Tři v jednom v Horšovském Týně

Do Kandrdásku (tedy soutěže pro mladší interprety mezi osmým a osmnáctým rokem života) bylo přihlášeno třináct výstupů, do Pohárku (pro amatéry starší šestnácti let) devět. V Aktovkách se utkaly dva soubory, pražský Refektář a domažlické PSČ-344 01. Kandrdásek a Pohárek letem světem

Přesto (nebo právě proto), že úroveň výstupů v Kandrdásku a Pohárku byla letos o něco nižší než v letech minulých, v rámci rozborových seminářů (které vedl Vilém Dubnička za asistence Evy Willigové a Petry Richter Kohutové) bylo o čem mluvit; koneckonců, o způsobu, kterak monology a dialogy pojímat (a také o tom, zdali vůbec mají nárok na suverenitu, tedy uznání za respektovaný umělecký útvar), se vedou diskuse už bůhvíjak dlouho. Účastníci se v průběhu let naučili nepodceňovat režii, scénografii a další složky, téměř ve všech případech se jednalo o komplexně pojaté výstupy, ne jen bez souvislostí a základní situace „odhrkané“ kusy předloh. Často zaujala originální dramaturgická volba (např. výstup Kašpara z Dona Šajna, zajímavě upravený, v podání horažďovické punk-girl Františky Špronglové; dialog ze hry Mira Gavrana Pivo Petra Vojkůvky a Romana Horna z Aše; mimo dramatickou literaturu pak třeba kultivované vyprávění o Jezdci z neznáma Jacka Schaefera podle horšovskotýneckého Richarda Kolka); v několika případech se objevily látky až mrazivě aktuální (např. Bradburyho 451o Fahrenheita ostrovského Jakuba Lišky nebo Alexijevičové Zinkoví chlapci ašského Petra Vojkůvky).

Vítězové Nejcennější byly v rámci obou soutěží výkony, které byly komplexně zvládnuté a dotažené, ale hlavně založené na opravdovosti, na vnitřním zaujetí tématem i formou sdělení, o kterých dokázali vystupující přesvědčit diváky. Takové byly bez výjimky vítězné výkony; Princezna Pampeliška temperamentní a rapující Ostrovačky Lucie Čermákové, Káča z Hrátek s čertem zbirožské Lucie Šindlerové, inzitně pojaté Luisa a Lotka domažlické Anny Pelnářové a Kláry Dufkové, Neandrtálovi podle V+W ostrovských interpretů Michaela Huka a Terezy Kučerové, rovněž ostrovští Jiří Svačina a Jan Rambousek ve Steklačově Jak jsme letěli balonem nebo Zuzany Tekely a Novotná s Barborou Netrhovou v respektuhodné dramatizaci Wildeovy Jedinečné rakety, předvedené zdrženlivě, přesto působivě herecky i vizuálně. Největší ohlas v rámci Kandrdásku vzbudil Matěj Velička v Příběhu s vanou Ivana Vyskočila, který „ve spolupráci“ s dětskou oranžovou vaničkou předvedl dokonalé zvládnutí vlastního těla od obličeje po palce na nohou. Z vystupujících přihlášených do Pohárku byl za jednotlivce nominován na postup do celostátní přehlídky ve Velké Bystřici Daniel Bleha ze souboru Na poslední chvíli Ostrov. Soutěží v interpretaci monologů a dialogů se účastní pravidelně – a své zkušenosti letos zúročil ve výstupu Toma z Williamsova Skleněného zvěřince. Dokázal navodit situaci zoufalství ze života bez jasnější perspektivy i konflikt s panovačnou matkou – a potřeboval k tomu jen židli, koženou bundu a vlastní tělo; Daniel umí pracovat hlasem i očima, zacílit energii úsporně, přesto naléhavě, se smyslem pro napětí a gradaci v nejlepším slova smyslu. Doporučeni do Velké Bystřice byli také Marek Himl a Luboš Štěpán z karlovarského Déčka. Představili se dialogem z dramatu argentinské autorky Susanny Torres Moliny Ona; ten vznikl obratným proškrtáním celovečerní hry tak, že byl zachován základní dramatický oblouk. Zachycuje dva muže v sauně – a jejich ženu sice fyzicky nepřítomnou, ale určující veškeré jejich jevištní konání. Režie Anny Ratajské se postarala o pevný rámec výstupu, herecké výkony byly vyrovnané, oba představitelé umějí pracovat s expresí a je znát, že téma přijali za své. Bylo doporučeno zapracovat na temporytmu a lépe oddělovat situace téměř detektivního děje tak, aby divák měl šanci vydechnout a zpracovat nová fakta a jednotlivé změny.

