Děčínská brána činohře dokořán

32. ročník krajské postupové přehlídky Děčínská brána představil v šesti inscenacích během tří dnů činoherní divadlo v jeho nejrůznějších podobách – od autorské hry po klasiku, od komedie a literárního pásma po modelová podobenství, mimořádně potěšující byl také důraz kladený na současnou dramatiku.

Přehlídku otevřelo literární pásmo s písničkami Jak se dělá divadlo vycházející ze sbírky fejetonů Jak se co dělá Karla Čapka, kterou přivezl DS Krupka v režii Štefana Olšáka. Soubor přehledně provedl diváka vznikem inscenace od první zkoušky až po popremiérové ohlasy a jednotlivé fáze zkušebního procesu prokládal humorně přetextovanými „šlágry“ doprovázenými naivistickými choreografiemi. Bohužel z inscenace nebylo patrné, zda usiluje být především úsměvnou retro podívanou, kde má hlavně vyznít Čapkův stále okouzlující literární styl a pozorovací postřeh, nebo jde i o částečnou satiru na divadlo dnešní. Zkušební proces, jak ho inscenace podávala, kopíroval v mnohém divadelní praxi první republiky, zároveň se mluvilo o dabingu, televizi apod.  Podobných nedůsledností či nahodilostí bylo v inscenaci příliš mnoho, jejich nechtěným důsledkem pak bylo zejména to, že ne vždy bylo poznat, zda se jedná o záměrnou parodii či jen inscenační nešikovnost.

Autorskou inscenaci na přehlídce zastupovali Bratři Mosteckého divadelního klubu Kasárny Petra Vrabce, zároveň představitele jedné ze dvou hlavních rolí. Příběh vypráví o dvou dospělých (či dospívajících) bratrech, kteří se potkávají po smrti své matky v newyorském bytě jednoho z nich a během čekání na čtení její závěti se přes počáteční neshody postupně sbližují, vyříkávají si řadu rodinných křivd, až dojdou k závěrečnému smíření. Hra i inscenace trpěly řadou začátečnických problémů, jako je přílišná doslovnost, popisnost či nesourodé mísení iluzivního a znakového divadelního jazyka, zároveň ale měla také řadu trefně lapidárních dialogů, byla příjemně minimalistická a zejména Matouš Linda mladšího bratra Dannyho tvaroval neokázale, se schopností prodat „hlášky“ vhodným podehráváním.

Na pole zcela současné dramatiky se pustily i dva další soubory. Rádobydivadlo Klapý v režii Jaroslava Kodeše a dramaturgii Petry Kohutové sáhlo po zatím neuváděném dramatickém debutu autorské dvojice (nejen) literátů Karla Kuny a Igora Malijevského Červená linie. Groteskní hra je vystavěna kolem z absurdní dramatiky vycházejícího nápadu, kdy do bytu nepříliš funkční rodiny tvořené manžely s dospívajícími dcerou a synem vnikne nezvaný muž s mluvicím jménem Smrad, který se v bytě usadí, odmítá ho opustit a postupně terorizuje celou rodinu. Obyvatelé bytu se agresi přicházející zvnějšku nedokáží nikterak postavit a pomoci se nedovolají ani u byrokratického policisty, hyperkorektní psycholožky, ani u bulvární redaktorky. Hra je nesporně zajímavou dramaturgickou volbou a Rádobydivadlo Klapý nabízí tradičně interpretačně vyspělý a suverénní inscenační tvar. Problémem je, že inscenace – a nejsem zde schopná zcela odkrýt, jestli za to může především text, nebo spíše režie s dramaturgií – honí příliš mnoho zajíců, a oproti podobným absurdně-modelovým groteskám, jaké se u nás psávaly v zejména v šedesátých letech, je příliš polytematická a nepřípadně mísí psychologizující a stylizovaně typizační prostředky, takže místo společensky aktuálního apelu ve svém vyznění působí až zmatečně. A to tak, že jsme se v lektorském sboru (kde jsem se sešla spolu s Renatou Grolmusovou, Petrem Janem Svobodou a Petrem Michálkem) nedokázali ani rozhodnout, zda je pro inscenátory Smrad negativní, či pozitivní postavou.

