Divadlení herecky progresivní

Pokud jsem o loňském 21. ročníku Lounského divadlení napsal, že bylo divadelně perspektivní, mohlo by letošním přívlastkem být: herecky (či snad souborově) progresivní. Krajská přehlídka s postupem na Divadelní Piknik Most se tradičně konala pod záštitou pořadatele Vrchlického divadla v Lounech a Rádobydivadla Klapý jako spolupořadatele.

Pomyslným dramaturgickým leitmotivem přehlídky byl humor a otázky jedince ve společnosti. Humor ve všech podobách, od nejpřízemnějšího až po ten vyšší (parafrázováno s Bachtinem) a problematika člověka ve světě, který sám pomáhal stvořit. Téma existence i lidské niternosti bylo nahlíženo s groteskností, která (u)měla pobavit i mrazit.

Divadlo Z lavice Klobuky: Balada pro banditu

Studenti ZŠ Klobuky v čele s pedagožkou Martou Zaimlovou a kamarády-odchovanci, kteří už brázdí chodby středoškolské, nejsou na Divadlení nováčkem. Letos se představili s dalším odvážným počinem, a to s muzikálem v českém kontextu nejlegendárnějším – Baladou pro banditu (M. Uhde, M. Štědroň). Inscenaci se bohužel nepodařilo nalézt své téma, které se krčilo kdesi za nánosem nevyužitých rekvizit, scénických prvků a repetitivních dále se neproměňujících ornamentů. Nešlo ani o folklórní baladu, ani o politickou alegorii či snad příběh o vzniku mýtu. Vytrácela se romantizace násilí a rozlišit identitu zbojníka/hrdiny/padoucha v boji za svobodu nebylo v rámci neurčitých situací a načrtnutých vztahů úplně možné. Kdyby se více zamířilo na výklad, jistě by se odhalilo, jak příběh přátelství, zrady a lásky vyprávět. V rámci rozboru jsme se též dostali k žánru muzikálu, který je jeden z nejtěžších a má určitá pravidla. Mladým hercům nepomáhal ani zvolený hudební koktejl – někdy se zpívalo naživo, jindy se reprodukovalo a někdy šlo o kombinaci obojího. Dramaticky srozumitelný a emocemi nabitý příběh Nikoly Šuhaje tak zůstal někde na rozcestí, neboť kvůli náročné komplexnosti žánru vyžaduje větší a letitější herecké, pohybové a pěvecké zkušenosti.

Nicméně, na pozadí inscenace se vynořilo něco mnohem zásadnějšího. Soudržnost. Studenti jsou divadlem nadšení a lze pozorovat umělecký i osobnostní růst. Marta Zaimlová citlivě naslouchá jejich potřebám, souborově vnímají získanou zpětnou vazbu a jsou plní zdravě přidrzlého elánu. Klobučtí začínají pracovat se svým divadelním vnímáním a věřím, že se brzy budeme těšit z něčeho, co bude jejich a co jim půjde snáz než tato divadelní legenda.

DS KLAS Klášterec nad Ohří: Pozor, natáčíme!

Patrick Haudecoeur a Gérald Sibleyras jsou renomovaní tvůrci, kteří jsou autorsky, režijně, herecky i producentsky srozumění jak s divadelním, tak i s filmovým prostředím. Stálice lounské přehlídky DS KLAS má obdobné předpoklady. Soubor umí pracovat se žánrem, netratí na hereckých dispozicích a chlubí se poučeně zkušenou režií.

Situační a „metadivadelní“ komedie Pozor, natáčíme! však klade hned několik překážek. V prvé řadě je to práce s publikem. My, jako diváci, se stáváme filmovým komparsem, který spolu s herci natáčí scénu v divadle. Naše nebojácně mladická porota tak volala po větší „šikaně“ a konkrétnějším „útoku“. Většina konfrontací mezi herci a námi se zahazovala, byla neurčitá anebo nenápadně pomrkávala, že se nemusíme ničeho bát. Jenže právě ona divácká tenze je nedílnou součástí, kterou inscenace již ve svém základu vyžaduje. Nakonec se tak hraje s námi, ale vlastně bez nás. A přitom, v případě divačky a jejího „PŠT“ to fungovalo výborně. Protože bylo jasné, o koho jde a byl tomu věnován adekvátní prostor. Na obranu souboru je ale zase potřeba vzít na vědomí, že i v komediálně bezpečném prostoru je práce s publikem (tím a oním) rozdílná a složitá a že ne každý přistoupí na tuto provokativní hru.

