Mladá scéna se letos přesunula do Velvar. Jak a proč a jaká byla?
Mladá scéna Velvary 2026
Přesun celostátní přehlídky studentského a mladého divadla z Ústí nad Orlicí vyšel z přání naší místní spoluorganizátorky Lenky Janyšové. Přehlídku už z různých provozních důvodů nechtěla dál organizovat. V několika předchozích letech jsme ji nakonec vždycky přemluvili, aby přehlídka v místě pokračovala, protože město Ústí nad Orlicí, přívětivá náruč Malé scény, krása Roškotova divadla, dobrá dostupnost pro všechny a pohostinnost Lenky Kaplanové a dalších neměly rozhodně konkurenci. Když se ale na loňské přehlídce rozhodla pro rezolutní ne, nezbývalo nám, než to akceptovat. Chápali jsme to a už ji nepřesvědčovali. V Ústí nad Orlicí proběhlo krásných 16 ročníků a moc za ně Lence Janyšové a městu Ústí nad Orlicí a Malé scéně děkujeme.
V náročném období slučování Artamy s Divadelním ústavem a Institutem umění do nové velké organizace (Národní institut pro kulturu) a v časové tísni jsme oslovili schopné a osvědčené organizátory krajské postupové přehlídky Mladé scény ve Velvarech, Radima Woláka a Pavla Kuptíka. Chtěla bych jim tímto moc poděkovat za jejich rychlost a statečnost v rozhodnutí.
Následně proběhlo zasedání odborné rady mladého a studentského divadla, kde jsme společně odsouhlasili Velvary jako vhodného partnera pro celostátní přehlídku. Ráda bych poděkovala Romanu Černíkovi, který mě zachránil z letního zoufalství ze ztráty dosavadního spolupořadatele, když přišel a řekl, že zkrátka najdu nové místo. A tak se stalo.
Jsme na novém začátku a pokusíme se jen a jen zlepšovat vše, co se dá zlepšovat. Zkusíme něco udělat příští rok i s počasím. První ročník ve Velvarech máme za sebou a byl opravdu žhavý, horký a krásný jako pobyt u moře (bez moře). Utajené téma péče si k srdci vzalo i slunce a opravdu o nás pečovalo. Díky všem, že jste přežili horko ve zdraví. Jsem opravdu ráda, že se např. Jiřina Lhotská rozhodla na přehlídku nejet a tudíž tam nezemřít.
Kdo všechno se podílel na Mladé scéně a patří mu velké díky…
Na letošním ročníku jste měli možnost potkat se se starostou Velvar Radimem Wolákem, ředitelem Kulturní Velvarské společnosti Pavlem Kuptíkem, s hlavním technikem Romanem Žičařem. Na baru v Záložně s Lenkou Pruskavcovou a týmem brigádníků. Ve školní jídelně jste se mohli seznámit s vedoucí Radkou Vosmíkovou. V lektorském sboru s Klárou Litterovou, Petrem Vášou a Tomášem Žižkou a moderátorem diskusí Jakubem Hulákem. Na seminářích s lektorkami: Lucií Páchovou, Ivanou Uhlířovou, Veronikou Vaculíkovou, Ridinou Ahmedovou, Bertou Doubkovou a s lektory: Antonínem Brindou, Robertem Jančem. V redakci zpravodaje Mladx s šéfredaktorem Honzou Mrázkem, lamačem Davidem Slížkem, redaktorx: Luciou Jackovou, Veronikou Zárubovou, Kateřinou Kubák Prášilovou, Adélou Valachovou, Vojtou Matějíčkou, Divišem Novákem. Videa a fotografie jsou od Pavla Němce. Na koncertě Hyjé se objevila grafička brožury a plakátu Marie Štruncová (jí byla asi věnována první píseň o Marii). A samozřejmě nejzásadnější jsou členové patnácti souborů, kteří hráli na Mladé scéně svá představení. O nich se můžete dočíst v článku Jany Soprové, které tímto děkuju za někdy i čtyři recenze denně a omlouvám se jí, že jsem o ni měla až moc přehnanou péči a pořád jsem se jí ptala, jestli je naživu J
Vivat Ústí nad Orlicí, vivat Velvary a všechna další krásná česká města, která hostí divadelní přehlídky po celé republice! Vivat divadlu!
