Tomáš Hájek: Měl jsem strach, že jedu v příliš vyjetých kolejích

Tomáš Hájek je nepřehlédnutelnou osobností amatérské loutkové scény. Jeho meotarové divadlo znají nejen účastníci Loutkářské Chrudimi a Jiráskova Hronova, ale i diváci na mnoha místech celé České republiky. Narodil se v Jilemnici, vystudoval místní gymnázium a poté kartografii a geodézii na ČVUT v Praze. Do roku 2010 provozoval praxi geodeta, poté byl opakovaně zvolen starostou obce Poniklá. Od roku 2000 je členem divadelního souboru J. J. Kolára Sokol Poniklá, kde v roce 2010 založil Bažantovu loutkářskou družinu, která od svého vzniku sklízí jeden úspěch za druhým. Mimo jiné se ve volných chvílích věnuje historii ochotnického spolku, který má v Poniklé dlouholetou tradici, a organizuje bienále národní „samozvané přehlídky stínového divadla“ Budiž stín!.

Rozhovor: Michal Drtina, foto: Ivo Mičkal

V jednom z rozhovorů jsi říkal, že na Loutkářskou Chrudim jsi začal jezdit, protože tě na Jiráskově Hronově zaujala především loutkářská představení. Ale mohl bys mi říct, jak ses dostal na Jiráskův Hronov?

Pocházím z docela divadelní rodiny. Oba moji dědečkové hráli ochotnické divadlo, tatínek také a myslím, že všichni velmi dobře. Já jsem k divadlu vždycky tíhnul, protože jsem byl velmi slabý na všechny sportovní aktivity. Cesta za divadlem tedy byla celkem logická. No a jelikož jsem měl pořád pocit, že naši ponikelští ochotníci na všech přehlídkách vždycky dostávali ohromnou čočku, tak jsem si říkal, že by bylo dobré jezdit se dívat někam blíž „amatérskému Olympu“, na ty, kteří to umějí lépe. Proto Jiráskův Hronov, kam jsem už coby student jezdíval i do semináře.

Proč dostávali ochotníci z Poniklé na přehlídkách, jak se říká, „čočku“?

Protože oni hráli, a stále hrají, své sousedské divadlo, které je u nás doma přijímáno až k popukání, ale divadelní měřítka za humny obvyklá se často naplnit nedaří. Někdy kolem roku 2000 jsme si však vytyčili takový smělý plán. Do pěti let postoupit na přehlídku do Vysokého na Jizerou a do deseti let na Jiráskův Hronov. Obojí se podařilo. Ponikelská činohra postoupila na národní přehlídku venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou z krajské přehlídky v Josefově Dole. Náš Krvavý román dostal ten rok přímou nominaci. Inscenaci inspirovanou Josefem Váchalem napsal Ladislav Horáček. A Hronov se nakonec také podařilo pokořit, ale to už byla cesta Bažantovy loutkářské družiny.

Zastavme se na chvíli u činohry. Jak ses na Krvavém románu podílel ty?

V ponikelské činohře jsem byl vždycky jenom hercem. Tedy pouze herecky.

A nikdy jsi netoužil pro činohru něco napsat nebo režírovat?

Pro ponikelské ochotníky ne. Tady si užívám herectví. Ale moje divadelní působení je spojené ještě s volným ochotnickým uměleckým sdružením Montalban, v kterém působím od gymnaziálních let. Jde, řekněme, o divadlo malých forem či divadlo poezie. Inscenace tvoříme komorní, dalece mimo hlavní divadelní proud, ale zpracovali jsme společně texty mnoha zajímavých autorů: Karla Hynka Máchy, Jacquese Préverta, Rudolfa Medka, Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Karla Kryla a mnoha dalších. Zrovna v pátek 30. května jsme měli premiéru nové inscenace, tentokrát na trochu lehčí notu. Hráli jsme Kérkonošské poudačky, takový výběr asi třinácti poudaček a tří kérkonošských písniček. Myslím, že se nám to docela povedlo.