Další náročností je, že se tato situační komedie v jasně definovaném prostředí postupně transformuje do komedie vztahové a rámec, který je nejzajímavější se vytrácí až do doby, než nastoupí na scénu „divák“/figurant, aby natáčení zachránil. Je proto nutné prokomponovaně pracovat se vším, co je v tomto filmově divadelním světě k dispozici. Charaktery, čitelné motivace a budování situací, které se na sebe nabalují jako lavina. Gagy se musejí připravovat již dříve, klášterečtí je bohužel odbavují spíše postupně a tak, jak přicházejí popořadě ve scénáři. Pomohla by tomu větší drzost vůči autorům i textu a vsadit více na své vlastní schopnosti než na to, jak hru opatrně používat či interpretovat. I přes místy problematickou strukturu formátu a skromnějšího „zneužívání“ průběžného jednání a rozehrávání, se ale stále jedná o poctivě udělanou a velice zábavnou podívanou. A v kontextu letošního ročníku, bych rád dodal i jeden stěžejní a pochvalný přívlastek: vkusnou!

DK Jirásek Česká Lípa: Srnky

Srnky v režii Václava Klapky nabídly první interpretační prostor k tomu, jak číst texty, které se zdají být na první dobrou a priori divné, banální a nic víc než humorné. Soubor se vydává cestou vulgarizované hříčky, která má posloužit jako možná studie (ne)lidsky podivínských až úchylných charakterů, které jsou pak materiálem pro ověření hereckých dispozic a nově nabitých schopností souboru. Herci se nebojí dělat si srandu ze sebe i z nás. V tomto nastavení a ve své ryze soběstačné divadelní vyšinutosti (hlavně se nezabývat pohybem znaku a dodržováním nastavených principů) pak bodují u leckterého diváka. Právem.

Tomáš Svoboda však Srnky napsal dost možná s poněkud jiným a hlubším záměrem. Jako pohádku pro dospělé s tragicky dobrým koncem. Jako absurdní jednoaktovku. Jako příběh čtyř outsiderů, vykolejených ze života. A budeme-li na to nahlížet jako na vyprávěnku, která vědomě pracuje s prvky absurdity, objevíme hloubku a niternost. Čtyři magické srnky splní čtyřem lůzrům jejich nejniternější přání, protože to, co bychom na nich mohli odsuzovat je až sekundární. Jejich „úchylnost“ má někde nějaký základ. V jejich vnitřním světě a ve světě kolem nich. V Českolipské verzi se však možné žánrové i myšlenkové prameny absentují či upravují po svém, a tak jsme tedy – v rámci inscenační volby zcela legitimně – v jiném ranku uvažování. A tak netřeba látku „po našem porotcovském“ problematizovat a nechat ji prostě existovat v její hrubě artistní formě. Niternosti a poetičnosti stranou.

DK Jirásek Česká Lípa: Lidská tragikomedie

Lidská tragikomedie se právem stala vrcholem přehlídky. Vědomě pracuje srozumitelným divadelním jazykem a dává pozornost všem inscenačním složkám. Od výtvarné stránky, přes light design až po herecké výkony. Režie poskládá jedno k druhému, a přitom dokáže uhlídat, aby se principy nenarušovaly a sloužily nebo se podřizovaly celku. A to i na tak velké ploše, jakou je tato nelehká Klímova filozoficko-alkoholická pouť životem. Důslednosti divadelního tvaru by pomohlo zlepšit dílčí temporytmus některých pasáží a neustále ověřovat a cizelovat souhru v rámci hereckého stylu a interpretace.

Ladislav Klíma byl filozof alkoholik, který dokázal uhranout i nasrat. Inscenace si mj. klade za cíl, zachovat i onu ideovou stránku hry a nespokojit se pouze se studií zvrácených charakterů a tragikomedií jejich zpackaných životů. Filozofické drama si tak nabídne ze solipsismu, egodeismu a vůbec vědomého sebeklamu i sebepoznání, kde se vše vzájemně ruší. Hrajeme hru, v níž nelze nic vyhrát ani ztratit. Na pozadí téhle zvrácené blasfemické amorální filozofie je pak nejlepší si jenom hrát, smát se, a nakonec se uchlastat k smrti.

