Bez zbytečnejch řečí – Memoriál Františka Zborníka 2026 skrze „dišputace“
DS Ragueneau v čele s Robertem Kuneschem pořádá v divadélku JoNáš několik přehlídek amatérského divadla ročně. Jednou z nich je festiválek Bez zbytečnejch řečí – Memoriál Františka Zborníka, který se letos konal od 9. do 11. ledna a měl především vzdělávací charakter. Zahrnoval dramaturgický seminář, který vedly Radmila Hrdinová s Petrou Richter Kohutovou. Ale hlavně se inspiroval oblíbeným NaNečistem. Soubory mohly přivézt nehotový tvar a prostřednictvím tzv. „dišputací“ s diváky a kolegy divadelníky nacházet cesty, kudy se v divadelní práci ubírat dále.
Viděli jsme osm představení, z toho jednu autorskou hru (Písecký orloj Jaromíra Hrušky v podání Divadla pod čarou), první části dvou absurdních hříček v produkci hostitelského DS Ragueneau a v podání divadelních (téměř) kandrdasů (Audience a Rovnost bratrství z Divadla bez zvířat), dramatizaci povídky svérázného filozofa Ladislava Klímy (Slavná Nemesis), klasicky pojednanou klasickou komedii (Ženitbu N. V. Gogola a Prácheňské scény) a černě humornou aktovku pražského Refektáře (Pacienta dr. Freuda Mira Gavrana). Neděle patřila dvěma čistě ženským projektům – Válečné vřavě Kateřiny Lužné, režisérky Michaely Seghmanové a dam z radotínského Gaudia a komedii dvojice Janka Ryšánek Schmiedtová a Michaela Doleželová Tři grácie z umakartu v režii Danuše Telínové a v podání tří živlů ze sokolovského Divadla bez zákulisí. Následující řádky jsou víceméně shrnutím, o čem se mluvilo v rámci „dišputací“, plus některé postřehy z navazujícího dramaturgického semináře.
Pod vedením režiséra Roberta Kunesche se spojili členové dvou různých souborů, aby stvořili inscenaci Audience Václava Havla. Divákům Bez zbytečnejch řečí předvedli expozici a kolizi předlohy, v nichž se ukázalo, že ač hereckých zkušeností nemají mnoho, dokážou držet postavu i ctít situaci. A to i přesto, že práce na Audience je velmi složitá ve své analytické části a vyžaduje preciznost a kázeň při hereckém naplnění. Tomáš Kočárek v roli Sládka a Martin Urbánek v roli Vaňka jsou uprostřed cesty, a tak si vyslechli praktické rady zejména k práci s časem a rytmem. Mají to o to složitější, že předloha byla inscenována mnohokrát, není diváka, který by se s ní v nějaké podobě nesetkal a nesrovnával.
Totální kandrdase Vítka Chvojku a Jana Kubíka dal dohromady Robert Kunesch v ukázce ze hry Divadlo bez zvířat, konkrétně v aktovce Rovnost – bratrství. Aktovka Jeana-Michela Ribese má s Audiencí společný absurdní příchuť, krutý humor a přesah. Rezervy v jevištní mluvě účinkující doháněli autenticitou a energií, přesto diváci doporučili výraznější rozehrání a dopracování fyzického jednání vedle dosud dominující slovní roviny. Mimochodem, Vítek Chvojka a Jan Kubík jsou členy volného sdružení mladých divadelníků, které působí pod DS Ragueneau, intenzivně žije divadlem a věnuje se jeho zkoumání teoretickému i praktickému.
Písecký orloj aneb … po starých píseckých schodech… je především poctou Písku, určenou jeho obyvatelům a divákům znalým píseckých reálií. Jaromír Hruška ve scénáři vědomě navázal na inscenaci hříčky Františka Zborníka O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát, zvolil lehce cimrmanovskou formu (seminář na začátku) a v příběhu použil jediný „fake“ – natáčení filmu Písecký orloj – vše ostatní vychází z reálných postav a událostí. Ocenění se dočkala volba regionálního tématu, atmosféra první republiky, energie účinkujících a jejich evidentní chuť hrát a bavit sebe i diváka. Bohužel mají herci příliš komplikovaný úkol – hrají sebe, zároveň prvorepublikové herce a ti hrají postavy ve filmu, jehož natáčení je publikum přítomno. Padl návrh poskytnout rovině prvorepublikových herců větší prostor a výrazněji stylizovat „filmové“ výstupy (nejen v hereckém projevu, ale i pomocí světel nebo ukázněnější práce s hudbou). Také zazněla otázka, jestli negativní roli nesehrává i trojjedinost autora, dramaturga a režiséra, tedy absence odstupu.
