Myšlenky ze Křoví 2026
Desítku inscenací nejen ze Zlínského kraje, ale i z Brna či Olomouce přinesl hlavní program letošního slavičínského Valašského křoví 11. – 14. března 2026. Zastoupeny byly zejména inscenace potenciálně směřující na národní přehlídky v Mostě či Velvarech, jediným kouskem byla zastoupena tvorba pohádková. Porota pracovala ve složení Luděk Horký, Miroslav Ondra, Tereza Ondrová a Michal Zahálka (jinak též autor těchto řádků), příležitostně analytické řady lektorstva při rozboru posílil i loutkoherec a pedagog KALD DAMU Marek Bečka, který šel náhodou kolem.
Pokud jde o pohádkovou tvorbu, jejím jediným zástupcem byla autorská pohádka Stanislava Nemravy O kouzelném copu, v níž se pod tajuplným dvojnázvem uherskohradišťských souborů Peapaperiputky/Několikaspřeží představily děti z místní ZUŠ společně se svými rodiči a dalšími spřátelenými herci. Inscenace kombinující činoherní a loutkové pasáže se vyznačuje nesmírně příjemnou energií insitního sousedského divadla (přičemž dětské části souboru se mnohem lépe než dospělým kolegům daří cílevědomě jednat v dramatické situaci), značně komplikovaný text s množstvím protichůdných motivací a inscenovaný prostřednictvím leckdy zavádějících obrazů se při všech sympatiích k věci poněkud topí sám v sobě.
Z téže režijní dílny pocházela i jednoduchá literární hříčka pro tři herce, inscenace veršované povídky O mládenci se dvanácti ženami ze slavné antologie Smích staré Francie v překladu Pavla Eisnera. Rovněž sympatickému tvaru v podání hradišťského souboru KAREL ANTONÍN škodila jednak neustále znějící podkresová hudba, jednak poměrně kolovrátkový přednes rýmovaného textu.
Od experimentů k činohře
Barvy mladého divadla hájila inscenace Vtisk slavičínsko-pozlovického souboru NaDotek, v níž mladá režisérka Gabriela Tomášková v rámci své maturitní práce zpracovala téma životních osudů a umění Vincenta van Gogha v dílem pohybové, dílem útržkově činoherní koláži. Choreograficky působivá inscenace chvályhodně nevypráví popisně životopis, místo toho (jak název napovídá) usiluje o impresi, zpřítomňující šířeji výlučnost života outsiderů. Početný kolektiv zčásti utvořili divadelně debutující studenti a studentky gymnázia – a jejich kompaktní, přesvědčivý projev inscenaci pomohl k doporučení na Mladou scénu do Velvar. (viz též titulní foto Pavla Němce_pozn.red.)
Tu nedebutující část kolektivu této inscenace tvoří studenti a studentky zlínské ZUŠ Malá scéna ze souboru Hoří, kteří v další inscenaci nazvané Klub pod pedagogickým vedením Jakuba Janíčka zpracovali osudy šesti členů a členek slavného klubu 27, od Janis Joplin po Amy Winehouse. V inscenaci se snad honilo příliš mnoho formálních i tematických zajíců najednou, ale její předností byla přesvědčivá kolektivní práce a také velká pěvecká i instrumentální dovednost souboru (jakkoliv hudbu pojednávaných osobností inscenace nijak nenadužívá). Téma drogové závislosti (včetně připomenutí, nejen na Křoví velice případného, že i alkohol je droga) se podařilo pojednat velice sdělně a nekaratelsky.
Úplně jinou práci mladého souboru předvedlo prostějovské Divadlo POINT, které ve vesměs středoškolském obsazení a v režii a úpravě Nikol Fojtíkové přistoupilo k Shakesperovu Zkrocení zlé ženy a pod názvem Zkrocení? se pokusilo vyrovnat s jeho pověstně kontroverzním líčením vztahů mezi muži a ženami. A jakkoliv tento chvályhodný pokus nedospěl v rovině výkladu k plné přesvědčivosti, rozhodně šlo o sympatickou podívanou s hezkou, poněkud pohádkovou pointou, sytým herectvím a výraznou výtvarnou (mix rokokových a moderních kostýmů) i živou hudební složkou.
Rovněž relativně mladý, byť již vysokoškolský soubor Brigáda Marie Kobkové z Olomouce (ale dnes už i Brna a Prahy) přispěl do programu tou asi vůbec nejpřekvapivější inscenací ročníku, a to v mnoha ohledech. Po formální stránce využívá moderních prvků dodnes na amatérské scéně nikoliv běžných, jako je live cinema či neobvyklá organizace divadelního (časo)prostoru. Z hlediska volby materiálu jde o jistý paradox: pod názvem S upřímnou soustrastí tvar v režii Denisy Kafkové skrývá autorský přepis prvních dvou dějství komedie Rakev pro dva současného francouzského komediografa Jeana-Pierra Martineze. Lehce detektivně laděný příběh o jednom pohřebním salonu a dvojici politických protivníků se tu rámuje připsaným rámcem výslechu jedné z postav, který zároveň skýtá dadaistický obrazový komentář k dění na scéně. Ve třetím dějství inscenace předlohu opouští nadobro, rezignuje na rozpracované motivy a připravené pointy a láme se až kamsi do psychologicko-thrillerových vod. Mnoho smyslu to nedává, ale pozoruhodné je to velice. Proč si ale takto formálně experimentující, inteligentní soubor zvolil jako podklad takovouhle třetiřadou veselohru, to je ještě větší záhada než mnoho z tajemství jednotlivých podezřelých.
