Orlická maska

12. – 15. března se v Ústí nad Orlicí konala divadelní přehlídka Orlická maska, 12. ročník krajské postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla. Organizační a „všeobecně pečovací“ role se opět skvěle zhostil spolek Malá scéna a DS Vícena v čele s obdivuhodně neunavitelnou Lenkou Janyšovou a jejími vzácnými spolupracovníky „z kruhů divadlu více než přátelských“.

Ministerstvo kultury, Pardubický kraj a Město Ústí nad Orlicí drží nad přehlídkou ochrannou a podporující ruku, tentokrát kromě pana starosty Petra Hájka, který je přehlídkovým pravidelným vzácným a divadlu nakloněným hostem, navštívil jedno z představení i pan hejtman Netolický a jeho návštěva rozhodně nebyla pouhým formálním „hejtmanským“ výjezdem. Bylo evidentní, že divadlo má rád a že ho baví nejen jako bývalého ochotníka, ale jako vnímavého diváka.

Přehlídka začala ve čtvrtek 12. března v Roškotově divadle inscenací Mašinky, kterou předvedl divadelní soubor Gymnázia Lanškroun Škeble. Jan Střecha už léta podněcuje cíleně zájem studentů gymnázia o aktivitu v divadelním souboru. Tentokrát do Ústí přivezla Škeble jeho dramatizaci „Pohádek o mašinkách“ Pavla Naumana. Přes poněkud rozvláčné celkové tempo a dlouhé přechody (vzniklé kvůli (pro soubor nezvyklým) větším rozměrům hracího prostoru) zaznamenaly Mašinky úspěch mezi dětským publikem. Mašinky-lokomotivy (vzniklé rozřezáním jedné kouzelnické „óbrmašinky“ – v podání „okomínkované“ dívčí části souboru), trampky, mašinkové víly a mašinfírové, topiči a železničáři, přednosta stanice, černokněžník Zababa, Vašíček Pašíček s maminkou a další – nás provedli (a provezli) příběhy svéhlavých mašinek od mašinky obří (přes její rozřezání na mašinky menší) až do finále opětovného shledání všech mašinek – v obdivuhodném počtu hereckých představitelů! Už jen nazkoušet cokoli s tak velikým souborem je takřka hrdinské dílo. Natožpak když k tomu vymyslíte drezínu z kolečkové židle a veselá červená kola z hulahula obručí! Mašinky jsou každá „svá“, mají odlišný charakter – při diskusi se probíralo, že by také každá mohla mít i vlastní specifické tempo, aby se celek tempově „osvěžil“. Oceňovalo se, že je studentům opravdu dobře rozumět. Málo platné – když dáte autíčkům a mašinkám lidský charakter a když si něco myslí a mluví, zkrátka to funguje nejen pixarovským studiím s autíčky…

Na Malé scéně pokračovala přehlídka Švagřičkami Osmi žen z Vysokého Mýta. Radka Jetmarová se nejen ujala jednoho z hereckých partů, ale i (jako stěžejní tvůrkyně všech základních stavebních kamenů inscenace) režie, dramaturgie, scénografie, kostýmů a hudby. Hra vychází z kanadských reálií 70. let, kdy v Kanadě existoval fenomén velmi populárních prémiových výherních kuponů a sběratelských známek, které zákazníci obdrželi při nákupu zboží a následně je vyměňovali za různé zboží z katalogů. Germaine jich od své zaměstnavatelské firmy obdrží milion a je třeba je nalepit do zvláštních sešitů, aby mohly být „zfruktifikovány“ ve zboží. K lepení sezve švagrové, přítelkyně a známé. A řeči se mluví a atmosféra houstne. Její dcera má tajemství, o kterém matka zatím nemá tušení…

Při diskusi po představení se mluvilo o hereckém „jen předstírání“ emocí, o možnosti větší charakterizace jevištních postav kostýmy, o vnímání jevištní situace, o vnitřních motivacích postav k tomu, aby v do bytu přišly a vytrvaly zde, i když jim to není (vzhledem ke krystalizujícímu se houstnoucímu napětí) příjemné, a také o nutnosti vysvětlit výrazněji hned na začátku – co že to je za známky (když český divák nic takového nezná). Soubor je velmi sympatický a evidentně má do budoucna potenciál. Držíme palce! Ať se daří!

