Skupovy Strakonice 2026

Rok se sešel s rokem a my se sešli s milou společností na krajské přehlídce ve Strakonicích. Čekalo nás osm představení a mnoho společného povídání nejen o divadle. Přehlídka Skupovy Strakonice má každoročně dvě části. Ve čtvrtek a v pátek dopoledne hrají pozvané divadelní soubor pro žáky základních a mateřských škol. Páteční odpoledne a sobota je věnována krajské přehlídce s postupem na Loutkářskou Chrudim.

V té druhé části jsme jako první viděli inscenaci Hrozinky v podání souboru Arnoštka ZUŠ Březnice. Na jevišti vidíme kufry a slyšíme hvizd píšťaly a vlak už jede. Začíná se odvíjet příběh, který je inspirován skutečnou událostí a skutečnými lidmi a dětmi z Březnice, které z židovského ghetta odjely na svou poslední pouť do Terezína. Než se tak stane, je cesta vlakem přerušena a děti odehrají to, co se stalo před tím. Rodiče se snaží zachránit své děti a posílají je do lesa, aby se tam schovaly v hájovně, kde měly být v bezpečí. Ale majitelka, která je k sobě naláká, je udá, děti jsou pronásledovány a vystrašené touží po jediném, být se svými rodiči. Takže nakonec dojdou stejně na nádraží, kde jsou naloženy do vlaku, který je veze sice za rodiči, ale také na smrt.

Při rozhovoru s vedoucím učitelem jsme dostali informaci, že zadáním byla, na přání dětí, emoce strachu s odkazem na ježibabu z perníkové chaloupky.

Děti udělaly kus práce. Jednak při seznamování s tématem a pak při vlastním zkoušení. Hrály s jednoduchými látkovými manekýny – hadrové panenky a kufry, které vytvářely prostředí i nábytek.

Shodli jsme se na tom, že děti byly soustředěné a šikovné. Nicméně, v představení se objevovala často používaná klišé, spojovaná s tématem holokaustu. Také jsme polemizovali o tom, zda je touto věkovou skupinu (10 až 12 let) možné je tento příběh pochopit a uvěřitelně sdělit.

Druhou inscenaci One Day přivezl do Strakonic soubor Přespolní ze Vševil.  Bylo skutečně velmi zvláštní. Na tom jediném jsme se v lektorském týmu shodli. Jinak už na ničem

Na scénu plnou různých technických přístrojů a udělátek přichází muž ve žluté pláštěnce. Slyšíme různé proslovy v různých jazycích, které vykřikují hesla o míru a o tom, co je potřeba dělat, aby byl mír. Muž, v jakési samomluvě sděluje, že byl vyslán sám na ostrov, aby tu plnil důležitý úkol. Jedná se o sestavu stále stejných úkonů, které provádí stále dokola. Do toho mu strojový hlas říká, co kdy a jak má dělat a pokud si není jistý, ať začne zase znovu. Celé to působí dystopicky a velmi zvláštně. Muž v průběhu přemýšlí o tom, co je to svoboda a která je víc, ta vnitřní nebo vnější.

Při společném povídání nám autor říká, že jde o vlastně takový jeho vnitřní pokus a jeho samotného zajímá, co se s ním děje. Inscenace je volně inspirována Složenicynovým „Jedním dnem Ivana Děnisoviče“ a Viktorem Franklem „A přesto říct životu ano“.

Večer jsme ve velkém sále Kulturního domu viděli Jeffersovu Pastýřku putující k dubnu od souboru Spektrum ze Sezimova Ústí.Na scéně jsou tři bílé paravány. Krajní s nějakou drapérií, evokující budovy, prostřední je jen bílý. Přichází dívka v bílé říze, jejíž lem tvoří na karabinách připnuté plyšové hračky oveček a celé to má asi dělat dojem, že kolem ní pobíhá stádečko. Dívka prochází mezi paravány a vypráví svůj příběh. A to je asi největší problém inscenace, absentuje divadelní akce. Při setkání s muži se nepracuje s mizanscénou, a i tady se jen hovoří. V momentě, kdy dojde na nejdramatičtější okamžiky, kdy by se tedy mohlo „něco“ hrát, z prostředního paravánu se vynoří loutka oné dívky v téměř životní velikosti a…zase se to jen vypráví. Shodli jsme se na to, že je škoda nevyužít nabízející se možnosti, že by inscenaci prospělo řešit scénu jinak, ale soubor je takhle spokojen.