Od bulváru ke klasice
Jean-Pierre Martinez páteční festivalový program vysloveně opanoval: dvě jeho aktovky, Vraždička bez následků a Pátek třináctého, tvořily také večerní program díky inscenaci brněnského Divadelního studia „V“ v režii nedávného absolventa JAMU Petra Akimova. Pokládám za dobré podotknout, že tento dramatik je sice velice plodný, ale ve skutečnosti to žádná hvězda francouzské komedie není, ve Francii by se profesionální uvedení jeho her dala spočítat na nemnoha prstech nemnoha rukou a ke hvězdám současného bulvárního repertoáru mají jeho řídké, vyspekulované texty vesměs dost daleko. Ani tyto dvě aktovky nejsou výjimkou, v případě brněnské inscenace jsme se však mohli setkat alespoň se snahou zkušených herců obhájit nepravděpodobně jednající postavy a přispět jistou komediální bravurou a zručným timingem. Zejména se tyto klady týkaly první z aktovek – v té druhé už soubor zčásti sklouzl k povážlivé míře přehrávání a figurkářství.
Zlínské Divadlo v Běhu mělo v režii Jakuba Janíčka šťastnější dramaturgickou ruku – sáhlo po osvědčené Cooneyho frašce Dvouplošník v hotelu Westminster. Dvouapůlhodinová inscenace nabídla některé velice solidní herecké výkony a vesměs dobrý cit pro míru komediální nadsázky, nepodařilo se jí však vytvořit a udržet bezprostřední pocit ohrožení, bez kterého se Cooneyho komediální stroječek, byť dramatikem, zručně zkonstruovaný, nemůže patřičně rozjet.
Napajedelský Divadelní soubor Zdeňka Štěpánka si zvolil zvlášť náročný komediální titul: slavná konverzačka francouzské dramatičky Yasminy Rezy Bůh masakru nepatří na amatérských scénách k často voleným titulům, jde totiž o žánr kladoucí na hereckou techniku zvlášť vysoké nároky. Inscenaci, kterou režijně připravil někdejší dlouholetý ředitel hradišťského Slováckého divadla Igor Stránský (po vzoru své tamní profesionální režie z roku 2010), se daří dobře vyhnout pasti, kterou text skrývá: postavy musejí být od samého začátku v konfliktu, nemění se jejich vzájemné vztahy, jenom míra, s níž civilizační nátěr skrývá jejich skutečnou agresivitu. Herecky v kultivovaném celku zvlášť vynikl Jan Balajka v roli netrpělivého právníka Alana.
Úplně jiný nesnadný úkol si předsevzal Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, když v režii Miroslava Urubka nastudoval Její pastorkyni Gabriely Preissové. Skvělá Urubkova úprava, v níž trvá klasické drama málo přes hodinu a půl včetně přestávky, jde na dřeň situací, dovede výborně pracovat se střihem a využít i jiný než konvenčně realistický kód, jeho gró nicméně tvoří velké činoherní divadlo v užším slova smyslu. Může se opřít o zkušený kompaktní soubor, který má vedle bardů (jako je Josef Králík v roli Rychtáře) také řadu zdatných mladých posil, a herecký výkon Jitky Strbačkové v ústřední tragické roli Kostelničky patří k těm opravdu velkým. Ani krojovaná výprava, ani (skvělá) živá folklórní hudba se nijak nevylučují s tím, že jde opravdu o ryze současné, moderně vyložené, psychologicky strhující divadlo; žádné vyprávění z dávného venkova, ale drama dnešního člověka a společnosti. Její pastorkyňa získala (mimo jiných ocenění) také cenu za inscenaci a nominaci do programu Divadelního Pikniku v Mostě.
Slunný, jarní, bezmála lázeňský Slavičín nabídl tradičně pohostinné prostředí, mnoho inspirativních setkání a dost dobrého divadla. Spoustu podnětů (včetně dvou inspirativních inscenací od Buchet a loutek či workshopů) nabídl festival i v doplňkovém programu Díky za to všem z řad pořadatelských, diváckých – a za sebe i své kolegy z poroty bych rád všem divadelnicím a divadelníkům poděkoval za mimořádně vlídnou a snad i navzájem inspirativní atmosféru na seminářích. Alespoň z naší strany stolu se jevila jako opravdu kromobyčejně příjemná.