Divadelní spolek Vicena z Ústí nad Orlicí obohatil přehlídku zdařilou inscenací hry Kurz ručních prací autorky Eriky Suchanové v režii ochotnické matadorky Heleny Lochmanové. Pět hereček (pět obyvatelek jednoho domu) se schází v bytě dámy, která na vlastní pěst organizuje kurz ručních prací, aby se „po sousedsku“ sžily a spřátelily. Ledy postupně roztávají, nevraživosti povolují a sousedky se začínají zvolna chápat… Výtečnou charakterovou drobnokresbu předvedla Zuzana Průchová v roli odtažité Gizely. Tématem k řešení se (při diskusi) staly monology s osobním příběhem postav, které nemusí nutně stát „mimo děj a situaci“.

Přehlídkový pátek začal na jevišti Roškotova divadla komorním představením (určeným dětskému publiku) Plevel souboru Vandr ze Svitav. Harmonikář Mikuláš Ingr citlivě doprovází Matěje Nárožného a Annu Vitvarovou při jejich tvorbě přírodní zahrádky pro dědečka a babičku, kteří bydlí v domečku a kamarádí s ptáčkem. Dědeček má rád zahrádku „vyňunanou“ a nemá rád „bejlí“. Babička mu dokazuje, že plevel je užitečný a na zahrádce vítaný tak dlouho a vytrvale, až nakonec v zimě dědeček (pod jmelím!) pochopí, že pusinka pod tím plevelným jmelíčkem je dobrá věc. Inscenace vznikla pro Zahradiště 2025 a byla hrána v přírodním rodinně-komunitním prostředí, kam jistě výtečně zapadla. Má další možnosti rozvoje: loutkový nemusí být jen dědeček, k malebnosti zahrádky může přispět i loutková babička, výborně vymyšlená a vypointovaná je situace s různě dlouhými žebříky, bylo by skvělé domyslet podobně i ranní kávový/čajový rituál a čištění zoubků. Princip „malého“ a „velkého“ světa nemá zatím patřičnou strukturu. Záměr je čitelný a dobrý a inscenace se dá ještě dále dopracovat.

Hru Život je jen náhoda, nebo není? autorky Mgr. Jitky Samkové, Dis. přivezl na ústeckou přehlídku Divadelní soubor při TJ Sokol Předměřice nad Labem. Divadelní prvotina, psaná na objednávku souboru vypráví o bývalé učitelce Marii Škarohlídové, která se rozhodne přestěhovat do domova pro seniory. Tady potkává svou dočasnou spolubydlící Annu Veselou, která je skutečně tak veselá, jak je Škarohlídová škarohlídská. Hra se dotýká tematicky vztahů mezi rodiči a dětmi. Setkali jsme se v ní s fenoménem sokolského divadla a chtě nechtě ji musíme chápat v kontextu sousedského divadla. V tomto kontextu může „fungovat“ velice dobře.

V diskusi se hovořilo o žánru „hláškového divadla“: všeobecně o „hláškách“, konkrétně o „píchání“, o „míchaných vejcích v plenkách“, o „teplajznících“, o „kouření“, o drbech z časopisů o českých celebritách, o „kopání do koulí“, o „Vocáskovi a Vocasovi“ a o tom, zda jsou takové „hlášky“ v takové opravdu nutné a zda je vhodná i herecká stylizace „vykroucený šišlavý gay na první dobrou“ podle vzoru „troškovských“ komedií „jednodušším divákům naproti“ – (nutno samozřejmě podotknout, že i k ní je třeba velká dávka osobní odvahy interpreta a že takový přístup k inscenování celé věci zaručuje „snadno získatený“ „sousedský“ smích – a kdo by nestál o jednoduchý úspěch?- to je jasné, vždyť často takovému „vábení“ podlehnou i profesionálové. Je to pochopitelné.….