Tak to spolu hrajete velmi dlouho. Jestli dobře počítám, existuje Montalban čtvrt století.

Ano jádro souboru spolu hraje od gymnázia a na různá představení se přidá ještě někdo další nebo někdo odejde. Ale zůstali jsme pořád souborem čistě generačním, jenom se ta naše generace úspěšně posunula v čase.

Ty ses kromě hereckých rolí věnoval i historii činoherního divadla v Poniklé. Dokonce jsi byl členem výboru Muzea českého amatérského divadla v Miletíně. Jak ses dostal k této práci?

No, to bylo veselé. Studoval jsem na stavební fakultě, a tam byly různé předměty, které se dotýkaly stavitelství, ale zároveň mi umožnily poodběhnout někam dál. Vznikla tak moje semestrální práce Dvě století ponikelských Thaliiných chrámů. Následně jsem zpracoval historii ponikelských ochotníků pro oslavy 175 let divadelních aktivit v Poniklé a spřátelil se s Jiřím Valentou, který v NIPOSu pracoval na historii malovaných opon a vlastně ochotnictva vůbec pro Databázi českého amatérského divadla. On byl iniciátorem založení Muzea českého amatérského divadla v Miletíně, kde byla částečně využita i moje práce o historii ponikelského divadla, kterou jsem připravil pro naši výstavu Ponikelské obcování s múzou.

Muzeum českého ochotnického divadla v Miletíně ještě funguje?

Obávám se, že spíš přežívá, ale na stránkách města Miletín je informace a telefonní číslo, na kterém si můžete návštěvu domluvit. Vstupenka stojí třicet korun a muzeum je umístěno v místním zámku. Je velmi zajímavé. Podařilo se v něm shromáždit celou řadu krásných exponátů. Zejména právě z doby počátků spolkové činnosti. Bylo by dobré, kdyby vstoupilo do širšího povědomí a stalo se častějším cílem návštěv tak, jak o tom pan Valenta snil.

Vraťme se teď k loutkovému divadlu. Zaznamenal jsem tvé tvrzení, že ti v loutkářství chybí „tradiční řemeslo“. Co jsi tím myslel?

To bylo nejspíš v době, kdy jsme jako úplná loutkářská embrya s kolegy z Bažantovy loutkářské družiny, k našemu velkému překvapení, s první realizovanou inscenací postoupili na Loutkářskou Chrudim, a tam zjistili, že jsme jediní, kteří hrají téměř čistě iluzivní loutkové divadlo. To bylo v roce 2010 a dělali jsme Jenovéfu s javajkami. A vlastně jsme si připadali jako úplný skanzen. Přitom já jsem na takovém loutkovém divadle vyrůstal a mým ideálním loutkovým divadlem bylo to, kde na scéně dřevění panáčci jednali, mluvili a celé to bylo dobrodružné a veselé. A ani na konci se neprozradilo, jak to celé funguje. To byla doba, kdy jsem si myslel, že ten zázrak nevyzrazení je vlastně ideální.

Kam jsi v mládí chodil do loutkového divadla?

Jezdili jsme do Vysokého nad Jizerou, to je naše nejbližší stálá loutková scéna, která si dodnes zachovává tradiční způsob hraní spolkového loutkového divadla asi z počátku první republiky. Vysočtí slavili v loňském roce sto let existence loutkové scény a myslím si, že jen s malými rozdíly hrají tak jak od těch 20. let 20. století.

Já vím, Vysocké uvidíme letos v doprovodném programu Loutkářské Chrudimi.

Doporučuji všem divákům. Je to taková exkurze do loutkářské historie, ale kouzelná. A navíc mají velké, nádherné sto let staré loutky a malované kulisy, které působí až trojrozměrně. Je to prostě úplně geniální, ale vůbec jim nezávidím, protože na druhé straně je zároveň ohromně svazující v takové stoleté tradici pokračovat. Vlastně to velmi zmenšuje prostor pro divadelní tvorbu. A nyní hovořím o své současné zkušenosti, kdy jsem opustil svůj dlouho opečovávaný meotar.

