pracuje se s konfrontací posvátné velebnosti a zemité drsnosti, s rituálem rytmizovaného opakování totožných vět a situací a s pohybem na hraně výtvarného umění. S tím se ovšem váže i jistá monotónnost a zdlouhavost.

Jde-li u experimentu spíš o to něco si vyzkoušet než sdělit, byla nepochybně největším experimentem Šrámkova Písku produkce nazvaná Zá rubni. Vytvořilo ji svitavské Nové divadlo! Yesss!!!, složené z bývalých žáků svitavské Dramatické školičky, nyní studentů brněnské JAMU. Po náznaku „loutkového“ dialogu dvou skleněných, luxferových dlaždic nastoupí dva tvrdé, těžké betonové bloky, přeskupované do různých útvarů, po nichž následuje v přítmí kroužícího červeného světla série živých obrazů téměř antické sošnosti, obměňujících se dvojic herců, jimž u nohou probleskují a blikají červeně a bíle osvětlované dlaždice, mezi nimiž na konci dominují dva narezlé kusy železa. Není divu, že někteří diváci si obsah interpretovali jako válku (což inscenátoři zamítli), další byli bezradní a někteří i nadšení z toho, že žádné konkrétní významy nenašli. Ale ať jde o světelnou, tělovou či materiální instalaci, nebo o inscenaci na dramatickém půdorysu, následnost obrazů, zachycujících v čase a prostoru proměňující se vztahy předmětů či herců, chtě nechtě vytváří chronologicko-kauzální významy a spojitosti, jež navozují určitý „děj“, který se divák snaží interpretovat. Ani abstrakce není bez významů; je jen absolutní mírou zobecnění. Inscenátoři si nepochybně prošli objevnou cestou; otázka zní, co z ní předali nám.

Jakkoli letošní Šrámkův Písek nepřinesl vysloveně objevné, experimentální prostředky a postupy, které by přinášely nové obsahy, poznání, témata, jakkoli drtivá většina jeho inscenací zaujala spíše než koncepčně celistvým experimentem dílčími netradičnými prvky, nabídl řadu inspirativních a kvalitně udělaných inscenací, jež stálo za to vidět.

Pozn. red.: V příloze fotografie M. Strozera – ZUŠ Jaroměř – Je to tajný: Jeden, Plzeň – Divadlo My: Svatá hlava.

Autor: Luděk Richter

Přílohy:

Jaromer-ZUS-Je-to-tajny-Jeden-MS24-zlvob Plzen-Divadlo-My-Svata-hlava-MS13-g9t2o