Bylo by také dobré povšimnout si role hudebních předělů, které byly spíše prvoplánově „tématické“, než aby sloužily k navození atmosféry a pomáhaly jevištní situaci. Soubor má výtečný herecký potenciál, herci umí existovat na jevišti v živém vzájemném kontaktu s partnerem, a je jistě dobré, že takto sbírá zkušenosti k příštím (umělecky jistě i náročnějším) projektům. Má pro ně předpoklady. Budeme se těšit.

Praškeble Lanškroun je soubor bývalých „gymnaziálních škebláků“, který obohatil páteční večer hrou Toma Stopparda Pravý inspektor Hound. Hra je textově a kompozičně extrémně náročná – její autor postupně rozkrývá tajenku, nabourává přirozená očekávání diváka a divadelní klišé. Zručným zinscenováním tohoto textu byly základní „stoppardovské principy“ skutečně naplněny, předány divákům k pochopení, slovní hříčky a všeobecná hra s jazykem také nezůstaly publikem nepřijaty. Hercům v rolích kritiků oba režiséři (Jan Střecha a Jan Scheurer) vložili navíc do úst autentické promluvy lektorských sborů z různých divadelních přehlídek, kterým v odpovídajících pasážích nahradili původní text! V diskusi byl oceněn náročný výběr textové předlohy a inscenace jako celek, který je zcela funkční, přestože klade zvýšené nároky na divákovu pozornost, se kterou si s nadhledem „hraje“ protože: „kdyby člověk (divák) přestal v ději hledat logiku, ocitá se úplně mimo“. Klíčem k pochopení celku jsou (již zmínění) dva kritici, sledující a komentující divadelní představení, probíhající na jevišti. Diskuse zmínila i obecně jinou pozici divadelní kritiky v letech šedesátých a nyní.

Sobotní dopoledne nabídlo inscenaci hry Érica Pessana Totální výprodej v podání souboru HKU Divadla Jesličky Josefa Tejkla z Hradce Králové. Šedesátiminutová režijně dramaturgická prvotina Terezy Tiché a Adély Holemé má (podle předlohy) dokumentární základ, ve kterém figurují výpovědi svědků a které se týkají historické reálie faktického incidentu v hypermarketu. Hra, kterou jsme viděli, zkoumá (s použitím metody „live cinema“ pozadí násilných aktů, mechanismy lidského strachu, nečinnosti atd. Zásadní roli zde hraje narace – vyprávění postav. Zde by stálo za to apelovat na jevištní řeč mladých divadelníků jako na pro ně aktuální výrazné téma k řešení. Hra byla autorem původně koncipována jako hra rozhlasová (vznikla jako „laboratoř“ pro studenty herectví). Celkový obraz události vzniká spojitostí jednotlivých výpovědí. Ocitáme se v nemocnici, kde se sešli svědkové nešťastné události ve velkém obchodním domě, aby (tři měsíce po ní) o tomto incidentu podali výpověď pro natáčený pořad. Bylo by dobré dokázat udržet po celou dobu tuto základní situaci: „v nemocnici“ – jako nadstavbu nad narací a retrospektivami. Různé inscenační klíče, které se prolínají, jsou zatím pro diváka poněkud matoucí. Byla patrná snaha tvůrců o autenticitu projevu – dialogy novinářky a doktorky (postavy dodané k původní hře) vznikaly improvizací, která se postupně fixovala. Je sympatická invence, která se snaží vypovídat o něčem, co se souboru tematicky silně dotýká. Diskuse se věnovala následujícím tématům: jak „skládat“ situace, s jakými prvky inscenace pracuje a proč, jakou roli hrají mikrofony, jak silná je pro diváky potřeba výraznějších prostředků k rozlišení zda jsem (v ději) v přítomnosti nebo v minulosti, hovořilo se o motivacích reportérky k natáčení příběhu, „rámování“ situací, o roli postavy doktorky v příběhu… V symbolické rovině bylo vyprávění sdělné, inscenace má ještě mnoho pěkných možností k celkovému dotažení a má před sebou jistě dobrou perspektivu.