S meotarem jsi začal v roce 2012, kdy jsi uvedl velmi úspěšnou inscenaci Faust, kterou jsi odehrál pomocí animace plošných, tvojí rukou malovaných, loutek na desce meotaru. S meotarem jsi poté vydržel více než deset let.

Ano, to jsem vydržel poměrně dlouho, protože to byla docela pohodlná cesta, jak si mohu vyrobit své loutkové divadlo, i když pro to nemám moc předpokladů. Meotar byl nejjednodušší prostředek, na který jsem přišel náhodou. Měl jsem chuť dělat stínohru a do cesty mi přišel tenhle přístroj, který umí všechno zvětšit a udělat pro něj loutku trvá zhruba osm vteřin. Nakonec jsem s meotarem vyjel poměrně hluboké divadelní koleje.

Ty jsi ale schopnosti meotaru každý rok rozvíjel a kombinoval s osobitým herectvím.

Protože mi brzy došlo, že přece jenom mnohem větších úspěchů sklízí divadla, která se úplně nezavřou jenom do striktně iluzivního provedení. Musel bych být hodně natvrdlý, abych po několika návštěvách Loutkářské Chrudimi nepochopil, kudy v současnosti běží loutkářský zajíc. Takže jsem se snažil možnosti meotaru obohatit i o další prostředky a zkoušet jeho nové možnosti.

Co tě k tomu vedlo k současnému rozhodnutí opustit meotar a vydat se jiným směrem.

No už vlastně dlouho narůstající strach z toho, že jedu v příliš vyjetých kolejích, které bych nedokázal sám opustit. Naštěstí mám dobré kamarádky Kristýnu a Terezu, které mi na přehlídce v Turnově řekly, že jsou mé inscenace stále dobré, ale jestli už nechci zkusit něco bez meotaru. Naprosto jsem souhlasil a vydal se novou dobrodružnější cestou.

Dokázal by sis vzpomenout na všechny meotarové inscenace?

Postupně asi ano, protože všechny, které jsem odehrál na Loutkářské Chrudimi více či méně ještě hraju, tedy kromě Morfia. Tuhle inscenaci už neuvádím, byla pro mě moc drsná.

Bažantova loutkářská družina vznikla v roce 2010, tedy téměř 150 let od založení ponikelského ochotnického divadla živých herců. My se vrátili k jeho bájnému zakladateli – potulnému loutkoherci Bažantovi. V úctě k otci zakladateli jsme uvedli loutkářské pokusy Jenovéfu a ukázky z Fausta a Dona Šajna (2010) a potom už to byl trochu sprint. Eleazar Bernard Kübeli (2012), pouze pro místní diváky v Poniklé vznikla Nelkej, Čechie! (2013), Zmatek nad zmatek (2013), Morfium (2014), Kšeft jednoty bratrské (2015), Pomluvy dr. Watsona (2016), Černý kocour (2019), Andrée (2021), Ztracený svět (2023), to byla inscenace, kde se meotar objevil pouze jako miniatura. Poté jsem se ještě následující rok vrátil obnovenou premiérou k inscenaci Nelkej, Čechie! (2024), a tedy i k meotaru. Letos vznikla inscenace Maryša Vávrová, a ta je už úplně bez meotaru.

Jak nalézáš náměty pro své inscenace?

Většina mých předloh jsou knihy. Píšu si texty podle knih, které mě zajímají a které čtu. Takže cokoliv čtu, tak už trochu uvažuji, zda a jak bych to zpracoval divadelně. Pro mě je samozřejmě ideální, když jde o nějaký silný mužský příběh, nejlépe trochu tragikomický, což je poloha, kterou mám nejradši. Mám slabost pro hlavního hrdinu, kterému něco nejde, i když se snaží a velmi chce. Pro takové postavy mám největší pochopení.

Ale tvoje poslední meotarová inscenace Nelkej, Čechie! nemá literární předobraz.