Lenka Huláková / Jasanka Kajmanová / Jaslenka
Titulní foto z přehlídky od Pavla Němce_pozn. red.
Mladá scéna letos poprvé ve Velvarech
Celostátní přehlídka studentského a mladého divadla Mladá scéna letos vstoupila do 23. ročníku své existence. Je zasvěcena mladým performerům, kteří už odrostli Dětské scéně, a stojí na hranici dospělosti. Tím je dáno nejen věkové ohraničení účinkujících, ale také témata, která se tu objevují. Samozřejmě, některé zkušené ZUŠ a LŠU posílají své „výrobky“ na různé přehlídky (rekordmanem je v letošním roce plzeňské představení Vemněles, které se objevilo na třech celostátních přehlídkách). Ale mezi starými známými soubory, z nichž některé mění názvy, a u jiných se v známých souborech objevují nové tváře, se sem tam mihne i někdo zcela nový, studentský soubor, který vznikl v průběhu středoškolských studií, a maturitou zase zanikne. Nicméně, právě na tomto festivalu můžeme zahlédnout mnohé budoucí profesionály – děti a adolescenti, kteří chodí na dramatickou výchovu v nejrůznějších částech republiky, se pak objevují na různých oborech na DAMU či JAMU.
Co se letos změnilo? Bylo toho dost… Dlouhá léta jsme byli zvyklí na ústeckou Malou scénu a Roškotovo divadlo. A vedle inscenací, které se pro množství diváků hrály mnohdy dvakrát, tu bylo spoustu akcí off-programu. Letos se festival přestěhoval do Velvar, v němž je starostou Radim Wolák, nejen politik a vysokoškolský pedagog, ale také amatérský divadelník. Jeho ctižádostí bezpochyby je přitáhnout pozornost k městečku, které stojí trochu stranou hlavních dopravních tahů (jezdí sem jen lokálka), nicméně může nabídnout nejrůznější zajímavé památky a také originální perníkové laskominy. Ve zdejší, nedávno zrekonstruované Velvarské Záložně, se pořádal krajský festival Divadelvary, ale letos si troufli – společně s vedoucím Velvarské kulturní společnosti Pavlem Kuptíkem – na celostátní přehlídku. A tak jsme poprvé ve Velvarech – mohli během pěti dnů (24.-28. června) vidět patnáct představení rozmanitých žánrů a jeden koncert post-folkové kapely Hyjé.
Jako nejvýraznější téma festivalu jsem vyhodnotila hledání a nalézání identity, to se objevilo v různých formách ve většině inscenací, druhým tématem, které přineslo do horkým sluncem atakovaného města alespoň symbolické osvěžení, byla voda.
Formou pak byly nejrůznější pokusy o zabydlení prostoru, mnohdy s využitím světelného designu, stroboskopu a dalších technologických kouzel.
Už první představení spolku DREJG z Jiráskova gymnázia Náchod pod názvem MÁJ(J)E obsadilo celý prostor Velvarské Záložny. Inscenace se lámala na dvě části. V té první odehrávající se ve foyeru a v kavárně jsme si doslova mohli ohmatat máchovská témata, třeba četbou lingvistické analýzy Máje, kdy na jednotlivých papírkách byly vypsány slovesa, přídavná jména, a další slovní druhy, využité Máchou, takže jsme mohli obdivovat jeho rozsáhlý básnický rejstřík, ale také si vyzkoušet téměř cimrmanovské artefakty – například zkusit si, jak to lupne, zlomíme-li kořen mrkve, což byl zvuk připomínající „lámání oudu po oudu“, mohli jsme přivonět k umělé vůni lesa z osvěžovače („kde borový zaváněl háj“) nebo si zkusit ovíval lebku fénem. A taky se papírovými koulemi s citáty Máchova díla a dobových i současných kritik trefovat do portrétu Máchy a jeho současníků, nebo jeho kritiků.