Klíma si ve hře vedle modelových charakterů na nichž snadno dokáže úpadek lidský i společenský, vytváří také dvě alter ega. Básníka Pulce a filozoficko-božskou entitu Odjinuda. Skrze ně pak bezprecedentně a transparentně traktuje své myšlenky, úvahy i poblázněné výkřiky na pomezí Boha a Ďábla. Pokouší nás. Provokuje. Nicméně: provokuje také sama inscenace? Nutí se zamýšlet, aby pak podobně jako Klíma vše zakončila „nihilismem“? Výklad Odjinuda jakožto zbožštělé entity by tak potřeboval jasnější klíč. Aktuálně stojí na výborné herecké dramaturgii a uchopení postavy. Inscenace se snaží dostát klímovskému „všeobjímání“ a trochu tak zastírá svůj vlastní názor a hlavní leitmotiv. Je potřeba to číst přes Odjinuda nebo přes Pulce? Obě alter ega totiž nabízejí odlišný výklad. Říká mi inscenace něco konkrétního a já si mám odnášet nějakou tu ideu o životě, o světě a o lidských skutcích? Anebo jsem dostal plochu na níž vyjevit má se vše, ale vlastně s tím dál už nemusím pracovat, protože hlavní sdělení je oproti veškerému filozofování veskrze banální? Nabízí se tedy doporučení ověřit inscenaci myšlenkově, zvolit si konkrétní důrazy a nehrát všechno ve stejné důležitosti a závažnosti. Můžu totiž pak dostat buď: oslabeného Klímu nad vším bdícím anebo Českolipského Klímu, který se k tomu prvnímu nějak vztahuje. Hodně sil do další práce!

NOPOĎ Cvikov: Dívčí válka

Dívčí válka, NOPODěm již potřetí nazkoušená, je inscenací ku oslavě výročí souboru i následným – podle slov režiséra – plně funkčním a nadčasovým kasaštykem. O tomhle veleúspěšném trháku od Františka Ringo Čecha jsme pak byli nuceni přemýšlet. Je tahle rádoby historická parodie opravdu stále nadčasová? Jaký je vlastně rozdíl mezi aktuálností a aktualizací? A má určitý typ humoru a zábavy svou poplatnou dobu či kontext, a tedy i trvanlivost? Sto lidí, sto chutí. Sexualizace vztahů je tu od nepaměti. Už řecký dramatik Aristofanés píše svou Lysistratu, kde se ženy rozhodnou ukončit válku sexuální stávkou. Proč by to tedy nemohlo fungovat i dnes? Protože záleží, v jaké estetice a v jakém jazyce je nám tento pudový fakt předkládán. Obzvláště, je-li jediným hybatelem děje. Inscenace je spíše přehlídka vtipů a vulgárně banálních „metafor“, které se ale nebudují a nevycházejí ze situace. Dokonce ani herci se k nim nijak nevztahují a hrají je tak, jak jsou napsány.

Což samo o sobě v prizmatu bulvárního entertainmentu není nijak špatně (!), své diváky to zřejmě (na)vždycky bude mít, ale problémem zůstává, že inscenace postrádá divadelnost, kterou bychom si od dramatického umění měli nárokovat. V jakékoliv žánrové podobě. Skečovitost a pomrkávající deklamace srandiček je ale bohužel zakořeněna už v samotné předloze a souboru tak nenabízí většinu toho, co bychom po nich mohli chtít. Nicméně, velice rádi se s ním někdy setkáme u jejich autořiny či loutkového představení, v nichž jim budeme fandit stejně jako nyní, ale s tím rozdílem, že nás tentokrát budou mít šanci zaujmout.

Bez skladu Praha: Zhyň, divadlo, zhyň!

Cena za námět a autorský počin je zcela na místě, protože právě ona geneze a pretext jsou největší silou inscenace. Na jevišti, v jakémsi antikizovaném prostoru, kde se rozpadá divadlo (čti: kulisy), koexistují divadelní postavy – Richard III. a Lady Macbeth (Shakespeare), Maryša (Mrštíkové), Salome (Wilde) a k nim přidružené literární postavy Taťána (Puškin) a Malý princ (Exupéry). Vstupní výzvou pro soubor bylo vzít si veliké monology, navíc proti hereckému typu, a naučit se s nimi pracovat. A to se i děje. Celé toto veřejné „herecké cvičení“ je však povýšeno rámcem záchrany divadla.

