1. Home
  2. Blogy
  3. PřeMostění zpoza baru
PřeMostění zpoza baru

PřeMostění zpoza baru

0

Hledám otvírák na pivo. Není tu, neexistuje. Ale jak se říká, celý svět se skládá z otvíráků na pivo, takže chlazené Svijany ve skle otevírám petlahví, zapalovačem, vařečkou… Ať už tu jsou sudy s pípou.

V ZUŠ F.L. Gassmanna je zatím ticho a voní to tu vývarem. Táhne se to. Ale za chvilku už nebude čas se zastavit, ani se natáhnout. Za chvilku to vypukne.

Slam poetry pro školy. Ještě to není úplně festivalová atmoška, ale začíná se to tu hemžit. Po programu zůstává na lehátku naproti baru sedět mladá slečna. Nenápadně ji po vočku sleduji. Něco si kreslí. Jsem tu jen já za barem a ona před barem. Kreslí si mě? To mi lichotí. Co jí řeknu, až za mnou přijde, že pro mě má kresbu, protože je to hrozně hezká kompozice se mnou ve vokýnku orámovaném vtipnými obrázky. Ze sálu přicházejí slameři, kteří už vydechli a skončili. Slečna jde za nimi. Něco jim říká. Usmívá se. Oni se usmívají. Dává jim črtu ze svého notesu. Hm.

Odpoledne už přijíždějí soubory, někteří lektoři a další lidé. Už to tu chytá festivalovou atmosféru. Taky už přijela pípa s točeným pivem. I otvírák.

Večer je vývar dotažen k dokonalosti. A venku před skleněnými dveřmi mňouká zrzavá kočička. Hezká. Přítulná. Hlasitá. Otravná. Lidský večer alias večírek byl taky hezký i přítulný, byť ne tak hlasitý a otravný. A poměrně krátký, tudíž jsem měla další den energii i žaludek na upečení bábovky. Dvoubarevný. Takže máme dotažený báječný vývar, dvoubarevnou přívětivou bábovku a tousty. Ty tousty.

Ráno bylo toustové šílenství. Vždy nabízím full pekidž. Toust s hořčicí, kečupem, cibulí, šunkou, sýrem, chalapenos, bazalkou. A vyberte si, co nechcete. Nic není problém a nikoho za jeho prazvláštní kombinace nesoudím. Ani toho chlapce, který chtěl zapéct toust jen se šunkou. Taky se třeba občas divím, proč to tak dlouho trvá. A pak třeba občas zjistím, že jsem nezapnula toustovač. Ale jen občas.

Není tu ticho. Nikdy. Buď je tu šrumec lidských hlasů a smíchu (pláč jsem ještě žádný neslyšela ani neviděla), mňoukající číča za dveřmi, nesmírně hlasitý a otravný chladič piva nebo můj playlist. Ráno pouštím Zuzanu Navarovou a Nerez, potom pomalu přecházím k Haně Hegerové a Marušce Rottrové. A pak už jede takové mixlepixle od Cringeprince přes La Femme po Prago union.

Dny se v pátek už začínají mírně slívat, vyměněno už bylo spoustu sudů, neustále do ledničky dorovnáváme nové limonády a stále přicházejí noví a noví lidé. Třeba pánové z jednoho nejmenovaného souboru, kteří se dobrovolně zhostili nelehkého úkolu dopít nám téměř celé zásoby tvrdého alkoholu. A tím mě také upozornili na to, že v celém prostoru Základní umělecké školy F.L. Gassmana se nacházejí jen 3 panáky (plus jeden nakreslený na zemi před hlavním vchodem), což jsem během této i té příští noci velmi pocítila a lidé tak panákovali z všemožných hrnečků, skleniček i mističek (nebo pupíků, ale o tom později).