Bezprostředně navazoval krátký koncert, v němž sbor sestavený k této příležitosti zanotoval Máchovy zhudebněné verše. Pak nastala část odehrávající se na scéně, v níž zazněly, někdy sólově, někdy ve voice-bandovém provedení máchovské variace, to vše koncipováno jako výlet po stopách Máchy turisty, s humornými současnými odkazy.
Soubor Červiven z Krnova, pravidelný účastník mnoha festivalů, v lehce pozměněném složení, přivezl inscenaci O MOŘI A LOUŽÍCH, v níž jsme mohli v rámci seznamování na internátě (za přítomnosti „genia loci“ tohoto místa) sledovat výpovědi o tom, co trápí mladé lidi, z nichž se každý v kolektivu cítí jako outsider, hledá sám sebe, ale také porozumění ostatních. To vše v konfrontaci s pohádkou o Kvakovi a Žbluňkovi, a s happy endem.
Další den začal studentskou esejí na téma jedince, který se nevešel do rámu doby, čili konflikt člověka se společností, která ho nechápe. Řeč byla o Vincentu van Goghovi, a v inscenaci VTISK v několika liniích vyprávění šlo o to zachytit nejen konflikt se sebou samým, a se společností, ale také s vlastní prací, doslova bojem s vytvářeným obrazem a barvami. To vše bohatě dotvářeno světelným designem a video mappingem na těla performerů, ale také vizuálně zajímavou pohybovou stránkou.
Herecky úsporný, tématy mnohdy výlučný soubor Nekroflik tentokrát vsadil na osobnější notu, a zamýšlel se nad formováním vlastní identity jedince, a otázkou, zda lze se identitu naučit, ukrást nebo si vypůjčit v titulu ID:…… Soubor nabídl nejen výpovědi jedinců, s kritickými ostny vůči manipulaci prostřednictvím médií či technologií, ale zároveň vsadil hodně na vizuální stránku věci, když prezentoval možnost osvobození se od vlivů společnosti a ukázání individuality prostřednictvím mnohdy až extravagantního „obalu“, pod nímž se obtížně nalézá duše člověka.
Děti v Ohni z líhně mostecké ZUŠ nabídly osobní kolektivní příběh jedné maturitní třídy, která si chce udělat maturitní ples po svém, ale zjišťuje, že veškerá přání nebudou splněna, protože existuje zavedený systém „jak se to dělá“, tj. objednávka drahého sálu, drahého moderátora, a drahé kapely, bez konzultace se studenty, kteří to vše ovšem musí zaplatit. Jediné, co jim zbývá, je vymyslet téma plesu, a tím je Cesta kolem světa. Svým způsobem je to tedy název ironický, neboť se nikam necestuje… Využito bylo nejrůznějších symbolických předmětů, jako písku, hlíny, a také nezbytného klišé, v němž pedagogové zastupují ZLO, se mohlo zdát až absurdní, ale vyplynulo, že nadsázka není velká, naopak vychází z hořké reality praktikované na některých školách.
Příjemným osvěžením byla hravá Okenice brněnského Frgálu na nitkách. Pětice performerů využila jako základní rekvizity úložné boxíky z IKEA a baterky, a s těmito skromnými rekvizitami, k nimž přidali vlastní končetiny, bylo zacházeno velmi dovedně. A tak, když jsme nalákáni hrou na housle vstoupili do sálu, mohli nahlédnout do domácností v jednom paneláku, v němž se pohybovaly postavy vytvoření z ukazováčků a prostředníčků, a následně v hravém mixu hlášek a krátkých scének sledovat radost ze hry s češtinou. Navíc tu byla mystifikace, kdy jsme po celou měli věřit, že texty vycházejí z díla zapomenutého a znovuobjeveného básníka Otakara Migawky. Drobné gagy, spontánní hračičkářství a mladistvá „lehkovážná“ energie během necelé půlhodinky vytvořily zábavný, osvěžující minikabaret.
