Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Vzpomínky na profesora Jana Císaře

Vedoucí lektor Problémového clubu 78. JH prof. PhDr. Jan Císař, CSc. Autor: Ivo Mičkal

Vážený přátelé, divadelníci, dnes, 14. 4. 2021, zemřel pan profesor Jan Císař. Stručná smutná zpráva, kterou ještě nedovedeme domyslet... Níže uvádíme osobní vzpomínky na tohoto "generálního inspektora českého amatérského divadla". Chcete-li připojit svou krátkou osobní vzpomínku, dojemnou, veselou, dramatickou....:-), pošlete ji na adresu redakce. Velice rádi ji zveřejníme.


Jan Červený

Vzpomínám, mimo jiné, jak jsme profesora Císaře pozvali na naše scénické čtení hry HARILA ANEB 4 Z PUNKU A PES do Činoherního klubu v Praze. Tento skandální a peprný text Reného Levínského měl profesor rád a neváhal z něj citovat, mrdka nemrdka. Byl samozřejmě dalek toho, aby mu za hávem sprosťáren unikly skvělé kvality textu. Specialitou našeho uvedení je však druhá polovina produkce v podobě punkového koncertu protagonistů. Ani na tu první, divadelní půli nepřišlo moc lidí, ale po prvních neuměle a nahlas zahraných rifech songů skupiny Sex Pistols ještě polovina z tohoto množství odešla. Koncert se v komorní a kamarádské atmosféře protáhl a hrálo se i to, co se pořádně neumělo. Takový ten úpadek a nastavovaná kaše, pro nezasvěcené učiněné utrpení. Jaké bylo moje překvapení (vlastně úlek) když jsem po definitivním vypnutí zesilovače spatřil, jak se v tichu zvedají ze zadní řady zšeřelého hlediště dvě siluety ve tvaru profesora Císaře a jeho věrné paní Mirky. Přiskočil jsem a snažil jsem se jim hudební torturu alespoň vykompenzovat pozornou společností. Za divadlo jsme dostali velkou pochvalu. Na dotaz proč už dávno neodjel do Unhoště odpověděl: „Na začátku jsem si předsevzal, že tu vaší produkci vydržím celou až do konce, tak jsem to taky dodržel! I když musím přiznat že tento druh hudby přímo z duše nenávidím!“

Aleš Bergman

Vážený, ctěný a milovaný pane profesore Císaři. Je toho mnoho, co se mi ve spojení s Vámi ve vzpomínkách vybavuje. Od prvního seznámení v začátku osmdesátých let na amatérské minipřehlídce /S/Hledání v budově staré školy v Tuchoměřicích, kde jste seděl na parapetu okna a k nám, sedícím na zemi či na malých prvňáčkovských židličkách, hřímal o faktické nemožnosti divadla poezie, které jste tu prý ale poprvé na vlastní oči uviděl, přes vzpomínky školní, kdy jste mi oponoval doktorskou práci a přesně a laskavě dokázal vyhmátnout, co z ní je k zahození a co snad má hlavu a patu, přes „mé university“, kterými se stalo porotování amatérských přehlídek vedle Vás, sledování toho myšlenkového boje a dobrodružné snahy pojmenovat, sdělit a inspirovat, až po Vaše gurmánství, třeba v cukrárně na náměstí v Třebíči. Nic jste nedělal vlažně, vše provázela zanícená náruživost.

Mnohokrát jste pak byl svědkem mého trápení, když jsme na přehlídkách pozdě v noci psali své rozbory inscenací do zpravodaje, já tam zůstával poslední nad svým šmodrchancem slov, vy jste mi nakouknul při svém odchodu přes rameno a řekl: „To jste si nenašel tu úplně správnou první větu. První věta je nejdůležitější.“

No, tak snad tentokrát jsem trefil tu správnou první větu: Vážený, ctěný a milovaný pane profesore Císaři. Děkuju.

A P.S. Doufám, že tam mají fakt dobrou nebeskou kapelu.

Milan Strotzer

S Janem Císařem jsem se poprvé potkal někdy v první polovině 70. let minulého století. Bylo to na semináři pořádaném v Ostravě, kde byl jediným lektorem pro asi 100 účastníků. Po poutavé přednášce, při níž kouřil několik cigaret současně a sem tam si odklepl popel nad vlastní hlavou, jsme byli rozděleni do skupin a dostali úkol vytvořit krátký skeč a předvést ho ostatním účastníkům. Skupina, do níž jsem byl zařazen, vytvořila za pomocí štaflí vysilující a obětmi poznamenaný výstup na K2, aby poté vrcholový horolezec odšrouboval pomyslnou žárovku a zvolal „Svítila zbytečně!“ Byla to reakce na tehdy probíhající kampaň za úsporu elektrické energie.

