Divadelní část postupové přehlídky Špíl-berg, krajské kolo celostátních přehlídek Mladá scéna, Šrámkův Písek a Wolkrův Prostějov, nabídla také letos pestrou škálu divadelních forem, témat a předloh. K vidění byl Shakespeare, experimentální autorské tvary, divadlo poezie i divadelně koncipovaný program pro hudební, taneční a literárně-divadelní obor ZUŠ.

V průběhu tří dnů se na Špíl-bergu odehrálo 17 představení na Velké scéně Divadla Polárka a v divadelním sále Ornis ve volnočasovém středisku Lužánky. Divadelní soubory a uskupení přitom překračovaly nejen různé divadelní žánry, ale také generační hranice. Výraznou část přehlídky tvořily inscenace teenagerských souborů, v nichž se jako pomyslná červená nit objevovala reflexe světa, hledání vlastní cesty a vypořádávání se s různými druhy závislostí – od sociálních sítí po návykové látky.

V pátek přehlídku zahájil III. oddíl Dětského divadelního souboru PIRKO s inscenací Nic se nám nestalo, který zvolil částečně autorskou tvorbu rámovanou jako „čtyři a půl příběhu ze života generace Z“. V autorském pásmu se s nadsázkou i mrazivostí zabýval zneužíváním, vydíráním spojeným se sociálními sítěmi, závislostmi a dalšími závažnými zkušenostmi. Na tuto část poté odvážně navázal zpracováním dramatického textu Jako všechny free holky Tanji Šljivar, který vychází ze skutečné události kolektivního otěhotnění sedmi třináctiletých bosenských dívek.

V sobotu v autorské notě pokračovala Brnkadla – Bramboráci s inscenací Adiktivum. Jak z názvu vyplývá, inscenace se soustředila na různé podoby závislostí a stavy, které vyvolávají: od vapování přes závislost na druhých lidech až po sociální sítě. Závěr inscenace uzavíral apel, že z tohoto lákavého, ale destruktivního světa lze vystoupit pouze vlastním rozhodnutím a překonáním strachu z reality i sebe sama.

Intimní sondu do života lidí a jejich závislostí vystřídalo nejpočetnější těleso celé přehlídky. Tišnovská základní umělecká škola přijela se svým hudebním, tanečním a literárně-dramatickým oborem jako Umělci ve voze: Ze života hudebních nástrojů. Prostřednictvím divadelně koncipovaného programu představili účinkující nejen jednotlivé nástroje, ale rovněž atmosféru, radosti i strasti související s dětství stráveného v ZUŠ. Rámec tvořilo setkání dvou kamarádek vzpomínajících na svá školní léta: skrze jejich vzpomínky ožívaly dialogicky i tanečně stylizované obrazy přibližující talentové zkoušky, absolventské koncerty i nabývání sebevědomí.

Soubor Zemětřes, tvořený klienty a zaměstnanci Centra Kociánka, zavedl divačky a diváky do prostředí mnohem drsnějšího: na jevišti se odehrávalo kriminální vyšetřování. K příběhu Zahradníka, k vyprávění o jeho vině a trestu, přistoupil ovšem komediálním způsobem plným nadsázky. Inscenace stála na postupném odhalování motivů vedoucích k vraždě a zároveň souboru nabídla velké herecké činoherní příležitosti.

Žánrovou pestrost dále rozšířil Ústaf-Voiceband.cz s inscenací Vyšňořme se. Voicebandově uchopil poezii Ernsta Jandla u příležitosti stého výročí jeho narození. Vedle protiválečných textů, otevírajících téma vyrovnávání se s rakouskou minulostí během druhé světové války, zazněly i nonsensové verše, čímž vynikla jak existenciální tíha Jandlových textů, tak jejich jazyková hravost. Inscenace přitom nestála pouze na interpretaci textu a práci s hlasem a jeho zvukem, její silou bylo také vrstvení do polyfonní hlasové partitury a prostorová kompozice, v níž se význam rodil nejen ze slov, ale i z rozmístění, pohybu a dynamiky souboru v prostoru.

Invisible Theatre Kalawatsch R.A.J. položilo otázku: Je cesta skutečně cílem? a otevřelo značný prostor pro diváckou interakci. Soubor Franka Weisseho zůstal věrný své experimentální poetice a nabídl publiku možnost určovat průběh inscenace. Rámec bourání developerské budovy uprostřed lesa vytvořil mezi herci i diváky dva tábory: zbourat, nebo nechat stát? Inscenace tak skrze aktivní ovlivnění ze strany diváků podtrhla význam síly hlasu a odpovědnosti, kterou každý z nás uplatňuje v jiné míře.

