Program třináctého Valašského křoví byl pestrý a měl šmrnc a břink a říz. Soutěž probíhala hned dvěma směry, jednak na Národní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Volyně, jednak na Celostátní přehlídku studentských divadelních souborů Mladá scéna Ústí nad Orlicí. To znamená, že tahle valašská třináctka byla tuplovaná a řezaná. Festivalovému programu to jedině prospělo. Byl bohatý na styly i žánry a každý si v jeho průběhu mohl přijít na své. Podle mého názoru patřila hlavní role na letošním Křoví dramaturgii.

Festival otevírala inscenace nové původní české komedie od Petra Michálka Venca v provedení amatérského sdružení Divadlo pracujících Zlín. Režie se ujal autor osobně. Hostitelské divadlo SemTamFór nasadilo do programu svou – snad to nebude znít nabubřele – světovou premiéru textu Jany Žáčkové Babelův Bábel. Jde o modelovou hru na půdorysu života a hlavně smrti Isaaka Babela. Dva šestnáctiletí studenti brněnské konzervatoře, ukrytí pod názvem Divadlo Hysterie Brno, přivezli na Křoví svůj autorský kabaret, kombinující vyprávění pohádky O Bajajovi podle Boženy Němcové s holdu vzdáním světu moderních superhrdinů. Dali mu příznačný titul Tak trochu Bajaja.

Nechyběly ani novinky z oblasti dramatizací

V jednom případě šlo o novou osobitou dramatizaci známého gotického románu Vítězslava Nezvala nazvanou Valerie a slepičí mor – tenhle poetický horor si letos na Křoví zahrál Ansámbl OZ Divadla Mazec z Olomouce podle scénáře, který napsal Petr KlariN Klár. Inscenace zaujala mimo jiné svým působivým režijně scénografickým řešením. Divadlo POINT z Prostějova přivezlo pro změnu novou divadelní adaptaci klasického příběhu Sherlocka Holmese pod názvem Baskervillská bestie.
V dalších dvou případech šlo o dramatizace románů, které jsou pro česká jeviště cennými dramaturgickými objevy.

Soubor Červiven Krnov pod vedením Petry Severinové nastudoval vlastní dramatizaci velice zdařilého románu Michaela Cunninghama Domov na konci světa pod přiléhavým názvem Propadlý lístek. Kniha má podobnou atmosféru jako známější Cunninghamův román Hodiny (ověnčený Pulitzerovou cenou a proslavený stejnojmenným filmovým pracováním). Román i inscenace řeší téma nekonečnosti počtu podob lásky. Skvěle k tomu slouží příběh jedné velmi nevšední rodiny. Bobby vrůstá po smrti rodičů v rodině svého nejlepšího kamaráda Jonathana. Postupně se spolu začnou dělit o všechno, zejména o lásku Jonathanovy matky. Kromě toho mezi oběma chlapci dochází i k sexuální aktivitě, a když oba dospějí, skončí ve společné domácnosti v New Yorku spolu se starší dívkou jménem Clare. Jonathan je klasický gay, ovšem Bobby to má poněkud složitější – z jeho vztahu s Clare se narodí dítě, které kupodivu jejich netradiční rodinu s jednou matkou a dvěma otci stmelí… Petra Severinová velmi zručně pracovala s faktem, že už román je vyprávěn formou čtyř mimoběžných monologů a účelně zredukovala vedlejší motivy (prospělo např. úplné vyškrtnutí postavy Jonathanova na smrt nemocného milence Ericha). Inscenace se může vykázat nejen dobrou dramaturgií, ale i přehledným a rytmickým režijním zpracováním.

Pro divadlo Nabalkoně Olomouc zdramatizovala Markéta Zborníková román Dárce od renomované americké spisovatelky knih pro děti a mládež Lois Lowryové. Dárce získal v Americe jednu z nejprestižnějších cen za literaturu pro děti. Lowryová je přitom v USA paradoxně pro témata svých děl považována za autorku kontroverzní a některé americké střední školy zakázaly nakupovat její knížky do školních knihoven. Soubor Nabalkoně zpracoval sci-fi příběh patnáctiletého Jonase, jenž žije ve sterilní společnosti, která nezná strach, bolest ani starosti. Je zbavená všech emocí. Jonas je vychováván pro pozici strážce vzpomínek, tedy jediného vyvoleného, který má znát skutečnou historii lidstva a poznat sílu citu a také – a to především palčivou možnost volby. Markéta Zborníková dala své dramatizaci název Vzpomínáte si? Soubor hraje inscenaci jako součást rozsáhlejšího projektu dramatu ve výchově, kdy si herci spolu s diváky na podobnou situaci před představením hrají a po představení s diváky o tématech inscenace diskutují. Mrzí mě, že na festivalu jsme viděli inscenaci vytrženou z takového kontextu.