Od roku 1975 mne osobnost Jana Císaře provázela Jiráskovými Hronovy na diskusních fórech a také statěmi v Amatérské scéně. Bylo to období, kdy jsem počal vědomě slézat první divadelní kopečky. Na ty vyšší jsem se dostal od roku 1991, kdy mi byla svěřena organizace celostátních přehlídek a posléze role redaktora Amatérské scény. Po dobu více než 20 let jsem měl možnost být s Janem Císařem v přímém kontaktu při rozborových seminářích na celostátních přehlídkách v Třebíči, Poděbradech, Vysokém nad Jizerou a dalších, na tzv. Problémových klubech na Jiráskových Hronovech, při zadávání příspěvků pro Amatérskou scénu, přehlídkové almanachy a jejich redigování, etc. Byla to pro mne vysoká škola divadelního poznání, zprostředkovaného s espritem a nepostrádajícím hu­mor.

Ocitl jsem se i v situaci porotce po boku prof. Jana Císaře, autority, k níž nelze nevzhlížet. Navzdory mým obavám, jsem zažil pocit svobody, pramenící z nesvazujícího a vstřícného profesorova postoje. To se vám může přihodit jen po boku velké osobnosti.

Profesor Císař patří k těm, co zdolali výstup na divadelní K2. Světlo, které rozsvítil, nesvítilo zbytečně.

Pepa Hejral

Je to smutná zpráva. Stále ho však uvidím jako místy laskavého, místy rozlíceného (i na stůl vylezl) porotce, dovedl poradit, povzbudit. Projel celou republiku jako lektor, porotce.

Nejvíce však budu vzpomínat na večery v redakci Větrníku ve Vysokém, kdy jsem mu dělal písaře jeho hodnocení.

Zanechal po sobě neztrácející se stopu.

Díky!

Josef Jan Kopecký

Ve středu 14/4 zemřel Jan Císař. S ním odešel VELKÝ člověk, neuvěřitelný muž, chodící encyklopedie, můj guru. Moc mě to mrzí.

Jana Císaře, giganta českého divadla, jsem měl tu velikou čest znát od roku 2001. Tehdy mě a moje kolegy z TRIARIA poprvé porotcoval. Bylo na přehlídce Štronzo v Moravské Třebové, kde jsme hráli Vveděnského Jistý počet rozhovorů. V porotě seděl se Sašou Gregarem a Jaromírem Voseckým.

Profesor seděl v první řadě. Prvních pár minut nás sledoval. Potom zavřel oči. „On usnul,“ proběhlo mi hlavou. Neznal jsem jej. Snad jen z vyprávění starších kolegů z DS Hýbl Česká Třebová. Ti na něho ovšem vzpomínali jako na vášnivého kuřáka, který i před amatéry vede hodinové teoreticko-filozofické rozbory jejich inscenací. A navíc akademickým jazykem, kterému prostě ochotník nemůže rozumět!

Pan profesor nám na našem prvním rozboru dokázal, že neusnul. Se zavřenýma očima velmi bedlivě naslouchal každému slovu! Jednalo se tehdy víceméně o autorskou, experimentující věc vycházející z literární předlohy. Text tedy znát nemohl. Přesto nám na rozboru z hlavy odříkal celé pasáže. Jeho paměť byla fenomenální, stejně jako jeho analytické myšlení. To, jak nám naši inscenaci rozebral, bylo sice místy na pochopení náročnější, bylo to ale zevrubné a nesmírně obohacující! Někdo o něm trefně napsal: „Profesor vidí i přes zavřená víčka.“

Obdivuji se mu. Měl jsem ho upřímně rád. Od roku 2001 jsem vyhledával každou příležitost, abych mu mohl naslouchat. A nejenom při hodnocení mé jevištní práce. Měl jsem dva divadelní otce: Sašu a jeho. Za všechno, co jsem věděl o divadle, vděčím jim dvěma. Sašovi z praktického hlediska, panu profesorovi z hlediska teoretického. A byl to konečně on a profesor Šípek, kdo mě ponoukli, abych šel studovat doktorát na DAMU. On mi vedl mou disertační práci. Kladl mi záludné otázky o jejím směřování, o mém uvažování. Stále mě, každým naším setkáním, každou diskusí, každou otázkou, posouval dál a dál. Nic mi nedal zadarmo, byla to práce a dřina, ale jak inspirující!

Podobně to vidí zřejmě každý, kdo se s ním měl možnost potkat. „Divadelní svět po Vašem úmrtí bude jiný,“ napsal Vladimír Hulec. „Učitel, ke kterému se hlásili i lidé s úctyhodnými šedinami,“ stojí v prohlášení DAMU. „Upřímnou soustrast. Vlastně nám všem. Pan profesor zanechal desítky pozůstalých,“ uvedl šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.

Za oněch dvacet let jsem s ním měl možnost zažít mnohé. Vždy jsem mu naslouchal, většinou s ním stoprocentně souhlasil, někdy jsme se možná v názoru minuli – říkám si přesto, že ten kdo se mýlil, jsem byl bezpochyby já. Nemluvili jsme vždy jen o divadelních textech, inscenacích a jejich provedení. Diskutovali jsme i o světě divadla a divadelníků, o postavení amatérů a profesionálů, o směřování scénických oborů. Ale i věcech naprosto mimodivadelních.