Další inscenaci přehlídky přivezl soubor Divadla Exil, z.s., Pardubice. Viliam Klimáček napsal pro bratislavské divadlo Gunagu vtipnou hříčku Muži sa minuli. V českém překladu Zuzany Novákové získala název Řekni, kde ti muži jsou.

Tři muži v ní hrají tři ženy a jedna žena zahraje pět různých mužských postav. Jeden z protagonistů hned na začátku (s výborným smyslem pro autentický živý kontakt s publikem) ozřejmí, že půjde o „divadlo na divadle“ a že se „chlapi“ převléknou „za ženské“. Je evidentní, že soubor respektuhodným způsobem zvažoval „únosnost“ hereckých prostředků pro ztvárnění ženských postav – nakolik se pustit cestou „lacinějších“ karikatur a nakolik zachovat základní „chlapskou“ tvář ženských rolí. Zvolil „umírněnou cestu“, která ovšem vede k omezení možné větší „plasticity projevu“, a následně až k možnému pocitu „lehkého diváckého vyčerpání“. Přitom zpočátku z jeviště dostane divák sympatickou a velmi osvěžující inforrnaci, že bude svědkem osobnostního herectví a nastaví si těšivé očekávání, co se stane dál, až se herci (s přirozeným „drajvem“ a samozřejmým kontaktem s publikem) převléknou za ženy, a pak je drobátko zklamán, že jím očekávaný „chlapský herecký komentář“ oněch „ženských figur“ není tak intenzivní, aby cele udržel jeho napjatou pozornost. Tématem k řešení tedy je JAK HRÁT ty „ženské“, když jsme v civilu tak príma „natur chlapi“.

Soubor Zaklep ze Svitav na ústecké Malé scéně předvedl komedii (s hudebními čísly) Jiřího Janků a Petra Svojtky Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení (viz též titulní foto M. Janyše_pozn. red.) Hudební (klávesový) doprovod skvostně provedl (pod scénou sedící) Karel Sax. Na první pohled zaujalo scénické řešení inscenace (obrovská kniha s otevírajícími se „listy“, které tvořily pozadí situací (scény) a navíc dokonalé kostýmy včetně (často vtipných) rekvizit (minimalisticky a dokonale funkčně ztvárněná loď, hadi, tiara meďoura jako zlatá pointa konce…). Energie celého souboru byla nakažlivě strhující, slovní hříčky a nonsensové promluvy (Abbé Faria v podání Josefa Kyncla) byly patřičně funkční a překvapivé, Caderrouseová (Pavla Rybinová) si se vší vervou „zatouretteovala“, děj svižně a bez zádrhelů „frčel“, diváci se bavili, jevištní „čtenář“ knihy pomáhal ději za každé situace, jistil textově i situačně. Drobné rezervy se najdou např. u technického provedení vraždy u Caderrouseových nebo u pistolového (papričkového) souboje, kde trochu padlo tempo, ale výstupy (např.: v řeznictví (obchodu s bílým masem), na tržišti (hadi), až ke hvězdné Mercedes mají vesměs kabaretní lehkost a (jako bonus navíc) občas i kouzlo nechtěného, které vzniká nahodilostmi a nepřesnostmi. Soubor je vesměs suverénní a zaštiťuje ho i nadstavba chytrého humoru. První polovina ještě „drží“ a dobře uvádí polovinu druhou, kde začne velmi zábavná destrukce dějů i prostředků – jak pravil Abbé: „Když Donald poskočí, Vladimír zakokrhá“… Otázkou zůstává, jak se podaří i v dalších reprízách uchovat tuto nesmírně sympatickou bezprostřednost a dojem, že z čehokoli nahodilého, co se na jevišti stane, se společnými silami s nenápadnou suverénní elegancí vybruslí, a „nevybrousit“ ten jímavý tvar do něčeho „pevně secvičeného“ a „spolehlivého“. Vždyť: jak nádhernou, lákavou diváckou nadějí (která je tak zábavná!) je, že v této scénické konstelaci a celosouborovém vzájemném „naladění“ se „rozbité situace“ vždy zcela úspěšně a senzačně “slátají“ do ukrutné společné srandy!

