Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Svitavský Fandův dýchánek 2022 aneb Od večera k večeru

DS Veselé zrcadlo Ústí n.O.: Jak se máš, Martine? Autor: archiv souboru

Krajská přehlídka mladého amatérského divadla probíhala 8. - 9.dubna v příjemných prostorách svitavského Trámu a Fabriky, kde lítaly vzduchem (jak už to tak v divadlech, kde žije soubor, bývá) letité příběhy zejména svitavského Céčka.


Setkala jsem se v lektorském sboru s Jiřinou Lhotskou, Tomášem Žižkou a Kamilem Bělohlávkem a pokusím se alespoň částečně popsat, co jsme viděli, o čem jsme mluvili, jaké otázky nám vznikaly. A občas si dovolím i osobní vjem či poznámku, (prý můžu).

Přehlídku zahajovalo již zmíněné Céčko scénickou kompozicí Žízeň, inspirovanou existenciální básní v próze, či chcete-li metaforickou esejí Antoina de Saint-Exupéryho Citadela v režii Matěje Šefrny. A otevřelo ji výtečnou zvukově-hudební strukturou, což pak platilo i pro většinu dalších představení. Přiznávám, že jsem hned v úvodu po skvělé interpretaci Karla Šefrny zalitovala, že nemůžu být jen divákem, jen tak být a po svém vnímat obrazy a hudbu a nechat dění přicházet a odcházet. Mluvili jsme pak o řádu a chaosu, o polemické svobodě, hledali jsme stopy v řešení jevištního prostoru. Některým z nás vadil zavalený prostor, otazníky se týkaly manekýnů a až dětsky naivně pojaté kresby loutky Krále. Hledali jsme odpovědi v použití malovaných obrazů. Ale pořád jsme se vraceli k tématu člověk na jedné straně, společenství na druhé, Otec a Syn, Vladař a jeho nástupce, „karavany lidí“ v kontextu současného dění. Matěj Šefrna dočetl Citadelu celou, většina přítomných ji nikdy nečetla, někteří přečetli pár stran. Odjížděla jsem ze Svitav s velkým, silným zážitkem a cílem si hned v pondělí půjčit Citadelu v knihovně.

Poetický páteční večer pokračoval dvanáctiminutovým tvarem studentského divadelního souboru Nové divadlo! YESSS!!! To, co jsme viděli mělo název ZÁ RUBNI. Tma, šero, opatrné našlapování, záměrně nesrozumitelná nahrávka hlasů, světlo, zvuk, blikání, sklo, kámen, kov, pozice těl, hudba, bloudění světla v prostoru, hluboko a zároveň vysoko, duše, střep… a nepotřebujete slova. Výtvarná báseň. Bylo by jistě zajímavé přenesení do jiného, nedivadelního prostoru. A vznikla nám otázka, zda báseň Terezy Ondryášové by k nám nemohla doputovat jiným způsobem, než tak, že si ji vezmeme při východu z prostoru.

Sobota pokračovala opět v duchu rozprav o životě svobodném či vězněném, ale tentokrát s cílovou skupinou dětských diváků. Olga Strnadová ve spolupráci s Karlem Šefrnou přivezla „Fandovi“ do Svitav kamarády ze dvorka. Slepice, kohouta, kocoura, myš. A hrál se příběh o odvaze, přátelství, lásce a svobodě podle knihy Jmenuji se orel, české spisovatelky Romi Grey (vlastním jménem Romana Šedivá). V roce 2019 získala kniha nominaci v kategorii Objev roku ceny Magnesia Litera a zároveň tato prvotina přispěla k ukončení doby klecové v ČR. To se nakonec odrazilo i v názvu ceny, který zformuloval Tomáš, „za klecovou a podestýlkovou scénografii“. Eliška, Katka a Bea ze žamberského souboru Na bidýlku odehrály a odzpívaly příběh slepičky, která je zachráněná z klecového chovu a odvážně začíná nový život. Jednoduché, přitom nápadité zpracování, humor, čistá mluva, společně sdílené sdělení. V rozhovoru o představení padlo několik námětů k úvahám. Scénografové volali po vhodnějším nasvícení – „kde se něco děje, tak se to musí nasvítit…děláme kresbu příběhu … jde o dramaturgii světla“, padly nabídky i pro další kroky v animaci. Jiřina by chtěla vidět víc na trojici vypravěček-loutkohereček a mluví o rezervách v temporytmické stavbě celku. Inu, jak mi často říkala moje dramaturgická máma, chvíli rychle, pak zas pomalu, míň cukru, víc posolit a opepřit trochu. Každopádně Fanda šťastně zaštěkal.