Nesmírně si vážím všech jeho kritik a rozborů mých inscenací. Jsem vděčný za všechna slova pochvalná, která mě i po letech hřejí u srdce a stále mě těší. Zažil jsem ale i kritiku a lehké šťulce, které jsem si k srdci bral úplně stejně. A pamatuji si je, jako by to bylo dnes. „Pane Kopecký, vy jste divadelní šílenec!“ Nebo: „Á, pan Kopecký nám přijel ukázat, jak se dělá experimentující divadlo.“ Naposledy po vydání loňské letní HROMADY mi řekl: „Ano, když nás dost nechválí, není na škodu pochválit se sám.“ To v návaznosti na to, že v ní vyšel rozhovor se mnou.

Pan profesor uměl pochválit, neuvěřitelně motivovat, ale i seknout. Oprávněně? Každopádně jsem si jeho kritiku vzal vždy velmi k srdci, protože profesora jsem nikdy nechtěl zklamat. Záleželo mi na tom, aby byl s mou prací spokojený, aby mě měl za co pochválit. A když odezněly emoce z rozboru samotného, musel jsem mu dát obvykle za pravdu. Byly oprávněné téměř bezezbytku.

Měl jsem ho moc a upřímně rád. Bude mi chybět. Smekám klobouk, vzpomínám, připíjím červeným. Na císaře českého divadla!

Jan Císař odešel. Čest jeho památce!

Jana Fričová

S panem profesorem Císařem jsem se setkávala ve Vysokém nad Jizerou na KDP, kde píšu už léta tamní přehlídkový zpravodaj. Když jsem se psaním začínala, byl předsedou odborné poroty právě Jan Císař. Tehdy jsem sedávala v rohu malého sálu při rozborových seminářích a zaznamenávala názory poroty, ale i jejich vtipné glosy. Přiznávám se, trochu jsem si pak ze členů poroty na stránkách zpravodaje utahovala. A nešetřila jsem ani pana profesora. Tehdy jsme ještě bydlívali na Větrově, kde jsme se i stravovali. A dobrým zvykem pana profesora byla poobědová pauza s něčím dobrým ve sklence a s dobrými přáteli. A o jedné takové chvilce po obědě na mě pan profesor upřel zrak a zakýval prstem: „Pojďte sem!“ S obavami, že jsem v nějakém textu přestřelila, jsem přistoupila ke stolu. „Tak vy píšete ten Větrník? Čtu to, všechno,“ konstatoval a prstem jel po sloupku, jehož hrdinou byl právě on. „Ale jo,“ zapíchl prst do vzduchu směrem ke mně, „dobrý je to, klidně pokračujte,“ uzavřel. A od té doby jsem měla oficiálně dovolené utahovat si na stránkách Větrníku z profesora Jana Císaře.

Josef Pšenička

Ano, těm co pana Císaře znali, bude moc chybět. Doufám, že se tam nahoře setká s Jarmilou Černíkovou-Drobnou a budou nás sledovat. Je na nás, aby taková jména zůstala v podvědomí i těch souborů, které je neměli možnost poznat a na nás, co je pamatujeme, abychom jim je připomínali. Čest jeho památce !

Marie Neradová

Mám také jednu z těch krásných vzpomínek na pana profesora: Nemohu uvěřit tomu, že už nebudeme mít nikdy příležitost se setkat – třeba ve Vysokém, kam jste se nesmazatelně zapsal a kam jste celá ta léta patřil. Vaše rozbory v porotě nebo při seminářích nám vždycky přinesly obohacení pro náš divadelní kumšt a naši společnou lásku. Byl jste přínosem nejen pro profesionály, ale hlavně pro nás amatéry, ke kterým jste vždy přistupoval s nesmírným citem a ohleduplností. Moje nejkrásnější vzpomínka, která se mi zapsala hluboko v srdci a nyní tam vlastně zústane už navždy, jsou Vaše slova předsedy poroty při jednom rozboru naší hry na přehlídce. Účastnili jsme se v Moravské Třebové se hrou Jana Brabence „Casa Rudolf“. Byl to pěkný náklad pro dvě herečky. V úvodu jste mluvil o rodu Habsburků, o baronce Vetserové, její dceři Mary, milence Rudolfa Mizzi Kasparové a hlavně o tehdejším vídeňském životě. A končil svoje hodnocení slovy: „Vážení přátelé a já jsem v té Vídni dnes večer skutečně byl.“ To bylo pro mě to největší ocenění. Děkuji za vše !

Milan Schejbal

Vážený pane profesore, všichni jsme nahraditelní. A pak je hrstka lidí, kteří prostě nahraditelní nejsou. A Vy k nim, bez diskusí, patříte.

A to nejenom proto, že neznám jiného divadelníka (teatrologa), který by tak miloval a rozuměl jak divadlu profesionálnímu, tak amatérskému, chcete-li ochotnickému. V obou těchto oblastech jste měl právem respekt, autoritu i obdiv. Nejednou jsem slyšel, ať už v profesionální či amatérské divadelní šatně větu „Je tady Císař.“ Znamenalo to vrcholnou pohotovost na všech frontách a zároveň čest, že jste dané představení navštívil.