Nemá základ v literatuře, když nebudeme brát tu odbornou o výstavbě Národního divadla. Tahle inscenace vznikla hned po Faustovi, tedy v mé řadě meotarových počinů jako druhá a původně pouze pro obyvatele z Poniklé, a to jenom proto, že jsem ten rok nestihl nic jiného připravit. Oživil jsem tedy tento příběh s velmi lokálním tématem a trochu upravil konec. No a popularita Poniklé z toho těžila.

Vytvořil jsi ještě další inscenace s takto lokální tematikou, které se nedostaly za katastr obce?

Například inscenaci Pod olivou cnosti a palmou vítězství Ponikelského heroa zříš. Tak se jmenovala hra o Jiřím Václavu Tuláčkovi, našem místním hrdinovi, který byl v té době, kdy jsem o něm tuto oslavnou hru vytvořil, vysmívanou a zneuznanou osobností. Proto dostal tuhle divadelní životní satisfakci, která se potom úplně protavila do života obce. Pojmenovali jsme po něm naši ponikelskou náves a postavili mu zde malý pomník. Okolo osobnosti Tuláčka panovaly drobné kontroverze, ale hra o něm úplně prolomila veřejné mínění. Ještě jsem dělal takovou místopisnou inscenaci o Poniklé, která obsahovala sedm zastávek obcí. Jmenovala se Obrazy z dějin dávno Poniklé. Další jsem raději vynechal, ale poslední kousek byl o praotci našeho ponikelského ochotničení, o loutkoherci Bažantovi, po němž se jmenuje naše loutková družina. A to je možná kousek, který bude letos k vidění na Budiž stínu!. A překvapení, nehraju sám, ale s dalšími kolegy ze souboru. Původně inscenace vznikla pro oslavy 160 let našeho ochotnictva.

Prosím tě, kdo ti při tvorbě dělá druhé oči? Jak se zkouší samojedinému autorovi, režisérovi, scénografovi a herci?

Pravdou je, že nedokážu zkoušet. Zkouším vlastně jenom teoreticky. Když kreslím loutky, nebo nyní až týdny vyrábím, tak si představuji, jak by inscenace mohla vypadat v reálu. Když pro publikum hraji premiéru, je to zároveň i poprvé, kdy ji odehraju celou od začátku do konce, a některé loutky vůbec poprvé rozpohybuji. Takže potom těch prvních pět představení bývá pro mě trochu velká divočina. Podle reakcí diváků následně dělám úpravy. Znamená to, že naprostá většina mých inscenací nikdy neměla napsaný scénář. Druhým okem je moje žena, která umí to, co manželky prostě dokážou, tedy skvěle vidět chyby na svých mužích. Ona na premiéře sedí v publiku a úplně jako Luděk Richter si začne psát poznámky. Někdy vidím, že propíše celé představení, což mě trochu znervózňuje. Ale její poznámky mi hodně pomáhají.

Od roku 2017 organizuješ bienále samozvané přehlídky stínového divadla Budiž stín!. Vznikla tahle přehlídka k podpoře divadelní práce s meotarem?

Spíš k podpoře stínového divadla. Našel jsem díru na trhu, protože jiná národní přehlídka stínového divadla u nás, pokud vím, nebyla a stále není.

Jaký bude letošní pátý ročník této přehlídky?

Bude skvělý a bude největší, protože každý rok je alespoň o 20 % větší než ten předchozí, a letos tomu nebude jinak. A bude už třídenní. Vím o mnoha souborech, které přijedou. Další se ještě přihlásí, budou tu ochotníci i profíci, bude seminář, skvělá porota. Zkrátka pátý ročník bude velkolepý a začne třetího a skončí pátého října 2025. Dalo by se s nadsázkou říct, že nad letošním ročníkem převzal záštitu prezident republiky, protože na tento termín vypsal termín parlamentních voleb. Ale budeme se s tím muset poprat, není už cesty zpět. Kdo nestihne odvolit, bude muset přijet s volebním průkazem a volit v Poniklé.