Ale i přes to všechno se nepřestalo zpívat. Protože dokud se zpívá…

Páteční večer je ve znamení Pasti. Já stihla jen dvě písničky a byl to mazec. Koncert se odehrával na podiu za oponou a všichni si byli hodně blízko. Tančili děti, trsali dospělí. Z pohledu barmanky jsem jen viděla přibíhající zpocené lidi, prosící o vodu, pivo, limču a hned letěli zpět do víru sub-basových žesťů a ocelových tyčí. Večírek se rozproudil. Ve dvě ráno ohřívám nejeden vývar a nejednou slyším, že je lepší než od maminky. Jojo, domácí vývar nebo nadupané tousty dostanete s úsměvem ve dvě ráno jen v Mostě.

V sobotu jsem po smutném počtu hodin spánku vstávala brzy, abych otevřela bar a přenechala ho na několik hodin jiným. S kartáčkem v puse přicházím ke kantýně, kde sedí ještě poslední držáci z předchozí noci. Popřejeme si dobré ráno, dobrou noc a já jdu dát ohřívat vývar. Myslím, že se bude velmi hodit.

Vracím se k večeru do klidné poloprázdné zušky. To je vždy taková horská dráha. Chvilku nikde ani noha, protože jsou všichni na seminářích, představeních nebo diskusích a pak tu jsou ty chvilky mezi tím. Ty chvíle, kdy se slzou na krajíčku prodávám úplně poslední pedro žvejku s kérkou a zaráz zapejkám 6 úplně odlišných toustů, míchám gin tonic, hledám čerstvý citron k tequille a točím tři piva. Ale i to je k nezaplacení. Protože se nikdo nezlobí, když to není lusknutím prstu (byť si myslím, že mi během Přemostění narostly další tři ruce a pár superschopností).

Ani dnes se neumřelo. I dnes se zpívá. Tentokrát Vasilův Rubáš. Energie těchto mužů vás nabije, to vám garantuji. A pivo preferují Plzeň. A otevřou si ji zubama, když jim dáte dostatek pozornosti. Je to poslední noc PřeMostění. Padá na mě únava, ale je přebitá euforií a láskou, která se před barem množí. Ve foyer se lidé chopili kytary a v intimním osvětlení lampiček se zpívá. Občas tam od baru zaběhnu nakouknout. A nemůžu se přestat culit. Takové radosti. Když slunce zapadá, tak moje nálada neklesá. Všichni tu jsou rádi a rádi spolu, to je cítit na sto honů.

Venku na cigaretě jsem přišla do konverzace se souborem, který byl na PřeMostění poprvé a popsali to dost trefně. Říkali, že je baví seznamovat se s jinými lidmi a zjišťovat, že dělají třeba dost podobné věci v podobné části republiky a že to třeba můžou propojit. A tak se propojili. Já propojila pípu se sudem, pivo s půllitrem, drink s člověkem a člověk se propojil dál. Nedávám tu zásluhu sobě ani pivu. Ale nám všem, co jsme se tam setkali a setkávat snad dále budeme, protože je to čirá radost.

A čirá není jen radost, ale i tequilla. A propojení neprobíhá jen venku, ale i na baru. Přímo na baru. Ano. Z kantýny se již hlasitě ozývá kapela Pipinky pičo a na baru probíhají body shoty. Kdo neví, zjistí třeba v dalších letech a kdo ví, ten zkrátka ví.

V tuto chvíli si tedy můžete vybrat intimní přítmí a culící se energii u kytary ve foyer, trochu divočiny na baru/ u baru/ za barem, nebo nové konverzace venku před hlavními dveřmi, kde ta zrzavá hlasitá číča dnes již není!

Ať už si vyberete cokoliv, je jasné, že se setkáte s lidmi, kteří tam v tu chvíli zrovna být chtějí.

A to nabíjí. Vidět tolik lidí co divadlo mají nezištně rádi. Je to tím prosáklé. Je to všude cítit. Ano. Já za barem cítila spoustu pachů. Ale co jsem z letošního Přemostění cítila nejsilněji je láska, vášeň, čistota, pospolitost a vývar. 

Dobrou chuť!

(Ilustrační foto z představení KUK/KUKíci – Ženy aneb Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy, archiv přehlídky_pozn.red.)