Nerad bych tady vyjmenovával všechny divadelní aktivity, při kterých jsem se s Vámi vídal a občas měl tu čest s Vámi zasednout v některých z amatérských porot. Moc si toho vážím. Také tu nemůžu vzpomínat na všechny historky, které jsem s Vámi (a samozřejmě nejen já) zažil. Vzpomenu jen na sázky, které jsme v učebně DAMU se spolužáky uzavírali, která že z deseti cigaret, které jste měl při přednášce rozkouřené, podpálí učebnu nebo jak jste na přehlídce ve Vysokém nad Jizerou bravurně odzpíval a odtančil (sic!) árii z operety Netopýr, ke které jste měl více než vřelý vztah anebo na to, jak jste mě seřval jako nejmladšího lektora za pozdní příchod na představení na skvělé přehlídce Inspirace, kterou pořádala Vaše žena Mirka v Ústí nad Orlicí. Přičemž jsem za tento pozdní příchod vůbec nemohl, neboť jsme čekali dlouhou dobu v autě před hotelem na jednu naši kolegyni. Dlouho to ve mně bylo jako v koze a jsem rád, že jsme si to mnohem později vysvětlili. Neboť představa, že si myslíte, že nemám úctu k amatérskému divadlu, byla pro mě naprosto nepřijatelná a styděl bych se za to.

Vám a profesoru Jaroslavu Vostrému jsem ohledně divadla vděčný za všechno. Vy dva jste kormidlo mého divadelního uvažování otočili o 180 stupňů a díky vám dvěma jsem pochopil, že studium divadelní tvorby může být radost a že na hodiny strávené ve škole se člověk může těšit.

Milý pane profesore, nikdy na Vás nezapomenu a i charakteristická dikce Vašeho slovního projevu, podle které jste byl poznat kdykoliv a kdekoliv, mně bude chybět. A to hodně. A vím bezpečně, že nejsem sám.

Saša Gregar

Zemřel prof. Jan Císař, co dodat…

Několik dnů po té zprávě jsem nebyl schopen napsat ani čárku. S Janem Císařem jsem mluvil ještě v neděli 11. dubna, před jeho poslední středou, přes mobil. Jeho hlas už nezněl tak bouřlivě jako kdysi, byl zase v nemocnici, už po kolikáté za poslední rok… Naposledy jsme se spolu viděli koncem letošního ledna po jeho osmdesátých devátých narozeninách, u nich doma v Unhošti, kam jsme (a nejen my) k Císařům jezdili na kus řeči. Psal pro mě právě text k připravované publikaci ke Šrámkovým Pískům a do poslední chvíle mu hlava perfektně sloužila, tělo už méně a méně. Co tedy dodat, jak být a zároveň nebýt příliš osobní, to zřejmě nejde…

Měl jsem ho rád, a nejen jako divadelní osobnost, k níž jsme všichni vzhlíželi. A on snad, neskromně podotýkám, také mě. Znali jsme se víc než padesát let a už to tak bude bohužel definitivně. Posledních třicet let dokonce velmi úzce, jezdili jsme k nim na chalupu, na výlety po českých zemích, do přírody, po bunkrech v Orlických horách, po hradech a zámcích, po galeriích, moje žena si měla stále co říci s jeho ženou Mirkou, já s Jankem, panem profesorem, tykání mi nabídl snad až někdy, kdy mi bylo šedesát, také – a nejen o divadle. Víc než posledních pět posledních let jsme spolu také psali jakési roz-vzpomínání na jeho život, do diktafonu mi říkal své názory na divadlo, na profesionální i amatérské. Ale také mnoho osobního a proto jsme je nedokončili, bránil se „intimnostem“ víc než urputně, svůj soukromý život nepokládal za důležitý. Strávili jsme spoustu hodin rozmlouváním v chalupě nad Neratovem a byl to boj o každou vzpomínku, která měla osobnější a humornější nádech, Janek byl přece skvělý vypravěč. Zažil pestrý život, znal tolik osobností a setkal se nejen s mnoha evropskými divadelními veličinami. Rád vzpomínal na svá studentská léta a hlavně na léta šedesátá, kdy byl uprostřed toho kvasu, kterému se říkalo český divadelní zázrak – Vostrý, Krejča, Radok, Grossmann…

Kdysi jsem zkoušel dálkově studovat dramaturgii a po přijímačkách se pokorně s tou myšlenkou rozloučil. Zkoušel mě právě on a já měl trému. Tehdy ještě docent Císař kdesi prohlásil, že mě vlastně zachoval pro východočeské amatérské divadlo a že to považuje za svou zásluhu. Teprve po letech jsem díky jemu na té pražské divadelní fakultě asi patnáct let učil a na stará kolena a s jeho podporou se vyučil i k doktorátu ze scénické tvorby… Díky tomu jsem ale na své kůži zažil prostředí se studenty plnými vášně pro divadlo – které pro něj bylo zásadní jako voda pro rybu. Janek do svých studentů zasel mnohé, čím se české divadlo může dnes pyšnit, jsou stovky těch, co v něm našli osobnost zcela výjimečnou, i přes nesnadně precizně formulovaná teoretická východiska tolik srozumitelnou a přitažlivou. A nemám na mysli jen divadelní umělce, kolik amatérských divadelníků, hlavně od sedmdesátých let, ovlivnil také: kdysi jsem ho pozval, aby s východočeskými amatéry rozebral jakési představení v královéhradeckém divadle, bylo už kolem půlnoci a Janek svým osobitým způsobem rozvíjel své teoretické úvahy, tehdy ještě s cigaretou v ruce, zapaloval jednu od druhé, ale žádnou poctivě nedokouřil, při myšlení přece musel nějak zaměstnávat ruce. Dodnes si myslím, že mu mnozí sic nerozuměli, ale poslouchali až nábožně… Stejně nezapomenu na jeho trefné postřehy při stovkách rozborových seminářů na všech možných českých amatérských přehlídkách od Červeného Kostelce až po Písek či Hronov…

