Hráli jsme už v mnoha nedivadelních prostorách. Namátkou na příklad v muzeích, na náměstích, na farách, klášterech, půdách, kostelech, stodolách, ve sklepech, sklepeních, na Pražském hradě, na Střeše Lucerny, v knihovnách, v Knihovně Václava Havla, na Lodi Tajemství divadla bratří Formanů, v dole, továrně, v zahradách, chalupách, polích, na rozcestích, v bytech, ve skanzenech…Jdeme vždy po stopách našich postav, hrajeme tam, kde se to všechno stalo, na místech, která se vztahují ke vzniku díla, necháváme se inspirovat skutečnými příběhy, vycházíme z naší historie.
Letos (2024/25) jsme se s amatérským divadelním souborem Našlose ze Sedlčan pustili do nastudování inscenace Bílá Voda podle stejnojmenného románu spisovatelky Kateřiny Tučkové. Zajímavostí zpočátku bylo, že po domluvě s paní spisovatelkou nám bylo velmi vstřícně dovoleno napsat scénář a nastudovat hru, ale museli jsme slíbit, že nebudeme mít premiéru dřív, než Národní divadlo v Brně a v Praze. Nápad vznikl díky tomu, že právě 28. září 2025 je to sedmdesát pět let od Akce Ř (likvidace ženských klášterů), a my již léta jezdíme do míst s podobným osudem, kde vystavujeme a hrajeme. V Muzeu izolace, internace a integrace v Bílé Vodě nám po telefonu přislíbili možnost odehrát inscenaci právě v tento výroční den 28. září 2025, v době zařizování to bylo přesně za rok, což se zdálo za velmi dlouho, a bylo hodně s otazníkem, zda se vše podaří zrealizovat. Ze středočeských Sedlčan jsou to do Bílé Vody čtyři hodiny cesty, s rekvizitami a technikou bude nutné mít svůj autobus, který bude stát kolem několika desítek tisíc. Vše nakonec vyřešil grant, o který jsme zažádali, a také jej získali.
První zkoušku jsme měli 6. září 2024, bylo nás patnáct dospělých amatérských herců a pět studentů ZUŠ Sedlčany, někteří knihu Bílá Voda nečetli, většina však měla na problematiku svůj vyhraněný názor, a chvíli trvalo, než jsme našli společné, všem vyhovující téma. Odpuštění.
Měli jsme představu, že inscenaci odehrajeme v klášteře v Bílé Vodě. Rozeběhl se maratón psaní dopisů, mailů, telefonátů, žádostí. Odpověď ze strany tamější církve zněla NE. Navštívili jsme v rámci divadelního víkendového soustředění klášter v Zásmukách, který má podobnou historii. Tam jsme zjistili, že energie místa dobře ladí s tématem, získali jsme větší sebejistotu, a o tento konkrétní zážitek jsme doplnili náš scénář. Seznámili jsme se s řádovými sestrami, které měly ve své řádové historii pobyt svých předchůdkyň v Bílé Vodě. Byly to Milosrdné sestry sv. Kříže. Dodaly nám konkrétní jména, postřehy, kontakty, detaily. Mnohokrát se stalo, že jsme měli pocit, jako bychom i my pokračovali svým životem v příběhu „Bílá Voda“. Všechny životopisy internovaných sester, které jsme si vyslechli, byly silné. V rámci zkoušení a nasávání atmosféry jsme (ne všichni) navštívili Vazební věznici Praha Pankrác, kam jsme se dostali skrze vězeňskou kaplanku od Milosrdných sester sv. Kříže. Dále jsme např. zkoušeli v tovární hale, což nám dalo mnoho zážitků a poznatků. Naše sedmiměsíční intenzivní zkoušení se nachýlilo pomalu ke konci a květnová generálka, premiéra a reprízy proběhly v místním sedlčanském divadle s kladným diváckým ohlasem.
Naše výzva však byla jinde. Hrát v Bílé Vodě, kde nikdo z nás dříve nebyl, pro bělovodské diváky, převážně pro pacienty léčebny, o kterých naše inscenace pojednává také. Jeviště pro naše hraní bylo nakonec vybráno tak, že v Muzeu III nám velmi ochotně vyšla vstříc paní muzejnice. Do léčebny bylo samozřejmé zavolat, aby klienti (alkoholici a narkomani) byli připraveni na těžší téma, sociální pracovnicí jsme byli ujištěni, že jsou připraveni, mají představení v rámci zážitkové terapie, a vše si prý pak rozeberou se svými terapeuty. Nakonec byl největší problém s představitelem církve, který pár hodin před naším představením kázal v místním kostele Navštívení Panny Marie proti knize, proti našemu představení a nabádal farníky, aby na nás nechodili. To pro nás byl pochopitelně impuls ke stmelení, cítili jsme se skoro jako disidenti, překvapila nás tato zbytečně vyhrocená situace. Tím se však potvrdil náš předpoklad, že hrát právě na tomto místě bude velký životní zážitek. Diváci přijali naše představení s velkým potleskem ve stoje, přišla mnohá slovní i písemná poděkování, viděli jsme i slzy. Rozhovor s paní terapeutkou o dopadu na klienty následoval.
Máme za sebou ještě hraní na Lodi Tajemství Divadla bratří Formanů v Praze. Atmosféra lodi, pohupující se jeviště, světélkující odraz vody, kajuty v zákulisí, pohled na Pražský hrad, zvuky velkoměsta…lodě, sanitky, tramvaje,…to vše napovídá, proč tak často zkoušíme a hrajeme někde jinde, než v divadle.
To konkrétní místo vše podtrhne, dodá vykřičník i otazník. A možná…i odpověď.
Jaroslava Trojanová (pedagožka LDO ZUŠ Sedlčany, režisérka amatérského divadelního spolku Našlose)