V sobotu ráno nás čekala inscenace Ctirad a duch lesa souboru Rodiče a přátelé MŠ Lidická Strakonice. Jedná se o autorskou tvorbu (jako každý rok), a tentokrát pro inscenování zvolili černé divadlo s luminiscenčním nasvícením. Příběh je o tom, že bylinkář Ctirad chce uzdravit nemocnou holčičku, ale aby se to povedlo, musí nejdřív „uzdravit“, tedy napravit, jejího otce. Stane se tak za pomoci různých kouzelných lesních bytostí. Představení je hráno částečně činoherně, kouzelné bytosti mají na sobě luminisceční barvy, které při zhasnutí scény svítí. Ovšem zhasínání scény je zcela nahodilé, prostě, kdy se jim hodí, aby svítili, bez ohledu na právě probíhající děj – ve dne. Představení je plné vznešených slov a akcentuje se pět cností srdce, ale domníváme se, že pro dětského diváka je to obtížně pochopitelné. Nicméně, soubor je přesvědčený, že děti to ví lépe, než my a že se jim to líbí a s tím jsme debatu ukončili.

Druhým dopoledním představením byla inscenace Beránci a čert Spolku třeboňského loutkového divadla, který se po letech odmlky zase na přehlídku vrátil. Soubor vedle původních členů omladil, proto sáhli k inscenaci, kterou už před lety hráli. V černobílé scéně, která je trochu moc pomalovaná, a tudíž rozbíjí pozornost, jsou principem černého divadla voděny loutky dvou bílých beránku a následně červeného čerta. Jarošův text už něco pamatuje, chtělo by to úpravu, aby děj byl svižnější a možná i pokusit se spojit vodění s mluvením. Soubor pracuje s rozdělenou interpretací, a ještě na mikrofon, což hře neprospívá. Jedinou herečkou na jevišti je dívka, která beránkům pomáhá, komentuje děj a dělá interakci s dětským divákem. Velice mile a uměřeně.

Po obědě nás čekalo další luminiscenční černé divadlo. DS J. K. Tyl České Budějovice a jejich Perníková chaloupka. Soubor je činoherní, ale loutky je lákají. Pro svoji loutkářskou prvotinu si nezvolili optimální typ loutek. Hrají s plošnými loutkami, které umožňují pohled pouze dopředu, takže nemohou zaujímat vztah k sobě navzájem a vlastně ani ke scéně. Ježibaba se do toho tedy opřela, ale potrestána byla, jak si zasloužila. Bohužel inscenačně slabě, protože právě díky plošné scénografii ji nemohly děti šoupnout do pece předem, byť pec má dvířka vepředu. Budějovičtí divadelníci byli velmi zvědaví na zpětnou vazbu a chtěli slyšet doporučení, jak na to. Slíbili, že za rok dorazí s novým kouskem.

Závěr přehlídky patřila dvěma představením domácí Radosti Strakonice.

První inscenací, pod režijním vedením Jakuba Jílka, byl Špalíček. Taťka a mamka mají malého Péťu, ale taky velkou lásku, svou kapelu Špalíček, a právě dostali nabídku jet na roční turné do Austrálie, a tak Péťa jede k dědovi. Vidíme, jak běží rok a v jednotlivých ročních obdobích Péťa zažívá nové věci, potkává kamarády, přestává se bát, a nakonec už se mu nepotí nos.

Představení je hráno na čtvercových praktikáblech, které se různým přemísťováním mění v sídliště, hřiště, dědovu chalupu, rybník… Scénografie je nápaditá, prořezy šikovně v pravý čas nasvícené, strom z větve, který na podzim shodí listí, postýlka u dědy. Loutky jsou ve dvou velikostech. Osamění Péti je hráno drobnou loutkou, která ještě umocňuje prázdnotu města. Péťa a děti na venkově jsou větší loutky, mamka, taťka a děda jsou herci.

Představení mělo premiéru, ale už teď to byl zážitek. Na dotažení detailů se těšíme na Loutkářské Chrudimi, kam jsme soubor nominovali. Drobné doporučení – úvaha nad názvem. I když vidíme průběh roku, je to spíš o cestě.

Poslední inscenací přehlídky byl v režii Kryštofa Branda Golem. Na scéně, které dominuje pruh bílého plátna na horizontu, sedí u stolu plném knih muž. Na forbíně leží hroudy hrnčířské hlíny a různé náčiní. V kuželu světla stojí chlapec s houslemi, na které hraje tklivou píseň. Do ní zní úvaha o síle slova.

Děj se rozbíhá, za rabim chodí lidé a dožadují se pomoci, ochrany, záštity. Rabi dlouho odolává, ale nakonec stvoří Golema. Velice působivá realizace s hlínou, přímo před očima diváků, zvolna a precizně vzniká neforemný, hrubý tvar, který je postaven na podložku na kolečkách a nasvícen tak, že vrhá stín na plátno. S každým dalším požadavkem jej rabi posílá se slovem „jdi“ a posouvá ho ve světle. Golem na plátně roste. A nakonec ničí vše. Rabi ho zničí navždy. A otázka síly slova je pořád ve vzduchu.

Toto představení jsme doporučili do širšího výběru na LCH.

Lektorský sbor: Daniela Weissová, Luděk Richter, Jaroslav Ipser

Zapsala Daniela Weissová