Shrnout osobnost Jana Císaře do jednoho textu by byla práce sisyfovská. Já ke svému psaní potřeboval znát jeho různé časopisecké články v Divadle, v Disku i jinde, v Amatérské scéně, ve zpravodajích z různých přehlídek – a našel jsem jich tisíce, ne všemi, samozřejmě, jsem se probral. Také jeho teoretické publikace zůstanou navždy poklady české divadelní teorie a historie, nejen Člověk v situaci či texty o Národním divadle a vůbec o divadle 19. století (poslední nedokončená zůstala na jeho pracovním stole) nebo metodické knížky pro východočeskou lidovou konzervatoř, některé z nich, např. Základy dramaturgie, se staly i základními skripty pro vysokoškolské studium.

Jeho osobní knihovna je nepřeberná a nejen v unhošťském bytě či v jeho praktické garsonce na Jižáku, kde trávil noci, kdy už bylo pozdě vracet se do Unhoště. Vždycky věděl, kam sáhnout, pokud chtěl své formulace opřít o názor jiné autority, paměť měl encyklopedickou… I v tom nám bude nenahraditelný. Především v něm ale ztrácíme člověka milujícího i pochybujícího, věrného (zvláště své ženě Mirce), člověka renesančního rozměru a s vášní pro dobrou diskusi, stejně jako pro dobré jídlo či třeba pro krásnou operetní árii – Viljo, ach Viljo, jak nám zpíval a sám se na klavír doprovázel kdysi na divadelní konzervatoři. Není toho málo, proč nám bude scházet…

Eva a Jaroslav Kodešovi

V posledních několika letech, co jste se, pane profesore, s Mirkou přestěhovali do Unhoště, jsme byli v kontaktu docela často. Hlavně jsme si telefonovali, ale i osobní návštěvy nebyly výjimkou. Vždycky jsme se s mojí ženou moc těšili na návštěvu, na popovídání si o divadle, ale i o mimodivadelních věcech obecnějších. A nikdy nám témata k rozhovoru nevyschla. Stejně jako vždy s mírou vychutnávaná Ballantinka. Prostě s Vámi a Vaší ženou bylo pořád o čem si povídat. Vrcholem samozřejmě bylo, když jsme zabrousili do divadelní historie i současnosti amatérského i profesionálního divadla, a my mohli jen tiše obdivovat Vaši úžasnou a stále svěží paměť, která s vtipem a moudrostí dokázala vyprávět o čemkoli. Proto volám, Vaše memoáry, které jste chystali se Sašou Gregarem, a které jsem měl tu čest pro Vaše i Mirčiny uši pracovně načíst, musejí vyjít. Osobně se chci zasloužit, aby se tak stalo. Jsou to vzpomínky upřímně milé a zároveň odborně zajímavé. Škoda, aby zůstaly jen v šuplíku.

Pane profesore, měli jsme se tuto sobotu opět vidět, oslavit Mirčiny narozeniny a sejít se s několika přáteli Vám tak blízkými. Už se tak bohužel nestane, ale věřte, že naše vzpomínky na Vás budou víc než pozitivní. Prostě báječné.

Helena Vondrušková

Pan profesor Císař a jeho žena Mirka je pro mě navždy neoddělitelný a skvělý pár, který jsem potkávala téměř na všech přehlídkách. Vždy byli usměvaví, hovorní, pro mě prostě vzorem. Kdo z vás, pánové, by byl tak skvělý a před plným sálem prohlásil: „Ženo, měl jsem tě rád!“ a vypil najednou půl litru piva, ačkoliv pít pivo nebyl jeho šálek kávy. Sklidil tehdy veliký potlesk a obdiv. To všechno udělal jen proto, aby družstvo „POROTA“ zvítězilo v soutěži pořádané k obveselení přítomných na závěrečném večeru Sejkoráku v rámci vysocké přehlídky Krakonošův divadelní podzim. Pan profesor byl mnoho let předsedou poroty zmíněné přehlídky. Nikdy nemůžeme zapomenout na hodnocení půlnočního představení Mahulena spolku Vobskočák. Rozbor provedl celý lektorský sbor před přeplněným malým sálem divadla Krakonoš. Tehdy profesor Císař prohlásil: „Včerejškem byla 5. divadelní reforma naplněna!“ Kdosi v sále prohlásil: „Tak to byla léčba smíchem.“ Díky Standovi Šmídovi je vše zdokumentováno. Když mně bude smutno, tak si Vás, pane profesore a celý lektorský sbore, zase pustím a bude mi dobře. Vzpomínám na Vás, pane profesore, s úsměvem a věřte, že mi bude chybět Vaše: „Dobrý den, Helenko.“