Postavy utíkají do Netflixů a filmových zpracování, svět živého umění se medializuje a divadlo zaniká, protože ztrácí diváka. A tyto postavy by jej měly vybojovat, jinak brzy také zahynou. Inscenace má nakročeno k velké divadelně-intoušské (v nepejorativním významu slova) zábavě. Postavy se ironicky konfrontují a v zákonitostech vlastního světa komentují dění. Zaděláno na nespočet možností a „popkulturně“ metadivadelních nápadů na druhou. Nicméně: jakkoliv chytrá a divadelně vděčná věc se před námi odehrává, bohužel po chvíli vyklusává, protože nenaplňuje možný potenciál. Vše je jaksi samostojné pro sebe, ale ne pro avizovaný děj a příběh. Není tu už ani strach o divadlo či o sebe, postavy neintrikují, nepomáhají si, nesnaží se získat si diváka. Fungují vedle sebe, a to navíc v ne úplně dobře ukotveném světě, jehož pravidlům bych měl rozumět. Nápady a náměty zůstávají nevyřčené, nejasné, zastřené. Mrzení z tak trochu „klamavé reklamy“ a namlsání v úvodní části inscenace však snadno přebije vědomí, že herci i tvůrci jsou zdatní, chytří a pregnantně nápadití. A že si nakročili k velice kvalitnímu autorskému divadlu. Prosím, nezhyňte, ale vytrvejte!

Divadlo EXIL Pardubice: Příběhy obyčejného šílenství

Příběhy obyčejného šílenství jsou příběhem člověka, který se rozhodne brát šílenství jako inspiraci. Možná je uvnitř „obyčejný psychopat“ a možná se mu ty labilní okolnosti prostě dějí. Koneckonců, celý svět kolem něj je přehlídkou uchopitelně neuchopitelných lidských kuriozit. Petr chce zkrátka být šťastný a chce se vrátit ke své bývalce. Je (obdobně jako postavy v Srnkách) dalším důkazem zvrácené a křehké niternosti, stává se dalším příkladem normalizace lidské podivnosti. Našeho pochopení osamoceného člověka v té a oné situaci. Jedním z témat hry je neztratit (mezilidský) kontakt, a právě to ji činí nesporně zajímavou.

Herecky vybavený soubor však dostává klamavé zadání, o čem situace a vztahy jsou a jak by se měly rozehrávat. Zelenkova přirozeně humorná dialogičnost a umění postav existovat v nápaditě všedním vyprávění se tady devalvuje na snahu o velkou činoherní komedii.

Ztrácí se nuance a repliky jsou nadbytečně deklamovány v přímočaré snaze pobavit. Ale to by měla dělat ona prazvláštně autentická situace v níž se postavy outsidersky zmítají. Naprosto nepochopitelně se narušuje princip čtvrté stěny a minimalistická výprava nedává hercům možnosti mizanscénování. Téměř vše se odehrává ve stoje, staticky, kolem ledničky. Prostor, stejně jako vyznění inscenace se tak zplošťují na minimum. Nefungují zde ani příběhy, ani obyčejnost ani šílenství. Pokud za něj tedy nepovažujeme scény, které by mohly mít za úkol šokovat. Témata se transformují v divnou vyprázdněnou komedii. Což je opět a legitimně styl, který si najde svého diváka. Inscenace je divadelně pokročilá a bytostně herecká, ale bohužel se vzdaluje tomu, čím by mohla být. Z pozice režijního výkladu totiž degraduje svou hloubku a možnou poetičnost.

DS Jiří Poděbrady: Farma zvířat

Velké „stádo“ poctivých a sehraných herců, vkusně zkratkovitá dramatizace, cílevědomá režie a jedna divadelní bajka, za kterou by souboru měli pedagogové trhat ruce, protože už to se studenty nebudou muset probírat. To je Farma zvířat souboru DS Jiří, která tím dělá Orwellovu dílu jistou službu – tlumočí jej tak, jak má být tlumočeno. Neznásilňuje jeho poselství výdobytky. Bez zbytečných překvapení, nových interpretačních zákrut, bez uměle přidané aktualizace. Inscenace předkládá (tentokrát skutečně) nadčasový text s přirozenou poctivostí a v době, v níž je dobré pamatovat toho, co už bychom dávno měli vědět. Taková vkusná upomínka – rozhlédnout se a prověřit, jestli věci jsou vážně takové, jaké se zdají být.