Jaké to je být starostou v proniklé už patnáct let?

To je za odměnu. Sice často říkám, že „nejuvrzanější“ profese jsou učitelé a starostové, ale myslím, že u starostů to je říkáno neprávem. Každý den je tu jiný. Samozřejmě že někdy mě to trochu štve, ale zároveň z mého pohledu to je obohacující jízda s adrenalinem každý den. Ani jeden den není stejný jako ten druhý. Stále víc si všechno užívám, třeba i méně příjemných věcí nebo setkání s lidmi, kteří mají názory, nad nimiž zůstává rozum stát.

Takže můžeme někdy čekat inscenaci, která bude inspirována tvými zkušenostmi z pozice starosty?

To jsou tak trochu všechny postavy, které vytvářím, každá postava, kterou hraji, může najít podobu ve skutečném životě. Ale jestli myslíš na nějaký velký kšaft, jak tady následně s úřadem zúčtuji ve stylu následného spálení mostů, tak to zatím nechystám. Spíš něco humorného nebo něco, co by ukázalo genia loci tohoto krásného místa na úpatí hor.

Připravuješ nějakou novou divadelní inscenaci?

Momentálně čtu všechno od Čapka, protože tématem příštího svitavského Posedu je Čapek. Zatím mám jeden tip a čtu dál. Pokud nenajdu něco ještě lepšího, tak zpracuji tuhle povídku. Zatím se mi líbí nejvíc. Název neprozradím, počkejte do podzimu a přijeďte na Posed do Svitav

Co je Posed?

Posed ve Svitavách je podzimní setkání divadel. Skvělá přehlídka, která je pozoruhodná mimo jiné tím, že je dopředu dané téma, kterého se mají všechny inscenace dotknout. Buď je to autor, nebo třeba i nějaký jev, fenomén nebo historická událost. Letos je tématem Čapek. Všechny spřátelené soubory, které obvykle jezdívají, předpokládám, mají na svých nočních stolcích nějakého Čapka, na jehož základě připraví na třetí říjnový víkend do Svitav nějakou tu inscenaci.

Ale když už jsi u festivalů a přehlídek. Na které rád vzpomínáš?

Třeba na Putování s…, které pořádá Hanka Voříšková, můj divadelní guru, v Chocni. Má jednoduchá pravidla. Vybere se příběh a rozdělí na takový počet dílů, kolik je přihlášených souborů. Každý soubor si zamluví jeden díl příběhu, který zpracuje, nazkouší a na přehlídce zahraje. Na přípravu mívají soubory 6–8 týdnů času. A přehlídka Císařovy nové šaty, která se koná v Praze ve Vile Štvanice. Ta se stala oblíbenou hned po letošním prvním ročníku. No a pak už zmíněná Loutkářská Chrudim. Kvůli ní jsem přestal jezdit na Jiráskův Hronov.

Nejvíc mám rád takové přehlídky, za kterými nemusím moc daleko, třeba tady za kopcem ve Výchovské Lhotě. Tam hraji pravidelně. Už ode mě viděli všechno, známe se tam, na představení přijdou skoro všichni, kteří tam bydlí. A když se dohraje, tak dají na stůl vše, co se napeklo, a povídá se.

Na mnoha přehlídkách i štacích hraješ. Máš spočítáno, kolik představení za rok odehraješ?

Loni jsem to počítal, po mnoha letech, protože jsem hrál opravdu hodně a naprosto nad mé poměry. Standardně hraji třeba jednou nebo dvakrát za měsíc a třeba jsou měsíce, kdy nehraji vůbec. V loňském roce jsem odehrál šedesát představení.

Máš nějaké svoje divadelní přání?

Udělat si malé pouliční představení, které se mi vejde do kufru, bude připravené i sbalené za pět minut a odehraji ho, kdekoliv budou lidé chtít. Jenže… takovým malým kapesním divadlem měla být i Maryša Vávrová. Není.

Psáno pro časopis Loutkář 2/2025, s. 66–69.