Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Výročí, která jsme neoslavili

Pražská výstava 100 roků Říše loutek Autor: Michal Drtina

Za sto dvacet pět tisíc korun československých bylo v roce 1920 v Lounech postaveno první československé loutkové divadlo. Divadlo nechali postavit místní amatérští loutkáři. Darovali na stavbu 6 000 Kč, dalších 18 000 Kč vybrali mezi lounskými občany a podniky a na zbytek si vypůjčili od Občanské záložny. Za půjčku tehdy ručilo sedm členů loutkového souboru svým majetkem. Pro veřejnost se v lounském divadle začalo hrát 26. září 1920. A přesně v tento den začalo pro veřejnost hrát v pražské Bubenči loutkové divadlo V říši loutek.


Dvě stoletá výročí v jednom dni bychom oslavili letos v září. Bohužel doba oslavám ani loutkovému divadlu nepřeje a sto let od stavby prvního loutkového divadla a stoletou historii pražského loutkového souboru Říše loutek jsme si mohli připomenout pouze na skromných vernisážích výstav, které se k tomuto výročí otevřely. Jedna v Oblastním muzeu v Lounech, druhá v Muzeu Hlavního města Prahy, respektive v domě U Zlatého prstenu. Kdo měl štěstí, stihl výstavy ve dvou krátkých intervalech, kdy byla zmírněna koronavirová opatření.

Ani jedna se nedržela přímo magického termínu 26. září. Pražská výstava 100 roků Říše loutek začala 9. září a představuje především historické i současné loutky. K vidění jsou také fotografie, návrhy, ukázky dekorací, rekvizit a kostýmků, protože ty, které vytvořila Anna Suchardová-Brichová, patří k unikátním souborům.

Lounská výstava je poněkud skromnější. Také prezentuje především loutky, ale dominantou je několik velkoplošných panelů, které shrnují historii souboru i lounské budovy. Obě výstavy připomínají práci těch, kteří loutkám vdechují život, dělají to zdarma a věnují tomu většinu svého volného času.

Historie souboru Říše loutek

Pražská Říše loutek není nejstarším českým loutkovým souborem, ale letošním rokem se zařadila mezi několik desítek stoletých souborů. Za dobu své existence nevynechali v Říši loutek ani jednu sezónu. Oponu pro veřejnost poprvé zvedli 26. září 1920, kdy herci s loutkami sochaře Vojty Suchardy v dekoracích Anny Suchardové-Brichové zahráli pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Nové loutkové divadlo V říši loutek v Bubenči nejprve sídlilo ve zrušené školní kapli v Korunovační ulici. Soubor hrál každou sobotu a neděli, a to především pohádky, ale místo v repertoáru našel i Tylův Strakonický dudák, Jiráskova Lucerna nebo Shakespearův Večer tříkrálový. Manželé Suchardovi vtiskli divadlu výraznou tvář a seskupili kolem sebe početný soubor v čele s emeritní členkou Národního divadla Marií Aichelburgovou-Hilbertovou. Divadlo rychle získalo značné umělecké renomé, a tak když se v Praze na Starém Městě začala stavět budova Městské knihovny, bylo pamatováno i na loutkové divadlo. Prostor byl nabídnut souboru Říše loutek, který se do divadla přestěhoval na podzim roku 1928. S pozměněným názvem Umělecká scéna Říše loutek se stal reprezentativní městskou loutkovou scénou. Divadelní prostory vytvořil arch. František Roith ve stylu art deco, s velkoryse vyřešeným zákulisím a scénou bohatě vybavenou technickými zařízením. O divadle se v dobovém tisku psalo jako o nejmodernějším loutkovém divadle na světě. A loutkáři se snažili, aby i uváděné inscenace patřily k tomu nejlepšímu, co loutky dokážou. V tomto divadle hraje soubor dodnes. Vojtu Suchardu vystřídal v principálské funkci sochař Bohumír Koubek a v poslední době vytváří loutky řada domácích i externích výtvarníků.

Historie první loutkové budovy v Československu

V almanachu vydaném ke stoletému výročí najdeme kromě dobových fotografií tento text o zrodu myšlenky postavit v Lounech budovu loutkového divadla.

Vše začalo v roce 1903, kdy se několik nadšenců v čele s Janem Treglerem rozhodlo na šibřinkách Sokola sehrát loutkovou inscenaci Posvícení v Hudlicích. Zkušenosti neměli žádné, jen to, co odkoukali od potulných loutkářů, ale nadšení bylo veliké. Primitivní loutky vyřezal „všeuměl“ Zemanec, oblečky dodal krejčí Nóbl a výpravu zhotovil malíř Josef Jakubka. Podle dochovaných zpráv sklidila inscenace velký úspěch a musela se ještě jednou opakovat. Tento den vlil lounským loutkářskou krev do žil. Ještě téhož roku na podzim se loutkáři dozvěděli o prodeji loutek na Ročově po známém loutkáři Kaiserovi. Dle sdělení paní Bláhové (dcery loutkáře) se jednalo o loutky, které vyřezal řezbář Olš a s nimiž hrál již v roce 1838 loutkář a provazolezec Vinický. Za 320 korun bylo zakoupeno celkem 25 osmdesát centimetrů vysokých loutek. Tento obnos byl získán částečně pomocí dr. Lamky a zbytek byl vybrán hoteliérem, br. Štruplem od hostů v hotelu Koruna. Olšovy loutky hrály na představeních v hostincích v Lounech, na vesnicích v okolí, v sokolovně, ale dočkaly se i angažmá v novém loutkovém divadle v Lounech. Hrály nakonec až do roku 1942. Netrvalo dlouho a skupina občasně vystupovala již jako loutkářský odbor Sokola v malém sále místní sokolovny. Malý sál v sokolovně však nebyl vždy volný, a tak nastávalo svízelné stěhování a hostování po hostincích celého lounského okolí. To vše s sebou neslo velké problémy s dopravou, skladováním loutek a kulis atd. Proto se zrodila myšlenka postavit vlastní kulturní stánek. V roce 1909 byl na podnět tehdejšího principála Jana Treglera založen samostatný Spolek loutkářů v Lounech se zásadní myšlenkou postavit vlastní stálé loutkové divadlo. Původně se počítalo s přestavbou budovy starých jatek (poblíž dnešního divadla), která měla stát 4 680 K. Okamžitě byla zahájena dobrovolná sbírka a během několika dnů měli loutkáři celou částku k dispozici. Již 20. června 1910 byla podána žádost o „Povolení ku stavbě“ dle návrhu, který vytvořil Ing. Otakar Polák, Povolení bylo schváleno 1. července 1910. Nakonec ke stavbě nedošlo, protože objekt nebyl z hygienického hlediska vhodný a úpravy by byly velmi náročné. Navíc v roce 1911 bylo doručeno zamítavé stanovisko obecního úřadu z důvodu plánované úpravy břehu řeky Ohře (vybudování náplavky).