S čím by se dalo polemizovat je ona extrémní doslovnost inscenace. Ve své scénické přemrštěnosti totiž nenabízí možnost zvratu či prostor pro interpretaci, domyšlení si jakékoliv události, není zde prostor pro kritické uvažování. Od prvopočátku se hraje výsledek, protože to tak má být. Vytrácí se proces a hrají se stavy. Aby to bylo jasné, aby se nepřidávaly vrstvy, aby byl čas se klidně soustředit na hravá zvířátka v pozadí, protože když mi unikne zásadní dialog, tak se stejně dojde tam, kam má. Ověření a zamyšlení by stálo v rámci pokusu o fokus diváckého zážitku. Na jevišti se toho děje abnormálně mnoho a důležité se občas vytrácí, čímž by se mohly oslabovat motivy jednotlivých postav. Tato citačně inscenační přesnost je úctyhodná a otevírá tak obsáhlejší diskuzi, zdali jako divák opravdu potřebuji něco navíc. Zdali i opakovaná percepce známé látky může a měla by nabízet obohacení či posun v uvažování než jen faktograficky zdůraznit již vyřčené. Nejde o tradičně stejný cíl, jako o cestu k němu. (viz. též titulní foto I. Petřivalské_pozn. red.)

***

V letošním roce slavíme zápis zapsání Hraní amatérského divadla v České republice na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO a domnívám se, že Lounské divadlení v tomto duchu bylo malým divadelním svátkem. Soubory nestagnují, dávají si protiúkoly a vstupují do inscenací s odvahou a nasazením, které je radost sledovat. Náš lektorský sbor si kladl za cíl být nápomocný, polemizovat s látkou či tvarem, ohledávat možnosti výkladu textu a myšlenek autorů, pomáhat orientaci v kontextech a konotacích. Snažili jsme se být proaktivní v kultivaci auditoria, kriticky o věcech přemýšlet a společně se tak posouvat v divadelním vnímání a cítění dál. Děkujeme všem za inspiraci a dialog.

K mému-našemu lektorskému resumé si také dovolujeme upozornit na obnovené Zrcadlení Lounského divadlení („festivalový zpravodaj“), které má nově na starost studentstvo Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech. Dočtete se zde jejich osobité postřehy, divácké ohlasy a dílčí rozhovory s herci či tvůrci. Po kompletaci bude Zrcadlení zasláno všem zúčastněným a zástupcům NIKu, dále pak bude k dispozici několikero výtisků ve Vrchlického divadle v Lounech a jistě jej zvládnete získat i na vyžádání u pořadatelů lounské přehlídky. Přejeme nově vznikající redakci mnoho sil a chuti do reflexe divadla a domovské přehlídky.

Lektorský sbor ve složení Kateřina Letáková, Petr Theodor Pidrman a Lukáš Křížek byl po celou dobu ve shodě a o čestných uznáních, cenách, doporučení i nominaci rozhodl jednomyslně.

Výsledky:

SPECIÁLNÍ CENA POROTY

Studentstvu Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech za obnovení Zrcadlení Lounského divadlení

ČESTNÁ UZNÁNÍ

Kateřině Kosařové za hudební nastudování role Eržiky v inscenaci Balada pro banditu

Zdeňce Nyklíčkové za roli Rose v inscenaci Pozor, natáčíme!

Za kolektivní nasazení a herecké dispozice souboru DK Jirásek Česká Lípa v inscenaci Srnky

Kristýně Kňákal Brožové za kostýmy v inscenaci Lidská tragikomedie

Jolaně Lalić Liškové za výpravu v inscenaci Zhyň, divadlo, zhyň!

CENY

Jakubovi Hrbkovi za roli Figuranta v inscenaci Pozor, natáčíme!

Štěpánovi Kňákalovi za režii inscenace Lidská tragikomedie

Milanu Kořenovi za light design inscenace Lidská tragikomedie

Jiřímu Gottlieberovi za roli Odjinuda v inscenaci Lidská tragikomedie

Souboru Bez skladu za námět a autorský počin inscenace Zhyň, divadlo, zhyň!

Alexandru Gregarovi za roli Otce v inscenaci Příběhy obyčejného šílenství

Souboru DS Jiří Poděbrady za hereckou souhru v inscenaci Farma zvířat

CENA DIVÁKA

DS Jiří Poděbrady za inscenaci Farma zvířat

CENA ŘEDITELE VRCHLICKÉHO DIVADLA

Souboru DK Jirásek Česká Lípa za mimořádný zážitek při ztvárnění mimořádného textu v inscenaci Lidská tragikomedie

DOPORUČENÍ DO PROGRAMU DIVADELNÍHO PIKNIKU MOST

DS Jiří Poděbrady za inscenaci Farma zvířat

Porota též navrhuje zvážení zařazení do programu Celostátní přehlídky amatérského divadla

pro děti a mládež Fimfárum Český Krumlov.

NOMINACE DO PROGRAMU DIVADELNÍHO PIKNIKU MOST

DK Jirásek Česká Lípa za inscenaci Lidská tragikomedie