Lence Janyšové se děkovalo za dovoz tří inscenačních kusů, díky kterým se mohla početně přehlídka konat. Soubor Lupínci ze Zábřehu se představil v dramatizaci pohádky bratří Grimmů Brémští muzikanti a v Indických pohádkách Vincence Lesného. Obě inscenace pracují se scénářem Mirka Slavíka. A tady si dovolím poznámku. Pokud pracuji s přejatým scénářem, který vznikl nebo vznikal tak říkajíc na tělo jinému konkrétnímu souboru, musím dávat pozor na jeho specifika právě z tohoto úhlu pohledu. Aby se nestalo, že části textu budou znít podivně, protože jim bude scházet situační podklad původního inscenování. V případě Indických pohádek to například bylo v replice moudrého Sučimuka „vy jste snad opravdu úplně blbý!“. Pamětníci vědí, že kdysi v této roli vystupoval sám Mirek Slavík, a vznikl tu humorný nadhled. Podobně je tomu v replice Šakala " Ježišmarjá, já mám hlad". Ale zpět k Brémským muzikantům, k mladším dětem, které stály poprvé na jevišti a na první pohled bylo jasné, že jejich o něco málo starší kolegové v Indických pohádkách jsou přece jen divadelně zkušenější. Přesto, že děti odříkávaly text bez ohledu na jeho obsah, že jely rychlostí Západního expresu, že si někteří přeříkávali text kolegy, aby včas nastoupili se svým, že si nevěděli rady s kukátkovým prostorem, přesto všechno byla jejich chuť být na jevišti a hrát divadlo ve své naivitě odzbrojující. Možná by pomohlo, kdyby byli pořád všichni přítomni na jevišti a neodcházeli, kdyby si společně hráli. Tak, jako se to podařilo ve výstupu loupežníků. A ještě se přimlouvám za všechny čarodějnice, aby se jim neříkalo čarodejnice, neboť čáry se dějí. Inscenační práce v Indických pohádkách došla mnohem dál, a už by se tu dalo s dětmi pracovat i více herecky, upřesnit, co chceme v pohybové stylizaci a konturovat ji. Pomáhat dětem na cestě k jednání slovem. A tady se nabízí příklad dialogu osla a psa. Pes to má vyřešené, ten si leží, občas se zavrtí a otočí, ale co chudák Osel. Tomu nezbývá nic jiného než stát nad psem a vést s ním dlouhý dialog. Osel potřebuje pomoct motivací, činností, aby se herec zaměstnal něčím jiným než barvením slov a rozpačitým přešlapováním a neukončenou gestikulací.

Veselé zrcadlo z Ústí nad Orlicí a jejich představení Jak se máš, Martine, zakončilo Fandův dýchánek. Pod názvem je uveden inscenační tým Lenka Janyšová a soubor a v závorce napsáno „prvotní námět Já, Simon“. Nečetla jsem knihu Becky Albertalli, neviděla jsem film. Zajímalo by mě nakolik jde o prvotní námět, nakolik jde o zdramatizované části knihy. Viděli jsme studentské představení s velmi dobrými hereckými výkony, které se opíraly o pravdivé existování v situacích, s pokusem dotknout se jevištní metafory ve scénografickém řešení, s výtečným živým zvukovým doprovodem tří muzikantů přítomných na jevišti. Rozhovor po představení se hodně točil kolem hlavního tématu. Které že to téma je dominantní? A jen ještě malá poznámka ke kostýmní složce. Dejme sbohem uniformitě, formálnosti. Dejme sbohem legínám.

Na závěr citát, který pro nás v lektorském sboru objevil Kamil. „Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“ Antoine de Saint-Exupéry

Výsledky přehlídky:

Soubor Céčko Svitavy doporučení na Loutkářskou Chrudim a nominace na Wolkerův Prostějov s inscenací Žízeň.

Soubor Nové divadlo! Yesss!!! Svitavy doporučení na Loutkářskou Chrudim a nominace na Šrámkův Písek s inscenací ZÁ RUBNI.

Soubor Na bidýlku Žamberk nominace na Loutkářskou Chrudim a doporučení na Dětskou scénu s inscenací Jmenuji se Orel.

Soubor Veselé zrcadlo Ústí nad Orlicí doporučení na Mladou scénu s inscenací Jak se máš Martine?

Individuální a zvláštní ceny:

Karlu Šefrnovi za interpretaci mluveného a zpívaného slova v inscenaci Žízeň

Matějovi Šefrnovi za hudební složku v inscenaci Žízeň

Souboru Nové divadlo! Yesss!!! Svitavy za hledání cesty k divadlu objektu v inscenaci ZÁ RUBNI

Souboru Na bidýlku Žamberk za klecovou a podestýlkovou scénografii v inscenaci Jmenuji se Orel

Autor: Hana Franková