Miroslav Král

Říká se, co je císařovo císaři, co je božího Bohu. Profesor Císař mi byl, co se divadla týká, Bohem. Tudíž mu patří i tato má žertva a óda. Byl Jistotou v rozbouřeném oceánu současného divadla, kam vtékají říčky, řeky, potoky i stoky trendů a stylů dnešního divadla. Byl otevřený modernímu divadlu (a umění obecně), a to módní skvěle – s anglickou elegancí i sarkazmem – glosoval. Břitký humor a moudrý vtip, podložené bezbřehým vzděláním a moudrostí, velká míra tolerance, vstřícnost a laskavost, to byly jeho hlavní značky. Profesor Císař a jeho spolužačka z VŠ a divadelní souputnice, Jarmila Černíková-Drobná, byli hvězdnými blíženci (nejen) amatérského divadla. Teď už zase oba společně září „tam na druhý straně duhy“. Děkuji Vám, pane profesore (a Jarmilko), že jste mi ukázali, jak se „dívat“ na divadlo. A vlastně i na život.

Martin Rumler

Přínos profesora Jana Císaře divadelní vědě a divadlu vůbec jistě zhodnotí povolanější. Já si v sobě nesu první setkání s ním. Rok 1992, přelom gymnaziálních a vysokoškolských studií. Pátek večer a my s partou sedíme v poloprázdné hospodě. Puštěná televize a větrající pivo, protože moc peněz nebylo, tak jsme si vzácný nápoj šetřili. Najednou se z bedny ozval prazvláštní hlas vyprávějící neuvěřitelnou směs absurdit zabalených do intelektuálního hávu. Popisek na obrazovce říkal doktor Mirko Mirko. Okouzlen Studiem Kroměříž jsem poprvé spatřil Jana Císaře, aniž bych věděl, že je to Jan Císař. Byl to Mirko Mirko, pábitel, vtipálek a intelektuální mogul. Až o dobrých 10 minut později mi došlo, že je to nahrané, žádná autentická debata. Ano, trvalo mi to. Ale od té doby trvá má náklonnost a nebojím se říct láska k postavě Mirka Mirka. Není náhoda, že s postupujícími díly tohoto pořadu se i ostatní diskutéři začínají jmenovat Mirko. Vynálezče stroje času, léčiteli a bigamisto Mirko Mirko, pane profesore, děkuji.

Vlastimil Peška

Ach jo! To je v této pitomé době další rána za ucho. Janek Císař je další z božích divadelníků, o kterých se bohužel bude říkat, že byl. Tak úžasného služebníka Thálie, který byl schopen s neuvěřitelným zaujetím a fundovaně rozebrat i tu největší sra..u a přitom nikoho neurazit, to dokázel jenom Janek Císař. Oslovoval jsem ho „docente“ a on se tomu smál. Jenom jednou mě opravil, že není docent. Já to samozřejmě zapomněl, a když jsem ho při dalším setkání opět oslovil: „Rád vás vidím, docente!“ tak mi řekl: „Titul není podstatný, pane kolego.“ Měl jsem pocit, že po další drahná léta se těšil až ho opět oslovím jako docenta. Je mi líto jeho boží ženy „Císařovny“, které bude její „Císař“ nesmírně chybět. Byla to báječná dvojice se stálým úsměvem, i když docent Císař vypadal spíš neustále podmračený. V jeho srdci byla láska k českému divadlu, které na něho bude dlouhá léta vzpomínat s vděkem a obdivem.

Jan Švácha

Není mi do řeči. Bezproblémový klub přišel o svého nejméně problematického člena :(

Jana Soprová

Pan profesor Císař. I když nepatřím k jeho bývalým studentům, a vlastně už si nevzpomenu, kdy jsem ho potkala poprvé, nejrůznější setkání s ním mi utkvěla hluboce v paměti. Ať ta, když jako předseda komise na VOŠH nám po zkouškách vyprávěl o svých spanilých jízdách po amatérských festivalech, spojených s nejrůznějšími krajovými a místními pochutinami, které speciálně pro něj připravují. Makové buchty, koláčky, klobásky, a v dřívějších letech víno a slivovičku. To bylo ještě v době, kdy jeho gurmánská chuť byla stejná jako ta divadelní – pestrá a košatá. Zkrátka gurmán života! Nejvíce vzpomínek mám spojeno s Jiráskovými Hronovy, kdy jsme spolu často psali v improvizované redakci bok po boku, a mezitím si povídali (bylo obdivuhodné, že si našel vždycky čas na každého, nad nikým neohrnoval nos, i když znalostmi mu nesahal člověk ani po pás). Poslední vzácná a krásná vzpomínka je v loňského počátku léta, kdy jsme se s Vladimírem Hulcem vypravili za profesorem a paní Mirkou a strávili s nimi na zápraží jejich domečku krásné slunné odpoledne povídáním – jak jinak – o divadle. Slíbil nám tehdy, že pro Zpravodaj jubilejního 90.ročníku JH napíše deset pokračování vzpomínek z historie JH, kam jezdil už od 50.let. Přiznám se, nevěřila jsem, že to zvládne. Ale on to opravdu napsal! A skvěle jako vždy. A nakonec na pár dnů do Hronova – naposledy – přijel. A já si dnes, i když mám stažené hrdlo, připomínám to krásné slunné odpoledne, kdy jsme – v té krátké mezeře mezi lockdowny – společně povídali o divadle. Často se říká, že je někdo nenahraditelný, ale většinou to není tak úplně pravda. Ovšem pan profesor nenahraditelný je. To víme všichni, kdo jsme ho znali. Připomeňte si ten jeho poslední JH: https://www.ceskatelevize.cz/…kuv-hronov-v- promenach-casu/22056226778/

