Jiráskův Hronov 2025 očima účastníka

Jsem pravidelným návštěvníkem Jiráskova Hronova. Letošní rok přesto pro mě znamenal mnohá “poprvé”.

Poprvé jsem zůstala po celou dobu konání Hronova.  

Poprvé jsem tu byla jako seminarista (hned dva třídenní semináře).

Poprvé jsem měla permanentku.

Takže si dovolím okomentovat svá poprvé.

Být na Hronově celý týden má zvláštní kouzlo. Větší část komunity, např. brzy po ránu, tvoří seminaristé. Potkáváte stejné tváře ve stejné časy, na stejných místech, a i když nenavážete osobní kontakt, krásně vás to spojuje, tak nějak v Hronovské dimenzi.

A samozřejmě je super, když můžete vidět celý, nebo většinu programu, o nic nepřijdete.

Semináře jsou další velká kapitola. Přiznávám, že jsem se trochu bála. Jací budou lektoři, jak těžké věci po mně budou chtít a jak se budou chovat, jak se budu cítit mezi cizími lidmi, co když mi to nepůjde?

Byla jsem na dvou třídenních seminářích, každý byl jinak zaměřený, ale měly společných několik zásadních věcí. Cítila jsem se tam skvěle. Díky lektorům, kteří se opravdu snažili být tam pro nás, seminaristy, dát nám to, co považují za dobré a důležité, dát nám zároveň prostor, ale i svobodu se zapojit podle sebe. Všechny nenuceně zapojili tak, že s ostatními seminaristy jsme měli mezi sebou přátelskou atmosféru, s některými brzy vyměněné kontakty.

Konkrétně jsem se účastnila semináře S-Situace s lektorem Milanem Schejbalem a Herecké jednání 2 s Miroslavem Ondrou.

Ze semináře S-Situace mě nejvíce zasáhl rozbor Maryši, postavy a psychologické vyhrocení situací v čase a v síle, a potom názorné příklady – ukázky, jak detaily významově posilují nebo tvoří jednotlivé situace  v každém dílčím žánru. Možnost samostatně pracovat – scénky v malých skupinách ve vlastní režii. Na semináři se sešla skvělá parta lidí.

Na Hereckém jednání 2 mě nadchla hromada zajímavých cvičení, některá budu určitě dál používat. Také netradiční pohledy na příběh tj. nejen přes postavu a text, ale jeho budování zapojením smyslů, emocí a dalšího. Seminář byl hodně interaktivní, bavily mě scénky, lektorův výběr textů a jeho součinnost. Také jsem se dost nasmála.

Úžasný pocit ze seminářů mám v hlavě pořád, vím, že pokud to jen trochu půjde, nebude už žádný Hronov bez semináře, alespoň jednoho.

Objevila jsem kouzlo permanentky. Je fajn jen strčit čip mezi dveřmi a o nic se nestarat. Kombinace permanentek zajistí přístup na všechna představení, žádné starosti. A pokud chcete vidět vše, nebo většinu toho, co Hronov nabízí, tak se to vyplatí i finančně.

Osobně se mi hodně líbilo představení Radůz a Mahulena, byl to takové milé pohlazení na duši. Prostor na faře navíc scéně velmi slušel.

Druhý stejně milý dojem ve mně zanechalo představení Podcasty v podání Kam jdeš? a Vejminek.
Mělo čitelný příběh, jasné poselství, hravost, vtip a skvělé herecké výkony.

Moc mě mrzí, že jsem neviděla blok Loutkařské Chrudimi, věřím, že by jinak stál mezi nejlépe hodnocenými představeními.

Celkově mám z Hronova skvělý pocit, ostatně jako každý rok, díky seminářům mnohem intenzivnější.

Co bych příště uvítala?

Permanentku pro třídenní seminaristy. Ne každý může zůstat na celou akci, ani já už příští rok ne, kdyby byla zvýhodněná permanentka / kombinace 2 na konkrétní období trvání semináře, šla bych
do ní.

Lepší nabídku stravování v podobě stánků na náměstí. Všimla jsem si, že oproti předchozím rokům některé chyběly. A dost těch, které byly, otevíraly až později odpoledne. Když například skončily semináře, kolem 13. hodiny, byly všechny restaurace obsazené, a ne vždy se podařilo se najíst, abych stihla představení od 14 hodin. 2–3 dny vydržíte na jídle z obchodu, ale po týdnu už je to znát.

Více klasiky. Viděla jsem spoustu zajímavých projektů, ale ráda bych měla alespoň obden možnost navštívit klasiku – např. situační nebo konverzační komedii. Myslím, že tenhle žánr je stále víc opomíjen. Přitom všichni, kdo hrajeme divadlo, víme, že udělat opravdu dobrou komedii, není nic lehkého a uznání pro herce a režii právě v tím, že budou vybíráni i na Hronov, je správná cesta.

Autorka textu je členkou DS Vojan Libice nad Cidlinou. Ilustrační foto – Štěpák Kňákal, archiv AS_pozn. red.