Pražské Divadlo SoLiTEAter uvedlo na přehlídce černou grotesku Žid v překladu Alice Flemrové a úpravě a režii Kláry Havránkové. Její autor Gianni Clementi v ní prostřednictvím pouhých tří postav (manželé Marcello (Libor Ulovec) a Immacolata (Eva Jakubcová) a instalatér Tito (Martin Hanák)) brilantně zachytl psychické pochody lidí, kteří se pozvolna mění v lačná bezcitná monstra. Nedlouho po konci druhé světové války manželé obývající luxusní byt (jejich dcera Elena je momentálně na nákladné svatební cestě a pravidelně si s nimi telefonuje) postupně propadají situaci možného (nebo reálného) návratu původního (skutečného) majitele majetku, kterým nyní disponují, z koncentračního tábora. Důsledně inscenované situace, psychologicky motivované herecké jednání všech tří představitelů (včetně výborné práce se světlem, hudební složkou a scénografickým a kostýmním řešením) vedou k vybudování atmosféry, v níž prokreslené herecké drobnokresby (vnitřní timing v detailu) poskytují skvělý divácký zážitek. Divák je nucen přes jednání postav zaujímat vlastní stanovisko, sleduje situaci skrze herce až k finální groteskní pointě. Chytrá hra, která poskytuje možnost „tušení dalšího průběhu“, a přesto dávkuje informace velmi překvapivě a postupně, je výtečným dramaturgickým objevem Libora Ulovce.

Spolek divadelních ochotníků Diviš ze Žamberka vyplnil sobotní večer hrou chorvatského dramatika Miroslava Krleži Léda v překladu Ivany Wenigové. V atmosféře nočního Záhřebu figurují postavy z „lepší společnosti“ a předvádějí své „duchaplné“ konverzace, vyprázdněné vztahy a intriky. Bohatá panička z aristokratických kruhů pohrdá svým nekultivovaným (ale bohatým) manželem a životní náplň se chystá nalézt ve vztahu se ženatým mondénním společensky úspěšným malířem špatných obrazů. Současně udržuje přátelský sex-poměr s bývalým diplomatem, který (se zábavným sarkastickým nadhledem) probíhající děje sleduje, komentuje a využívá k drobným osobním radostem. Dialogy jsou vtipně napsané. V diskusi s lektory a publikem se probíralo nakolik jako divák potřebuji vnímat hru jako kritiku měšťácké společnosti v atmosféře poválečné dekadence, a také to, že hra není jen o povrchních erotických hrátkách, ale že je to interpretačně náročný kus, pro který je zásadní význam řečených slov a primární situace postav – touhy po změně, která se realizuje jednáním. Také se mluvilo o tom, jak zahrát autentičtěji bohatou „paničku“ nebo „dámu z lepší společnosti“ tak, aby se představitelky takových rolí vyhnuly jen vnějškové namyšlené póze, která v konečném důsledku znemožňuje postavě „lidsky“ jednat a vytvořit realističtější charakter.

Nedělní ráno osvěžilo Masku tematicky náročnou všeobecně oceňovanou satirickou tragikomedii Ošklivec (Marius von Mayenburg), kterou do Ústí přivezl Divadelní spolek Tyl Polička, brilantně režírovanou nedávným absolventem JAMU, Michalem Moravcem, který s minimalistickými scénografickými a kostýmními prostředky (hudbu k představení vytvořil multitalentovaný herec brněnského ND Pavel Čeněk Vaculík) dokázal vytvořit přesvědčivou atmosféru, jejíž dopad a účinek na diváka je markantní (vzhledem k době a celospolečenskému „zaplevelení“ sociálního prostoru „civilizované“ části lidstva egoistickou touhou po dokonalosti obecného ideálu a prezentované vnějškové „kráse“). Lette je vývojář, který právě dokončil významný vynález. Nesmí ho ovšem prezentovat na mezinárodní konferenci, protože je ošklivý tak moc, že i jeho vlastní žena se na něj nedokáže podívat, přestože ho oddaně miluje. Plastická operace, které se Lette podrobí, z něj učiní dokonalého krasavce…