Po dalším současném textu, tentokrát ovšem v žánru lehce bulvární komedie s kriminální zápletkou, sáhl i Divadelní soubor Hraničář z Rumburka. Divadelní hra Rocker a dvě staré dámy Jany Pacnerové se v poslední době objevila na repertoáru hned několik souborů, a to jistě zejména proto, že nabízí velké příležitosti pro dvě herečky zralého věku. Těch se Eva Vosátková jako cynická penzionovaná právnička Agnes a Marta Nekolová jako diblíkovitá dobrosrdečná herečka Agnes ujímají suverénně a s velkým entuziasmem. Bohužel hra je dlouho budována jen jako sled víceméně předvídatelných historek, vyplývajících z nuceného se sžívání dvou naturelem i životní zkušeností zcela odlišných seniorek v pečovatelském domě. Humor často příliš lacině staví na stereotypech, kdy si dělá legraci ze zdravotních neduhů, neschopnosti seniorů používat moderní techniku a rozumět současnému jazyku plnému anglicismů. Oživení přichází až s kriminální zápletkou, což je bohužel až v poslední třetině hry, a navíc je pachatelka divákovi okamžitě odhalena. I tak ale najednou dramatická situace, která dovoluje oběma hlavním hrdinkám konečně skutečně jednat, vlije oběma herečkám energii do žil, jejich výkony rozkvétají a nezbývá jen litovat, že nedostaly příležitost v lepší předloze (s hořkým vědomím, že kvalitní texty pro herce dané věkové kategorie dramaturgie věru vidlemi přehazovat nemůže).

Ke klasickému textu sáhlo Studio 4F z Prahy, které do Děčína přivezlo Voltairova Candida, a to v amatérském divadle slavné dramatizaci Milana Schejbala a Hynka Boučka. Režisér Michal Šesták inscenaci koncipuje jako divadlo na divadle a výsledný tvar je mezi těmi, které byly na přehlídce k vidění, asi divadelně nejpoučenější, ať už ve scénografické, hudební či ostatních složkách. Ovšem místo toho, aby antiiluzivní brechtovský rámec divadla na divadle jasně nastavil, kdo je ta banda herců, kteří nám přicházejí hrát starý příběh o pikareskním putování naivního mladíka krutým a neútěšným světem a proč zrovna oni a zrovna dnes mají potřebu nám o něm vyprávět, slouží spíše jen jako prostředek k jarmarečnímu, hravému rozehrávání situací a jejich (často nápaditému a zábavnému) zdivadelňování. Jisté dryáčnictví „formy“ pak místy zcela přehluší „obsah“. Je tomu tak třeba v zásadní písni Rozumu, která je pojatá natolik exhibičně, že absolutně zaniká její text. Z útržků zaslechnutých slov jako „covid“ přitom jasně vyplývá, že zrovna zde mělo zaznít aktualizační autorské jádro výpovědi. Tam, kde se přece jen jistý nadhled nad příběhem a herecký komentář k daným situacím objeví, jako je tomu v náznacích ve výkonu Jakuba Schejbala, dává inscenace tušit, že by přece jen mohla být zajímavou zprávou o stavu dnešního světa.

Vrcholem festivalu tak zůstala inscenace hry Ivana Vyskočila Cesta do Úbic v nastudování souboru Li-Di z Litoměřic, která se objevila hned první den přehlídky (viz též titulní foto_pozn.red.). Dramaturgická volba titulu soubor postavila před věru nesnadný úkol. Jedná se o hru autorskou, spojenou s výraznou performerskou osobností Ivana Vyskočila, primárně psanou pro rozhlas a pevně ukotvenou v myšlenkovém, divadelním, a především společenském ovzduší komunistického Československa šedesátých let. Mladý soubor se úkolu zhostil sebevědomě a zároveň s pokorou ke zvolené předloze. Ačkoliv pod inscenací jsou podepsány jako režisérky Klára Hávová a Eliška Vytrhlíková, je patrné, že jde o dílo veskrze kolektivně autorské a osobitá Vyskočilova poetika je funkčně a tvořivě doplněná celým souborem, který na sebe slyší, má stejný humor a nebojí se výrazné, hyperbolizované zkratky, aniž by se proměnila v hereckou křeč. Vyskočilovu jazykovou ekvilibristiku pak namnoze přetváří ve výrazné a divadelně atraktivní fyzické gesto. Inscenace je vyskočilovsky hravá a zábavná, zároveň zachovává i veškerou absurditu předlohy. Především ale v příběhu o neúspěšné cestě mladé ženy za svým milým do nedosažitelných Úbic Li-Di dokázali objevit téma ryze současné. Silně, ale neplakátově artikulovali bezvýchodný životní pocit generace na prahu dospělosti, generace na rozdíl od těch bezprostředně předcházejících uvízlé ve světě bez optimistické životní perspektivy.