S velkou hereckou výzvou se vypořádal soubor ZUŠ Vyškov v inscenaci I NEED SOMEONE. Téma obtížnosti komunikace a vzájemného vzdalování se navzdory propojení sociálními sítěmi uvrhlo do izolace i samotné herce. Ti se ocitli na jevišti v oddělených prostorech, takže zůstávali po celou dobu na jevišti, ale jejich herecká akce stála na monolozích či dialozích vedených frontálně k publiku, bez přímé interakce s hereckými kolegy. Výsledkem byla tísnivá výpověď o samotě, kterou zažíváme, a zdůraznila potřebu nebýt na světě sám.

Osamocení v kolektivu se dotkla i Divadelní třída CED: Silný kafe v inscenaci Never ending, sorry. Děj zasazený do oslavy 18. narozenin odhaloval, že o samotnou oslavu vlastně nejde – každá z postav přicházela na párty s hlavou plnou vlastních problémů a dilemat. Tento rámec souboru umožnil rozehrát davové scény se simultánně probíhajícími situacemi. Inscenace tematizovala rozdíl mezi filmovými happyendy a komplikovanou realitou, v níž se příběhy neuzavírají instantně a jednoznačně. Kromě netradiční jevištní formy zároveň inspirovala prací s atmosférou i rekvizitami (lahve alkoholu), které ožívaly jako objekty, díky nimž bylo možné rozehrávat vztahové situace.

Závěr druhého dne patřil špíl-bergovským shakespearovským slavnostem. Zahájil je soubor Javier(us) inscenací Mnoho povyku pro nic. Její nejvýraznější kvalitou byla komediální souhra souboru, který si vystačil i bez scénografické opory v prostoru. Vynikla tak výstavba jednotlivých gagů, vypointovanost situací i práce s humorem: Shakespearův text se přirozeně prolínal se současným jazykem generace Z, kdy hranice mezi původním a novým textem přirozeně mizela. I díky tomu působila komedie srozumitelně a blízce dnešním teenagerům. Z dramaturgického hlediska se přitom akcentovala povrchnost, komplikovanost i naivita vztahů.

Generační nadhled, humor a vynalézavou interpretaci získal i Sen noci svatojánské v podání souboru Myšmaš. Vše zmíněné se projevilo nejen v herectví a práci s pointou, ale i ve scénografickém řešení, jehož oporou byly barevné lepicí pásky: ty vytvářely prostor pro dynamiku vztahů Titanie a Oberona (v této roli zaujal Prokop Jelínek, který za svou hereckou stylizaci získal ocenění lektorského sboru) i mileneckých párů. Myšmaš si předlohu vědomě přivlastnil, zdůraznil pro něj aktuální motivy a rovněž ji doplnil o autorské vklady. Vedle komediální roviny otevřel i sjednocující téma: proč někdo štěstí má a někdo ne? Tato linka fungovala jako protipól k rozpustilosti, pletichám a chaosu – a podtrhla aktuálnost a přesah předlohy k mladé generaci.

Nedělní ráno nechalo diváky nahlédnout do života pokojových rostlin s Divadelní třídou CED: Vlažnej čay a jejich básnicko-dramatickým tvarem Zaleju slzama, který vznikl kolektivní tvorbou celého souboru. Skrze téma péče o rostliny přinesla inscenace křehkou, ale sebevědomou výpověď současné generace – jako mnohovrstevnatou metaforu vztahovosti, křehkosti i individuální odlišnosti. Soubor autorsky pracoval s botanickými poznatky, které transformoval do jevištních metafor a využíval je k artikulaci mezilidských témat. Tato práce s jazykem byla zároveň ukotvena ve zvolené textové opoře, básních ze sbírky Modrá agáve Petra Borkovce. Velkou inspirací byla inscenace i díky promyšlené scénografii: materiálovou střídmostí a vizuální stylizací odkazovala k estetice současných interiérů, čímž opět nenásilně zasazovala výpověď do generačního kontextu, a zároveň podporovala rytmus i plynulost jednotlivých obrazů.

Zcela odlišný divácký zážitek nabídl soubor Réva 3, který na Špíl-berg dorazil z jevištní interpretací Strašidelného pivovaru Ivana Wernische. Minimalisticky, ale přitom s přesností i potřebnou nadsázkou – vycházející především z precizní práce s hlasovým projevem – přiblížil příběh jednoho Bedřicha, povoláním zbožíznalce, který prožil život na malém okresním městě. Z toho byl ale odvolán po vlastní smrti, aby se stal sládkem pivovaru někde na Malši.

Spletitější děj nabídla Roční ZUŠ Vyškov v inscenaci Další gambit. Příběh o zneužívání a manipulaci na internetu, soustředěný na vztah jednoho muže a tří žen, otevíral otázky nečestných her v toxických (ne)vztazích. Ani tentokrát režijní přístup hercům jejich role neulehčoval: podobně jako v I NEED SOMEONE byli odděleni do vymezených částí jeviště, přičemž ženské postavy většinu času vyčkávaly na pozornost a zprávy od manipulátora. Soubor tak posílil pocit začarovaného nikde nekončícího kruhu manipulativních taktik.

Oproti tomu soubor Réva 4 nahlédl na lidské vztahy formou „malého dramatu, byť s velkými dopady“. Inscenace 46 očí povídka o lásce o 3 aktech nabídla osvěžující divácký zážitek a opět velmi přesnou práci s hlasem i pointou. Studenti v tomto případě zpracovali do jevištní podoby experimentální poezii, kterou prostupovala živá hudba: autorská folková tvorba Lucie Michnové.

Frank Weisse se i letos účastnil Špíl-bergu se svým dalším uskupením MEZiUM. Jeho autorské texty ožily na jevišti v performanci Padnout, nebo skočit, to je otázka, která balancovala na hraně rozhodnutí ovlivňujících přítomný okamžik i budoucnost v extrémních situacích a nechala diváky nahlédnout do nepředvídatelných karet tohoto sdružení.

Mezi nováčky patřil naopak soubor SDJ, který je vlastním divadelním projektem studentky Jany Trkanové. Ta s vybranou skupinou žáků ze Soukromé ZUŠ Radmily Chmelové zpracovala příběh dospívající Alice podle knižní předlohy Ivony Březinové. Inscenace Pod kůží sledovala propad do drogové závislosti pod tlakem okolí. Příběh byl spolu s minimalistickými jevištními prostředky přitom vyprávěn retrospektivně: vyprávěla ho Alice, která už je „čistá“. Díky tomuto řešení soubor zdůraznil naději na změnu i východisko ze sebeobtížnějších životních situací.

Finále Špíl-bergu patřilo jedné z nejikoničtějších postav českého divadla. Soubor Mámení se rozhodl osobitým způsobem uchopit Maryšu, a to formou lidového divadla, místy s až cimrmanovskými intermezzy, která se ptala po důležitosti a aktuálnosti jejího příběhu i otázkách svědomí. Kárka se svědomím každé z postav tak projížděla celou inscenací, dodávala jí rámec zpětného ohlédnutí a vnášela do příběhu zvláštní klid po bouři. Soubor přitom pracoval velmi uvědoměle se zkratkou ve vyprávění, vynikal ve stylizaci postav a i v prázdném prostoru pouze s hudební oporou vytvářel velmi působivé mizanscény. (viz též titulní foto článku z archivu přehlídky_pozn. red.)

Lektorský sbor ve složení Jakub Maksymov, Sára Matůšová a Martin Modrý udělil v závěru přehlídky doporučení na přehlídky Mladá scéna, Wolkrův Prostějov a Šrámkův Písek následujícím souborům:

Mladá scéna 2026

Divadelní třída CED: Vlažnej čay : Zaleju slzama

Javier(us): Mnoho povyku pro nic

Myšmaš: Sen noci svatojánské

Wolkrův Prostějov

Divadelní třída CED: Vlažnej čay : Zaleju slzama

Ústaf-Voiceband.cz: Vyšňořme se

Šrámkův Písek

Mámení: Maryša

Kromě doporučení lektorský sbor udělil také tato ocenění:

Prokopu Jelínkovi za působivou hereckou stylizaci postavy Oberona v inscenaci Sen noci svatojánské

souboru Divadelní třída CED: Vlažnej čay za kurátorskou práci se scénografií v inscenaci Zaleju slzama

souboru Zemětřes za herecké nasazení

souboru Javier(us) za dramaturgické uchopení kanonického dramatu a komediální souhru v inscenaci Mnoho povyku pro nic

souboru Mámení za svědomité inscenování a interpretaci Maryši

souborům Réva 3 a Réva 4 za precizní divadelní uchopení poezie