Diskuse se souborem a diváky byla velice zajímavá. Je evidentní, že text hry je nosný a nabízí mnohé možnosti interpretace. Rychlé absurdní střihy inscenaci velice pomáhají, vedou k „čistotě tvaru“, jsou inscenačně rafinované. Bílá barva scény a kostýmů posiluje pocit sterility operačních sálů, všichni zde jsou vlastně součástí „operace“. Herci sedí „na střídačce“ v pozadí scény, odkud „startují“ vždy do „své“ situace – scéna je detailně promyšlená – jde o jakousi „laboratoř“, která zkoumá téma identity. Skvěle bylo pracováno s atmosférou (světla, dýmostroj). Děj nazíráme z pohledu Letteho. Byly oceněny herecké výkony (manželka, matka a syn – herecky náročné situace), uměřená organická „sebestylizace“ Letteho i tvar inscenace jako celku.

Posledním představením přehlídky byla „černá mysteriózní komedie o přátelství až za hrob Zmraženy, autorky Martiny Vašákové v podání Divadelního spolku Symposion z Třebechovic pod Orebem. Ocitáme se v místnosti, kde jsou „uskladněny“ (na pitevních stolech) mrtvoly žen, které skončily pod lavinou. V modravém luminiscenčním světle sledujeme jejich duše (duchyně), které vlastní situaci a situaci „živáků“ kolem sebe živě komentují a neváhají „zasáhnout do děje“ aktivně samy. Mezi publikem a jevištěm panovala sympatická energie, ústřední trojice postav ozřejmovala své vzájemné vztahy. Postavy mají na první pohled jasný „charakterový profil“ – youtuberka, jogínka, nic netušící manželka milence přítomné odborné patoložky. Do centra pozornosti se (kromě pochopitelných manželčiných problémů s patoložkou) postupně dostává „mafiánský“ obchod s orgány zemřelých, který je díky strašícím kamarádkám odhalen a potrestán.

„Duchařina“ poskytuje možnost scénických „fórů“, se kterými počítá rafinovaně promyšlená scéna. Hra si samozřejmě snadno najde „své“ publikum, jde o svižnou komedii s nesložitou hlavní zápletkou, ozvláštněnou hororovou atmosférou, poskytující hercům možnost se „vyřádit“ i ve zdánlivě „psychologicky nenáročných“ charakterizacích postav, jak s (velkou dávkou nadsázky, odvahy a humoru) předvedl nemocniční zřízenec Milan (Petr Maléř).

Ústecká Orlická maska opět dokázala předvést divákům, že amatérské divadlo v Čechách je ve velmi dobré kondici, že se kolem něj pohybují nadšenci, kteří se ve volném čase „sebeobětují“ a často své herecké a inscenační dílo dotahují až do podoby, která by nezahanbila ani výtečné divadelní profesionály. Děkujeme všem ústeckým, kteří dokázali připravit podmínky, zázemí a milou atmosféru divákům i účinkujícím. Neexistují slova, kterými by se dal vyjádřit dostatečný dík za to, že amatérské divadlo v Čechách vytváří pevný společenský svorník velkého přátelského společenstva ze všech koutů a názorových pozic. Je to jedna z mimořádných hodnot a nadějí do budoucnosti – snad i díky amatérským divadelníkům se podaří v těchto těžkých časech udržet pozitivní, vstřícné naladění společnosti. Vždyť živé umění je možná to jediné, co (v době AI a všeobecné „syntetiky“ sociálních sítí a brutální snahy zájmových politických skupin „programovat“ populaci a stavět lidi proti sobě) má předpoklady lidi spojovat a udržet v nás stále živý cit pro vnímání pravdy, vnitřní svobody a společenské spravedlnosti.

Lektorský sbor přehlídky: MgA. Eva Spoustová, MgA. Vít Malota, MgA. Vladimír Fekar_pozn. red.