Experimentální divadlo Chimaera vystoupilo v rámci plzeňských festivalů Bez zbytečnejch řečí podruhé (poprvé přivezlo před rokem Procházkovo Ucho). Soubor se pohybuje na pomezí amatérského a profesionálního divadla, v tvorbě na pomezí klasické činohry a experimentu. Tentokrát se utkali pod vedením Pavly Mii Kohákové s Ladislavem Klímou a jeho Slavnou Nemesis. Diváci oceňovali množství režijních, choreografických a výtvarných nápadů, milovníci Klímy výběr textu, všichni byli nadšeni hereckými výkony. Většina nedokázala převyprávět příběh, ale málokdo to vnímal úkorně, spíše jako pobídku k přemýšlení a k luštění tajemství. Otázky vzbuzovala práce s lavičkami jako hlavními jevištními prvky, délka představení a přílišná lineárnost vyprávění: chyběla klímovská bizarnost, provokativnost, černý humor.
Inscenace Gogolovy Ženitby v podání Prácheňské scény dokládala, že tvůrci v čele s režisérem Milanem Kursteinem vědí, proč ji hrají, klasicky a bez aktualizací, ale s pojmenovaným tématem, s vystavěnými situacemi a postavami a vyrovnanými hereckými výkony. Hraje se 105 minut bez přestávky, aniž by obecenstvo zásadním způsobem ztrácelo pozornost – ale zlepšení temporytmu by bylo na místě. A představení by v každém případě slušel větší prostor… V první fázi „dišputace“ se řešily detaily – růže, s nimiž se zachází, jako by nepíchaly, čepec Tekly splývající s pozadím, nedůsledné užívání zvonku v poslední čtvrtině, kulisa v Podkolatovově bytě (je funkční, ale esteticky hapruje). Z podrobnější analýzy vyplynula nutnost dopracovat dynamiku zejména první poloviny, zbavit některé účinkující parazitního pohybu (např. ve scéně losování), fyzickým jednáním dodefinovat vztah mezi Kočkarevem a Teklou a projevit větší invenci při výběru scénické hudby.
Režisér Vladan Milčinský stvořil inscenaci anekdoty Pacient doktora Freuda s herci divadla Refektář. Sedmá repríza nyní jinonického souboru (který začínal zkoušet a hrát v Emauzích – odtud název) se v Plzni mimořádně povedla, „dišputace“ se zvrhla v kontinuální chválu jak režijní, tak herecké práce. Průběžného jednání u všech účinkujících, věcnosti a čistoty v projevu Jindřišky Netrestové, u Lukáše Mejsnara vtipného, přitom cudného mixu typických gest budoucího Vůdce a nemotornosti mladého Adolfa, lidskosti a sympatické dychtivosti u Jana Geista coby mladého Freuda. Tvůrci předlohu téměř neupravovali, jen cestou od textu k inscenaci se v inscenačních prostředcích proměnil závěr. Obdivuhodný je zvukový plán (Richard Wagner, sloužící nejen jako předpověď Hitlerova vzestupu), stylové kostýmování (Kristýnin klobouček!) a péče o detaily ve scénických prvcích. Padlo jediné důrazné doporučení – aby účinkující při zájezdech (včetně těch na postupovou přehlídku) trvali na komorním prostoru.
Radotínské Gaudium se vyskytlo na plzeňských JoNášovských festivalech potřetí, tentokrát s Válečnou vřavou. Inscenace šesti monologů žen je obhajitelná tématem a zejména hereckými výkony dam v rolích archetypálních žen (od panny přes matku, cizinku, „Viktorku“, „matku Kuráž“ a rozvedenou po stařenu). V rámci dišputace však žádali poučení diváci více, volalo se po lepším propojení jednotlivých scén tak, aby nešlo o sled monologů, ale komplexní tvar. Nejčastějším slovem byla „konkretizace“: doby a prostoru (ve které válce jsme? Jsme vůbec v nějaké?), také scény (kde to jsme? – výprava působí ladně a čistě, ale účinkujícím nepomáhá), kostýmů – zbavit je nedůsledností (lodičky, lesklá látka)… Snad by také pomohl jiný výběr písně – válečná ukolébavka je dobrá po smyslu, ale zpomaluje – a individualizace postav skrze tělo.
Poslední představení nabídly dámy ze sokolovského Divadla bez zákulisí. Jejich Tři grácie z umakartu (viz titulní foto z archivu souboru_pozn. red.) se dočkaly vřelého přijetí zejména dík chemii, která mezi herečkami funguje a která povyšuje banální bakalářský příběh na vtipnou a dojemnou podívanou. Veškeré příspěvky v dišputaci začínaly poděkováním a replikovaly spíše možnosti než nezbytné dodělávky (proměnlivost rasance projevu, doslovení motivu dopisů, adekvátnost použité hudby…). S uznáním bylo zmiňováno herecké řemeslo – přesné fyzické charakteristiky, smysl pro načasování, práce s pauzou, práce s rekvizitou (jídlo!), technika facky…
A třešničkou na dortu festiválku Bez zbytečnejch řečí se stala Kašpárkova zhouba a její pohádka O smutném tygrovi.
Intenzivně se pracovalo od pátku do neděle – a zároveň bylo veselo. František Zborník by měl radost.