Tolik k dramaturgickým objevům. Ne vždy šla kvalita dramaturgické volby ruku v ruce s kvalitou její jevištní realizace. Souhrnně ale platí, že dramaturgická úroveň nasadila letos laťku vysoko a že se to netýkalo zdaleka jen novinek. Většina všech inscenací, včetně nových intepretací klasických textů (na přehlídce nechyběli ani Shakespeare, Stroupežnický nebo Čechov) vykazovala osobitý autorský přístup režisérů a herců k textovým předlohám.

Nominaci k účasti na Divadelním Pikniku ve Volyni si odvezl Slovanský tyátr Olomouc s inscenací Naši furianti. Kdo viděl před několika lety od stejného souboru Maryšu, může potvrdit, že si režisér Zdeně Vévoda s vrcholnou dramatikou českého venkovského realismu prostě rozumí! V inscenačním stylu mají Naši furianti s Maryšou mnoho společného – výrazná stylizace hereckých vyjadřovacích prostředků, černobílé celoobličejové líčení, grotesknost. Naši furianti jsou podle mého názoru inscenací, která zaručuje velký divácký zážitek. Zdeněk Vévoda text hry velmi účelně upravil. Neváhal škrtat ani spojovat role. Jeho režijně dramaturgická koncepce koncentruje naši pozornost na holou podstatu vztahových témat hry a na vytříbenou ironii v leckdy paradoxním jednání postav během příběhu. Slovanský tyátr navíc disponuje sehraným hereckým souborem, ve kterém není nouze ani o silné individuality.

Doporučením k účasti na Divadelním Pikniku se mohou pochlubit ještě dvě další inscenace. Baskervillská bestie prostějovského Divadla POINT a Ovce v mém domě brněnského souboru PoPUD.
Baskervillská bestie není jen další z řady dramatizací jedné z nejslavnějších epizod Sherlocka Holmese. Je povedená. Její hybnou silou je Dr. Watson. Zatímco Sherlock vyšetřuje baskervillskou záhadu krok za krokem svou vytříbenou dedukční metodou a zdržuje se realizací bezpočtu tajných převleků, Watson představuje divákům s patřičnou dávkou do sebe zahleděné drzosti svou mnohem lepší metodu asociační. Ano je to naprostý kriminalistický nesmysl. Vynikající nápad Aleše Procházky a hereckého souboru POINTu spočívá v tom, že Watson sice všechno vždycky zvoře, ze dvou možností vybere vždy tu špatnou a ze dvou stop se vždycky vydá po té falešné, ale přesto je vždy hrou nezničitelné náhody o dva kroky před svým dedukujícím parťákem. Tahle inscenace se tak stává velkou poklonou pro všechny „nejlepší kamarády hlavních hrdinů“. V realizaci je tento nápad umocněn dobrým obsazením. Jan Šprynar si s Watsonem setsakra rozumí. Slabinou inscenace je scénografie. Není ani viktoriánská, ani strašidelná a bohužel ani účelná. Naproti tomu kostýmy, specifické rekvizity a stylizace hereckých vyjadřovacích prostředků odkazuje k poetice filmů Oldřicha Lipského a pro vytvoření dokonalé atmosféry a jasného kódu pro humor inscenátorům bohatě vystačí.

Ovce v mém domě (a jiná sociální dramata) jsou oproti tomu další z řady adaptací díla velkého francouzského humoristy Pierra-Henri Camiho. PoPUD se s ním pod vedením režisérky Zuzany Neuvirtové popral po svém. Kabaretně laděné pásmo mikrokomedií spojují výstupy jakési muzeální televizní hlasatelky (oceněná Iveta Urbánková), která už svým vstupním projevem nenechá diváka na pochybách o tom, že by snad skutečně nemělo jít o sociální dramata. Některé povídky jsou zdařilejší než jiné, vcelku však jde o kultivovanou, příjemnou a chytrou zábavu.

Na Mladou scénu získaly doporučení inscenace Propadlý lístek (o ní jsem se rozepsal již výše) a Měsíční kámen souboru Mrsťa Prsťa J´s Kouřim. Kouřimští sáhli po textu autorů Bourbona Kida, Petra Štěpána a Jana Šotkovského, který vznikl před časem pro Městské divadlo Brno a který je bezostyšnou parodií na béčkové – promiňte – přesněji přibližně tak éčkové až qéčkové filmy senzačně dobrodružného žánru. Ještě přesněji tady jde o dramatizaci kouzelně strhujícího románu neznámého amerického autora s tajemným pseudonymem Bourbon Kid… Inscenátorům pod vedením režiséra Martina Drahovzala se podařilo text vydatně prokrátit a najít přenou dávku nadsázky pro svůj tarantinovský herecko režijní klíč.

Pokud bude i čtrnácté Valašské křoví takhle nabité, máme se na co těšit.

Autor: Luděk Horký