Tři pánové z libereckého divadla Vydýcháno Kluci(písek) se ujali povídky Ivana Vyskočila Zelený je strom života čili Pomocný ženich. Přesně v duchu Vyskočilova lehce absurdního divadla a dialogického jednání se stali vypravěči příběhu pána, který z nájemného zástupce průšvihářů povýšil na Pomocného ženicha (nevěsta si užije svatební den, ale ženichovo NE ji zbaví následných manželských problémů). Sedíce na malém gaučíku, ztvárňovali jednu osobu, tedy tři různé podoby téhož hrdiny, a celé vyprávění v ich-formě se tak stalo pozoruhodným humorným trialogem.
V Čekání na Filipa turnovského souboru Tutu Bazo, rovněž ve výhradně mužském provedení, se schází na zkoušce začínající kapely pět muzikantů. Ten hlavní – Filip – ovšem schází. A při čekání na něj se tak postupně dozvíme docela dost o přítomných, včetně jejich nejrůznějších vzpomínek a traumat z dětství. Mezi tím, jakoby mimochodem lehce muzicírují, a tak vznikají jakési zárodky budoucích hitů. Vzhledem k tomu, že charaktery jednotlivců vycházejí v mnohém z autentických zážitků protagonistů, působí celek, v němž je bezpochyby i mnoho improvizovaného, velmi autenticky.
Plzeňský soubor Ratataverita přivezl inscenaci s vůní lesa, a to doslova. Vemněles zabydlel scénu autentickými větvemi a zelení, a i když se jedná o prostor umělý (rozuměj – odehrává se v hlavě dospívající hrdinky), vůně lesa byla opravdová. Společně s hlavní hrdinkou se vydáváme do lesa jejího podvědomí, kde naráží na nevyřešená traumata svého dětství, různé noční můry, a rozmanité divné zážitky spojené s pubertou. Nakonec ale najde sílu smířit se s prožitým a kráčet dál k dospělosti.
Prostorově neobvyklý je koncept Klubu divných dětí v čele s Michalem Stonem pod názvem Jáaoni, který se rovněž zabývá tématem hledání identity, vzpomínkami na prožitá traumata, ale i snahou vyrovnat se hrdinům svého dětství. V rozlehlém prostoru sálu byla vytvořena „hnízda“, v nichž jednotliví performeři nejprve vyprávěli svůj příběh menším skupinkám lidí. Současně ale divák sledoval, co se děje kolem, a posléze byl vyzván, aby vstal ze židle a prohlédl si nejrůznější artefakty, které během představení vznikly. Původní koncept se inspiroval patrně nejkratší povídkou Franze Kafky Výlet do hor, ale i když ji na konci celou uslyšíme, sloužila spíše k dotvoření atmosféry a pocitu ztracenosti člověka ve světě, kterému nerozumí.
V projektu Neustá(lost) pražských Smrtících delfínků se schází nesourodá skupina postav (hrají pouze ženy, ale genderově jsou tu i muži) v jakési fiktivní čekárně – možná na zastávce, možná na psychiatrii nebo někde v bezčasí. A opět tu prostřednictvím vyprávění, ale také tance, a stínového divadla zkoumáme traumata, kterými postavy prošly a u nichž nenacházejí řešení.