Myšlenka však nezanikla a svého znovuzrození se dočkala po 1. světové válce v roce 1919, opět zásluhou Jana Treglera, duše loutkářského spolku, který se nejvíce zasloužil o vyjednávání podpory u vedení města i o řešení finančních problémů spojených se stavbou. Uznání si zaslouží i tehdejší obecní zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Fouskem, které se vzácným pochopením vyšlo loutkářům vstříc. Obec pak loutkářům darovala budovu starých jatek včetně pozemku a materiálu z demolice stavby. Spolek se při sepsání smlouvy zavázal, že v případě ukončení své činnosti připadne jmění obci lounské. Projekt na stavbu divadla vypracoval Ing. Otakar Polák a předběžné náklady činily 80 000 korun.

Peníze na stavbu divadla skládali členové spolku, lounští občané, firmy i různé společnosti, upisovány byly pětisetkorunové, stokorunové, ponejvíc padesátikorunové podíly. Státní subvence od ministerstva ve výši 500 korun mnoho neřešila a peněžní ústavy se do tak nezajímavého podniku nechtěly zapojit. I se zadáním stavby byly problémy, snad pro nejasné finanční zajištění. Nakonec byla stavba zadána architektovi a staviteli Hugo Katzovi, přičemž bylo zjištěno, že stavba bude stát o 13 000 Kč více, což byla zhruba částka ve výši příspěvků z řad občanů a jmění spolku, a tak bylo potřeba zajistit půjčku ve výši 80 000 Kč.

Jako nepolitický spolek měli však loutkáři dveře všude zavřeny. Rozhodující půjčku nakonec poskytla Občanská záložna v Lounech. Sedm členů spolku, Václav Pacovský, Josef Nič, Josef Jakubka, Adolf Šafr, Karel Konrád, Josef Aksamit a František Pochop, podepsalo směnky, za které ručili vlastním majetkem, což byl dost odvážný počin. Dne 8. října 1919 předložil předseda a zakladatel spolku Jan Tregler Okresní politické správě v Lounech plány stavby loutkového divadla. Už 23. října byly plány schváleny čtyřstránkovým protokolem. Mimochodem, za žádosti zaplatil spolek kolky v ceně 2 korun, za protokol 4 koruny. Povolení ke stavbě je datováno 28. lednem 1920 a v dubnu téhož roku se začalo se stavbou. Stavba byla dokončena za několik měsíců. Už 31. srpna žádal spolek loutkářů o kolaudaci. Hlediště divadla bylo vyzdobeno bohatou dekorativní malbou. Oponu namaloval člen spolku Josef Jakubka, od počátku až do 40. let autor většiny dekorací lounských loutkářů. Dne 19. září 1920 v novém divadle proběhl zahajovací ceremoniál. Přímo dětem předal divadlo 26. září Jan Tregler uvedením pohádky Eugena Stoklasy Král Ječmínek.

Umořovat dluh lounských loutkářů pomohl v roce 1930 i Josef Skupa, který kolegiálně vystoupil v hotelu U zastávky a veškerý výtěžek z vystoupení daroval lounským. Dluh se podařilo splatit až 3. 1. 1944, ale malebné loutkové divadlo, nazývané tehdy samotnými loutkáři „Zlatá kaplička nad Ohří“, stálo; bylo a je první v republice a možná i ve střední Evropě.

O tom, jak byl tento ojedinělý projekt v době svého vzniku přehlížen (v tisku se objevily jen velice stručné zprávy), píše ve svém příspěvku v almanachu z roku 1940, vydaném u příležitosti 20. výročí otevření lounského loutkového divadla, dr. Jan Malík: Zájem pražských loutkářských kruhů soustřeďoval se tehdy (zejména v zimě 1919–1920) na projekt stálého loutkového divadla na Židovském ostrově a na podzim 1920, právě týden po slavnostním otevření lounského Stánku, zahájila Říše loutek na Letné. A tak se stalo, že lounská loutkářská událost zůstala vlastně jen domácí krajinskou záležitostí. Dnes cítíme dvojnásobně, že tehdejší opomenutí bylo křivdou…

Celý článek si můžete přečíst v čísle 4/2020 časopisu Loutkář.

Autor: Michal Drtina