Michal Zahálka

Bylo šedivé hronovské dopoledne. Poseděli jsme Pod křídly anděla nad kafem a čerstvým Zpravodajem, já si dal s Mirkou, jak je naším zvykem, poslední whisky, pomohl jsem vám se zavazadly z toho vašeho milovaného i nenáviděného pokoje v Radnici do auta – a odjeli jste. Nebýt toho, jak (ne)vypadá tahle (ne)divadelní sezona, jistě bychom se pak viděli ještě mockrát na všech možných i nemožných premiérách od Národního po ty nejavantgardnější sklepní scény. Všude tam byste z Unhoště dál srdnatě taxíkem dojížděli. Párkrát jsme si aspoň zavolali a já se poslední týdny těšil, až budu i já naočkovaný, abych se za vámi oběma mohl vydat. Místo toho přišla tahle zpráva, na kterou nikdo z nás nebyl ani trochu připravený (nestárnul jste, tak proč byste umíral?), a já s láskou, slzami v očích, ale i úsměvem vzpomínám na ty stovky a stovky společně proporotovaných hodin v Červeném Kostelci a na Audimaforu a na ty desítky a desítky setkání s divadlem i bez něj. Vzpomínám na jeden rozborový seminář jakéhosi nepovedeného představení, který jste jako předseda poroty zahájil slovy k souboru: „Podívejte, přátelé, já mám takový návrh. Budeme dělat, jako že se nic nestalo.“ To bych nejradši dělal v tuhle chvíli i já, ale když osiří české divadlo, je těžké tvářit se, jako že nic. Těším se, že se za Mirkou (až o to bude stát) do Unhoště vydám, vezmu s sebou nějakou opravdu dobrou skotskou a připijeme si na Vaši věčnou slávu. Děkuju za všechno (a není toho málo).

Lenka Huláková

Pane profesore, teď už můžu napsat, že jste má tajná láska… můžu napsat i o svém snu, který se mi zdál v roce 2011… stála se tenkrát na Vás fronta u hospody Na růžku v Blanický na Vinohradech. Když na mě došla řada, ukázalo se, že jste můj guru na příští rok, dali jsme si spolu rum a já se probudila… hned jsem Vám volala ten sen. Řekl jste tenkrát: „Lenočko, tak to se nedá nic dělat, jsem Váš guru na příští rok“. A já se s Vámi pak o všem radila, jestli mám jít na školu na stará kolena, řekl jste že jo, šla jsem, jestli mám pokračovat ve škole, i když jsem v naději, řekl jste, že to mám zkusit, že to buď půjde nebo ne… A ono to šlo… Vlastně jsem mnohaletě překročila ten slíbený rok ze snu, myslela jsem si, že to bude už tak napořád. ZA VŠE DÍKY! Vaše Lenočka… Zítra zajdu k hospodě na Růžku a dám si tam na Vás (z tašky) rum. Připíjím na Vás! Přeju statečnou cestu za světlem.

Svatava Hejralová

Při osobním vzpomínání po zapálení svíčky se mi vrátilo naše první setkání ve Vysokém. Nevím přesně, který rok to byl, asi 1974. Začínal poslední slavnostní večer a před divadlem se objevil chlápek v pumpkách a podkolenkách, na zádech batoh a dral se dovnitř do divadla. Dovolili jsme si s Honzou mu říci, že se jedná o uzavřenou společnost ve společenském oblečení. Zastavil se, otočil a zvýšeným hlasem pronesl: „Víte, kdo já jsem, já jsem profesor Císař a mám tu ženu!“ Vůbec jsme v té době netušili, o koho se jedná. Ale pro Mirku jsme došli. Pak přešla spousta let, s panem profesorem jsme se setkávali na různých přehlídkách a pravidelně ve Vysokém, vypili nějakou tu štamprličku a byl tu rok 1993 a naše Umučení… při hodnocení se ke mně obrátil a pravil: „Svatavo, nedovedl jsem si představit, jak s manželem Janem sehrajete roli matky a syna, ale vaše pojetí piety bylo jiné s lehce erotickým nádechem.“

A poslední setkání bylo při oslavě 230 let divadla ve Vysokém, kdy byl přítomen i derniéře našeho milovaného Malovaného a dostal, jako všichni diváci růži od herců. Pak se přiznal, že ho v tu chvíli prostoupil nádherný pocit ochotnického sdílení, který pro něho je skutečný základ ochotnictví. To jsou moje vzpomínky, co se mi dnes vybavily na Janka, odborníka na slovo vzatého, ale pro mě vzpomínka na ČLOVĚKA. Dovoluji si sama za sebe a za Vysoké poděkovat, že jsme měli tu čest s ním pobývat.