Kopretinky z Českých Budějovic se zaměřily na ryze ženská témata, či spíše traumata v inscenaci – scénické básni Co šeptá voda. Právě voda a neblahé osudy žen, které skončily dobrovolně svůj život ve vodním živlu, prochází celým dílem jako červená nit. Tyto ženy se symbolicky stávají vílami, nymfami či sirénami, a paměť vody uchovává jejich příběhy. Celý projekt je inspirován jednak lidovou poezií, ale také básněmi některých básnířek, které dobrovolně odešly ze života (S. Plathová, T. Žurková), či slavných básníků (Rimbaud, Nezval), které inspirovala krásnou posmrtnou maskou utopená dívka Neznámá ze Seiny.
Přírodní motivy a vodu přinesla také inscenace Zaleju slzama brněnské Divadelní třídy CED: Vlažnej čay. Soubor se inspiroval básnickou sbírkou Pertra Borkovce Modrá agáve, ale přispěl i vlastními básněmi. Tak se od počátku ocitáme v zahradě, která láká exotickými rostlinami, a máme tu názorný výklad (přímo z úst rostlin), jak se o ně nejlépe starat, Postupně se tato botanická encyklopedie stává stále více paralelou lidského světa a vztahů.
Soubor Take 5 z Českých Budějovic vsadil na osvědčenou předlohu Saroyanova Tracyho tygra. Pod názvem Ty-já-ty-grr vytvořil vlastní adaptaci a zabalil příběh do téměř muzikálového hávu. Rytmické scény, kdy pomocí plechových kyblíků vytvářejí zvukově i pohybově působivou atmosféru rušného New Yorku 30.let minulého století, v kontrastu s intimnějšími scénami ze života Toma Tracyho, jeho fiktivního tygra, jeho milé Laury a dalších postav byly zapamatovatelnější. Intimita na velké scéně, byť každá z postav má svůj příběh a svou osobní píseň, příliš nefungovala.
Na závěr nabídlo liberecké divadlo Vydýcháno variaci na satirickou sci-fi povídku Gianniho Rodariho Poslední vynález, odehrávající se někdy v budoucnosti na planetě MUN. Místní guru, vynálezce Brun, zná řešení jakéhokoli problému, a až do svého skonu, je na své planetě nepostradatelný. Zábavný jazyk (téměř ke každému slovo se přidává koncovka – un), zábavná planeta plná map, světýlek a křehkých skleněných nádob. Hned na počátku jsme vyzváni, abychom si zpod sedaček vzali rovněž dvě skleněné baňky a přiložili si je k uším, a tak se účastnili speciálního vzdělávacího procesu. Zvuky, které slyšíme prostřednictvím této pomůcky, nás okamžitě hodí do fantazijního světa planety. Časem přijdou obyvatelé na poslední vynález slavného Bruna (ztvárňuje ho nejvyšší příslušník souboru umístěný v kufru), a spustí jej. Stroj odpovídá na nejrůznější nevyřčené otázky, zkrátka šíří drby a fake news. Tato snadná manipulace lidmi, kteří zprvu přijímají senzační zprávy nadšeně, odkazuje k naší současnosti, především k využívání AI a sociálních sítí, které mnozí nekriticky přijímají jako zdroj jediné pravdy. V tomto případě se naštěstí najde někdo, kdo nesmyslný manipulativní stroj zarazí…
A to je všechno. Individuální diplomy nebyly letos uděleny, ale lektorský sbor Mladé scény ve složení Klára Litterová, Petr Váša a Tomáš Žižka nominoval na Jiráskův Hronov Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec s inscenací Poslední vynález
a doporučil na Jiráskův Hronov soubor Červiven, SpgŠ a SZŠ Krnov s inscenací O moři a loužích;
Frgál na nitkác, Brno s inscenací Okenice;
Tutu Bazo, ZUŠ Turnov s inscenací Čekání na Filipa;
Klub divných dětí, SZUŠ Trnka, Plzeň s inscenací Jáaoni;
Kopretinka, ZUŠ B. Jeremiáše, České Budějovice s inscenací Co šeptá voda;
Divadelní třída CED: Vlažnej čay, Brno s inscenací Zaleju slzama.
Jana Soprová
Následují zpravodaje přehlídky včetně fotografií:
