Na Hraně 2026 v Plzni

Přehlídka studentského divadla Na hraně je jednou z akcí, které oživují železniční stanici Plzeň-Jižní Předměstí amatérským divadlem. Ve shodě se zadáním přehlídky – inscenace jsou z ní doporučovány na Mladou scénu – je žánrově i druhově široce otevřená. V programu se objevují jak experimenty, tak standardní činohry, ale dominují osobnostní výpovědi studentských souborů k aktuálnímu běhu světa a k tomu, jak se v něm jako zástupci nejmladší generace cítí.

Svébytné fikční světy

Divadelní sekta Pavla Šindeláře z Plzně stvořila ve své inscenaci Příběh holuba svébytný fikční svět městského holubího obyvatelstva, sociálně rozvrstveného, v němž vysněná kariéra je pozice pošťáka. O tuto pozici se ovšem vede boj, jehož pravidla rozhodně nejsou fér a holub, jeden den jako pošťák úspěšný, se může jiný den dostat do vyloučené lokality a ztroskotat. Holubí šance na důstojný život jsou totiž v rukou lhostejných manažerů pošty – na něž posléze také dojde, když je pošta převzata globální firmou. Záměr a scénáristický „nástřel“ oslovily jako fungující paralela, dějové a zejména herecké a režijní detaily zasluhují domyslet a adekvátně sehrát.

Srozumitelný a výmluvný fikční svět byl k vidění i v inscenaci Bzum Bzum Bzá Bzá aneb Gen Bzí souboru TajtrDlíci ze Stříbra. Ocitáme se ve včelím úlu, v němž probíhá jak generační spor (a posléze výměna), tak diskriminace „neperspektivních“ jedinců. Inscenace je kultivovaně esteticky pojednaná, ve svém vyznění však nejednoznačně rozhodnutá. Problematické momenty soužití včelího společenstva (například diskriminace či dokonce likvidace „neužitečných“ jedinců se ocitají v napětí mezi idylickým obrázkem ze života živočišné říše a obrazem lidského společenství, které stanovuje náročnější pravidla, než je vlastní včelímu společenstvu). Paralely mezi zvířecím a lidským světem vzbudily zaujatou diskusi, jejíž význam překlenul i nedostatky inscenace samé.

Osobní ohledávání osudu a smyslu

Několik vesměs pozoruhodných inscenací vycházelo z osobních výpovědí aktérů, jejichž role v inscenaci byly rovnocenné. Tím vynikal generační pocit, úzkost z budoucnosti, neporozumění ze strany dospělých i neporozumění dospělému světu.

Vemněles souboru RATATAVERITA z Plzně uvádí publikum do lesa, vytvořeného z živých větví, kamenů a jehličí, s lesní vůní i světlem. Ústřední postava dívky slyší neustálý zvuk skřípění. Ani matka, nepřetržitě pracující (vyjádřeno soustavným řezáním ruční pilou), ani otec, spíše studující z knih, nedokážou dceři zvuk vysvětlit a k tomu, aby se ho zbavila, nabízejí pouze vnější prostředky. Teprve bytosti lesa, strom kvetoucí a jiný, nabízející omamné látky, dívce nabízejí klid, ten je ovšem klamný. Teprve v uvědomění, že dívčin „vnitřní lýkožrout“ je neoddělitelná součást její bytosti a znepokojuje ji proto, že ho nedovede přijmout, najde dívka nakonec klid, vykoupený ovšem i sebedestruktivní slepou cestou. Sdělení inscenace Vemněles je silně obrazivé a nejednoznačné, působí smyslově – barvy, vůně, struktury – a umožňuje divákům ztotožnění s protagonistkou a spoluprožívání její cesty k dospělosti.

Klub divných dětí ZUŠ Trnka z Plzně pozve své diváky v inscenaci Jáaoni ke stolům, u každého z nich jeden performer vypráví něco, co se ho osobně týká, není to však přímé sdělení o generačním pocitu, zpráva je podávána skrze momenty fantasy příběhů s monstry, rytíři a příšerami. V hracím prostoru probíhají všechny výpovědi současně, mezi diváky se však natahují šňůry, instaluje se dětský telefon z kelímku od jogurtu, slepuje se poničený obraz, cosi se staví a mezitím se stále mluví o každodenních okolnostech, jimiž ale prostupují bytosti z říše fantasy. Nakonec jsou diváci vyzváni, aby se prošli prostorem, a prohlédli si, co nemohli ze svých míst vidět. Nepostižitelnou manipulací jsou všichni srovnáni dokola a herci u svých drobných instalací dovyprávějí krátkou povídku Franze Kafky Výlet do hor, v níž sice během cesty nikdo nikomu nepomůže, ale nakonec spolu vystoupají vzhůru. Ještě dětský a už dospělé otázky si kladoucí svět aktérů se vyjeví ve své zmatené kráse.