Jan Strejcovský

Zrovna před pár dny jsem doma vyprávěl tu známou historku o jeho kuřáckých eskapádách při přednáškách na DAMU…

Vzpomínám si, jak byl v porotě na nějaké přehlídce kde naše Divadlo (BEZ ZÁRUKY) Praha hrálo a na úvod řekl něco jako: „Divadlo bez záruky… Všimněte si, že tohle divadlo vám skutečně nic nezaručuje. Nezaručuje, že to co uvidíte bude dobrý, nezaručuje, že to nebude dobrý, ono dokonce nezaručuje, ani to že přijede a nějaký divadlo odehraje!“ Tak asi tak… Je mi to moc líto… nejsou slova a vlastně všechna slova jsou zbytečná…

Michal Šesták

Pane profesore… Vy mi budete strašně chybět… Z DAMU jste pro mě navždy největší legendou, kterou jsem zažil a jistě i největší vůbec. Byť jsme se vlastně nevídali mimo divadelní svět, asi proto, že jsem hroznej v mariáši, je mi, jako by odešel někdo z rodiny. Vím totiž, že jste mě sledoval, však jste mi to čas od času připomněl. Dávno před DAMU, na škole i po ní. Moc to pro mě znamená a budu se dál snažit, abyste mě mohl sledovat i shora. Naposled jsme spolu mluvili v létě ve Stovce. Jsem rád, že jsem Vám mohl říct, že právě zakončuju studia na RADA a že jste byl rád. Tu historku o tom jak jste Kennymu Tynanovi vysvětloval co je to dramaturg budu vyprávět do smrti. Letos si dám pivo u Gurina sám, ale jednou se snad potkáme a já Vám dopovim co se mnou bylo dál… Na shledanou Pane Profesore

Jan Julínek

První vzpomínka, která mi vytanula na mysl, je z roku, kdy jsem přebíral Jiráskův Hronov. Potkali jsme se s panem profesorem na Šrámkově Písku. Když mě uviděl, řekl: „Slyšel jsem, že jste přebral ten Jiráskův Hronov. Tak jsem vám chtěl jenom říct, že jste sebevrah a že Vám přeji hodně zdaru.“ Pousmál se a odešel. Já jsem tam zůstal stát a dlouze jsem přemýšlel. Pak jsme spolu několikrát seděli a povídali si o Hronově. Spíš pan profesor povídal a já poslouchal a všechna ta setkání byla naprosto nezapomenutelná.

A druhá vzpomínka byla na náš poslední rozhovor, který byl telefonický. Bylo to na 90. Jiráskově Hronově. Pan profesor už byl na cestě domů a z ničeho nic mi volal. Myslel jsem si, že něco v Hronově zapomněl. A pan profesor svou jedinečnou dikcí spustil: „Pane Julínku, tak jsem se při odjezdu z Hronova dozvěděl, že tu Radnici, kde celou dobu spáváme budou letos bourat. Tak jsem Vám chtěl říct, že mi přišlo velmi líto, že ten kohoutek, který celou dobu co tam jezdíme kape a nejde zastavit, ani to šuple, které již leta nejde otevřít už nikdy nezažiju.“ Tak jsem mu slíbil, že mu příští rok najdu ubytování, se kterým bude jistě neméně spokojen. Na to odvětil, že je zvědav a rozloučili jsme se s tím, že se potkáme zase na Hronově. To se však již, bohužel, nestane.

Pavlína Schejbalová

Před Vánoci 2019 jsme se s Vámi a Vaší ženou Mirkou setkali na schodech pražského divadla Palace, kde jsme všichni zhlédli Český betlém a po dlouhé době se naše setkání zase „zvrhlo“ v jeden z dlouhých skvělých bohatých rozhovorů o divadle a nejen o něm. Mockrát předtím už jsme se tetelili ve Vaší přítomnosti, při rozhovorech, přednáškách, rozborech…tentokrát to ale bylo jiné: Milan vzpomínal, že hlavně na Váš popud vystudoval právě v daný čas a s danými lidmi DAMU a profesně se tedy věnuje svému největšímu koníčku. A Vy jste celou jeho cestu sledoval. To už od něj mnozí přátelé slyšeli, ale bylo skvělé, že jste to tenktokrát i s Milanovými díky slyšel Vy. A já? Já jsem vzpomínala, jak jste mě zachránil u státnic z dějin českého divadla, kdy jsem si vytáhla tu – pro mě – nejšílenější otázku ze všech (národní obrození) a doslova jsem blekotala a točila se v odpovědích dokola, když ode mě někdo ze zkoušejících chtěl ještě něco slyšet, tak Vy na to: „Ale to už vlastně řekla.“ Nikdo se neodvážil vzdorovat. Já na to nikdy nezapomenu a vždycky Vám budu vděčná. A co mě dojalo ještě víc, že Vy jste si to po těch letech pamatoval! Nevěděli jsme, že to je nejspíš naše setkání poslední, ale ten večer jsme si oba s Milanem řekli, jak jsme rádi, že jsme Vám mohli poděkovat. Rádi bychom to zopakovali, ale… Pozdravujte tam, pane profesore, jste v moc dobré společnosti. Ale nám tady budete hodně hodně hodně chybět!

Autor: Amaterská Scéna