Výsledky přehlídky:

Čestná uznání

DS Škeble Lanškroun za celosouborovou souhru v inscenaci Mašinky

Zuzaně Průchové  za herecký výkon v roli Gizely v inscenaci Kurz ručních prací DS Vicena, Ústí nad Orlicí

Jitce Novákové  za herecký výkon v roli Nikoly v inscenaci Kurz ručních prací DS Vicena, Ústí nad Orlicí

DS Vandr Svitavy za scénografické řešení inscenace  Plevel

Mikuláši Ingrovi za citlivý hudební doprovod v inscenaci Plevel, DS Vandr Svitavy

Stanislavě Hruškové a Ivaně Česákové za hereckou souhru v inscenaci Život je jen náhoda, nebo není?, DS při TJ Sokol Předměřice nad Labem

DS Praškeble Lanškroun za inscenaci Pravý inspektor Hound

Janu Střechovi a Janu Scheurerovi za režii inscenace Pravý inspektor Hound, DS Praškeble Lanškroun

Adéle Jungové za herecký výkon v roli Paní Drudgeové v inscenaci Pravý inspektor Hound, DS Praškeble Lanškroun

Adéle Holemé a Tereze Tiché za tvůrčí hledání konceptu inscenace Totální výprodej Divadla Jesličky J. Tejkla Hradec Králové

Divadlu Exil Pardubice za herecké výrazové prostředky v inscenaci Řekni, kde ti muži jsou

Radce Chladové za herecký výkon v rolích Džefa, Jozefa, Rudy a Miloše v inscenaci Řekni, kde ti muži jsou Divadla Exil, Pardubice

DS Zaklep Svitavy za inscenaci Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení

Jiřímu Krátkému za herecký výkon v roli Edmonda Dantese v inscenaci Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení, DS Zaklep Svitavy

Josefu Kynclovi za herecký výkon v roli Abbé Faria v inscenaci Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení, DS Zaklep Svitavy

Libuši Vévodové za herecký výkon v roli Kopáče v inscenaci Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení, DS Zaklep Svitavy

Petru Žitnému  za herecký výkon v roli Aurela v inscenaci Léda, SDO Diviš, Žamberk

DS Tyl Polička za herecké naplnění žánru hry Ošklivec

Míle Doležalové za režii a scénografii inscenace Zmraženy DS Symposion, Třebechovice p. Orebem

Petru Maléřovi za herecký výkon v roli Milana v inscenaci Zmraženy DS Symposion, Třebechovice p. Orebem

Lektorský sbor udělil Ceny

DS Praškeble Lanškroun za inscenaci Pravý inspektor Hound

Tadeáši Maňkovi za herecký výkon v roli Magnuse v inscenaci Pravý inspektor Hound, DS Praškeble Lanškroun

DS Zaklep Svitavy za scénografii a kostýmy v inscenaci Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení

Karlovi Saxovi za hudební doprovod v inscenaci Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení, DS Zaklep Svitavy

Divadlu SoLiTEAteru Praha za inscenaci Žid

Kláře Havránkové za úpravu a režii divadelní hry Žid Divadla SoLiTEAteru Praha

Evě Jakubcové za herecký výkon v roli Immacolaty v inscenaci Žid Divadla SoLiTEAteru Praha

Liboru Ulovcovi za herecký výkon v roli Marcella v inscenaci Žid Divadla SoLiTEAteru Praha

Martinu Hanákovi za herecký výkon v roli Tita v inscenaci Žid Divadla SoLiTEAteru Praha

Liboru Ulovcovi za dramaturgický objev textu divadelní hry Žid

Michalu Belobradovi za herecky výkon v roli rytíře Olivera v inscenaci Léda, SDO Diviš, Žamberk

DS Tyl Polička za inscenaci Ošklivec

Ondřeji Cihlářovi za herecký výkon v roli Lette v inscenaci Ošklivec DS Tyl Polička

Valerii Cechové za herecký výkon v roli Manželky v inscenaci Ošklivec DS Tyl Polička

Nominace na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Most 2026:

Divadlo SoLiTEAter, Praha: Žid

Doporučení do programu celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Most 2026:

DS Tyl , Polička: Ošklivec

DS Zaklep, Svitavy: Hrabě Monte Cristo aneb Pomsta není řešení