Aktovky Do klání jednoaktovek se letos přihlásily dva soubory – a v obou případech s inscenacemi (nejen) v rámci žánru velmi pozoruhodnými. Pražský Refektář, ač v soutěži poprvé, může být právem označen za „aktovkového matadora“ – aktovky tvořily a tvoří převážnou část jeho repertoáru. Analfabet, proklatě aktuální kus v mnohém připomínající Gogolova Revizora, předvádí ministrem iniciované pátrání po analfabetovi na malém městě – škoda jen, že nikdo neví, co to slovo znamená… Čtyřicetiminutová inscenace je režisérem Vladanem Milčinským výborně vystavěna, scénicky i kostýmově odpovídajícím způsobem vybavena, postavy skvěle typově obsazeny a představitelé jednotlivých rolí (zejména Lukáš Mejsnar jako Náčelník, ale také Martin Churavý, Martin Kozák, Jindřiška Netrestová a Klára Hüttlová) jim slouží s odpovídající mírou nadsázky a s evidentní chutí. Nelze nezmínit vynikající hereckou souhru a poučenost ve výstavbě situací i gagů – a fakt, že diváci v rámci debaty po představení hovořili o profesionální úrovni viděného. Padesátiminutová inscenace Kozina, scénické čtení vznikla jako pocta spisovateli Zdeňku Šmídovi, jehož nezveřejněnou a neuvedenou hru o největším z Chodů a celé té chodské rebélii věnoval syn Darek Šmíd domažlickému muzeu. Skupina kolem Dany Žákové (Igor Šlechta, Eva Bednářová, Pavel Jakšl a Alžběta Johánková) se šťastně rozhodla vtipný, ale spíše literární než dramatický text uvést jako scénické čtení (koneckonců, „překlad“ názvu souboru PSČ-344 01 zní Příležitostné Scénické Čtení z Domažlic). Účinkující přijímají role i žánr, aby z nich tu a tam vystoupili a okomentovali je; slovo jako základní prostředek sdělení je respektováno (snad až příliš – přechod z důrazného předčítání do konversu by možná přispěl k větší dynamice); čte se, zpívá s kytarou i bez ní, využity jsou i loutky… Postupně se přechází od bohapusté srandy k vážnějšímu sdělení – i když, jak už to tak bývá, to hlavní, co většinu diváků po skončení Koziny potrefilo, bylo prozpěvování, že „Lomikar je vůl“ – ani ne tak kvůli obsahu jako kvůli chytlavé melodii. Bylo doporučeno zkrátit některé pasáže ve druhé části a dopracování závěru. Obě aktovky byly doporučeny na podzimní celostátní přehlídku v Holicích.

Závěrem
Celodenní horšovskotýnecké „tři v jednom“ bylo náročné, ale nesporně inspirativní. Pedagogové účastníků mladších kategorií sem vozí své svěřence, aby si mnohdy poprvé vyzkoušeli vystupování na jevišti se vším, co k tomu náleží – s nutností zvládnout srozumitelnou mluvu, kontakt s divákem – a hlavně s vědomím, co chtějí říci. Ti starší si pak často jezdí užít alespoň část role, k níž dosud nedostali příležitost nebo již alespoň „ochutnávají“ před případnou realizací. Obliba aktovek stále roste. A přehlídky Kandrdásek a Pohárek si letos odbyly svůj osmnáctý ročník; to, že „dospěly“ a dosud nezašly na úbytě, svědčí o tom, že podobná setkávání mají smysl

(Pozn. red.: V příloze naleznete fotografie v tomto pořadí: 1× Aktovka Analfabet (Divadlo Refektář Praha); Kandrdásek – 2× kategorie 14–15 let (Jiří Svačina, Jan Rambousek) a 2× vítěz kategorie 16–18 let monology (Matěj Velička); Monology muži – vítěz Daniel Bleha; Pohárek – Dialogy – vítězové Luboš Štěpán a Marek Himl; 2× Divadlo Refektář Praha a scénické čtení Kozina – PSČ 344 01 (Příležitostné scénické čtení z Domažlic).

Dále jsou přiloženy protokoly jednotlivých přehlídek s výsledky a vyčerpávajícími informacemi od tajemnice poroty H. Šikové. Děkujeme :-))

Autor: Petra Richter Kohutová