Podobným způsobem pracuje i soubor Stádo ryb Dramacentra Moving Station Plzeň, který se v inscenaci M10C1 inspiruje Válkou s mloky Karla Čapka, ale rozvíjí a předestírá vlastní prostředí města, jehož obyvatelům vstupují mloci do života různými způsoby. Situace a charakteristiky jednotlivých osob jsou dílem vlastních autorských kreací účinkujících, mloci se pak dají interpretovat jako různě prožívané tajemné nebezpečí, které mění životy i myšlení obyvatel. Projeví se charita i totalita, na mlocích je možno vydělávat i krachovat. Inscenace je slibně nastíněná a potřebuje dotáhnout významově i režijně a herecky, ale i v předvedeném tvaru působila sugestivně vyjádřenou úzkostí z neznámého nebezpečí.

Překlopení žánru

Zajímavý, vzácný autorský pokus přinesla BOU3E souboru Shakespearovi pohrobci Waldorfské základní střední školy Dobromysl v Plzni. Děj Shakespearovy pozdní romance posunuli do budoucnosti na opuštěnou vesmírnou stanici. Z původních království se staly obchodní společnosti, v textu se projevila autorská znalost světa vědy, technologií i fungování globálního byznysu. Herci tohoto ročního školního projektu jsou více – méně nezkušení, suverénnější je scénografická složka a pře-interpretace klasického díla. Setkání s ostatními soubory bylo pro Shakespearovy pohrobky velkým povzbuzením v pokračování na cestě divadla, které souží nejen jako tréninkový prostor ve výuce, ale jako možnost osobní výpovědi.

Marťan souboru Supišáda z Karlových Varů v režii Terezy Švecové dokázal posunout hard-scientific příběh Andyho Weira i filmu s Mattem Damonem do oblasti studentského humoru, kdy ztroskotanec na Marsu žije ve stanu vybaven tábornickými pomůckami a středoškolskými znalostmi přírodních i technických věd. Podařilo se exponovat tři roviny, na které má kosmická mise (a její havárie) dopad: rovinu samotného trosečníka a jeho přežití, rovinu záchranné akce vedené NASA a rovinu publicity a politického a komerčního dopadu na veřejnost. Z předlohy, která nereálnou kosmickou misi bere zcela vážně jako platformu pro uplatnění vize o kolonizaci Marsu, dokázali vytvořit zábavnou, nápaditou hru o lidském důvtipu, nezdolnosti i víře v dobré konce.

Úskalí i výšiny činohry

Několik souborů se pokusilo o interpretaci činoherního textu.

Inscenace My máme takovou práci souboru HOP-HOP Čajíčci z Ostrova u Karlových Varů vychází z dramatické předlohy běloruské autorky Jeleny Greminy Dva v tvém domě, v níž se disidentský manželský pár ocitá v domácím vězení ve vlastním domě, kde je hlídán příslušníky tajné policie.

Soubor Starej Dobrej matroš z Plané u Mariánských Lázní si upravil hru Cyberlove Heleny Eliášové, Mystery Box plzenecké ZUŠky použil k jevištnímu cvičení aktovky Eugena Ionesca, soubor Rytíři a Víly z Aše se utkal s hrou amerického dramatika Michaela McKeevera Neběhej s nůžkama v ruce a DS Maják z Horních Počernic využil text Viktorie Hradské Commedia finita, doplněný o dvě mužské postavy. Ve všech případech se ukázalo, že výsledek narazil na možnosti scénografie i herectví, většinou propadl prvoplánovému moralizování, nedůslednému vedení situací nebo sentimentu. V případě hry o Emmě Destinové pečlivě propracovaná inscenace paradoxně odhalila dobové omezení předlohy a vlastní dramaturgické slabiny. Ionesco v podání teenage herců zůstal pouhým cvičením.

Mezi pokusy inscenovat pevnou textovou předlohu vyčnívala inscenace souboru Li-Di z Litoměřic, který provedl Cestu do Úbic Ivana Vyskočila. (viz též titulní foto_pozn. red.) Podařilo se jim přivlastnit si autorovu poetiku „ne-divadla“, rozvinout ji po svém a vytvořit svébytné jevištní dílo bez replikování charismatického původního autora a interpreta. Inscenace je dotažená a vyrovnaná ve všech složkách, herci se v ní cítí svobodně a publikum s nimi.

Disputace nad inscenacemi

Přehlídkou Na Hraně vládne atmosféra vzájemné podpory, diskuse jsou navštěvovány všemi soubory i publikem, jsou nekonfrontační, přitom otevřené kritice i úvahám o možném prohloubení divadelního účinku zhlédnutého díla. Je to pravidelně náročný maratón, v němž se však nikdo nemusí cítit poražený právě díky živé diskusi, vedoucí k porozumění. Přehlídka tak funguje poněkud i jako seminář divadelního myšlení, jako sdílení inspirací a námětů, a nakonec i jako společné nesení starosti o osud světa, do něhož studenti vstupují. To vše je zásluhou svobodomyslného pořadatelského spolku Johan a kulturního centra Moving Station v Plzni.

Doporučení na Mladou scénu ve Velvarech letos za Plzeňský a Karlovarský kraj obdrželi (bez určení pořadí):

• RATATAVERITA: Vemněles
• Klub divných dětí: Jáaoni
• Li-Di Litoměřice: Cesta do Úbic
• Supišáda: Marťan

Porota pracovala ve složení: Alena Zemančíková, František Kaska a Ivo Kristián Kubák_pozn. red.