Turnovský drahokam s japonským dárkem

Předposlední březnový víkend se v turnovském divadle konal třicátý šestý ročník postupové loutkářské přehlídky pro Liberecký kraj a Český ráj Turnovský drahokam, který již mnoho let skvěle organizuje místní loutkářský soubor Na Židli v čele s Petrem Zárubou. Každoročně jsou zde k vidění zajímavé inscenace českých loutkářských souborů a inspirativně se zde v průběhu let představilo také několik souborů zahraničních. V letech 2012 až 2017 v Turnově vystupovali loutkáři ze Slovinska, v roce 2023 z Izraele, předloni zde vystoupil loutkář z Irska a v loňském roce polský soubor z Jelení Hory. Letos se v turnovském divadle představily dvě loutkářky až z Japonska a jejich inscenace Ma byla krásným dárkem ke Dni světového loutkářství, které připadlo na první den hlavní části přehlídky.

V letošním ročníku vidělo cca 1100 diváků celkem deset inscenací, z toho šest se ucházelo o postup na 75. loutkářskou Chrudim, která se uskuteční 30. 6. – 6. 7. 2026.

Organizátoři v rámci přehlídky myslí i na malé diváky. Nejen, že mohou získat mnoho drobných cen po každém představení, které věnují místní firmy, ale mohou se účastnit i soutěže o nejpilnějšího diváka a jejich hodnocení určuje, který soubor získá diváckou putovní cenu Turnovský drahokam. Tu si letos odvezl soubor Pod Kloboukem ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou za inscenaci Drak a princezny.

Lektorský sbor letošního ročníku pracoval ve složení Hana Dotřelová, Miroslava Bělohlávková a Aleš Pop. Ti, ve vzájemné shodě nominovala na národní přehlídku Loutkářská Chrudim inscenaci Gubernátor souboru Bažantovo loutkářská družiny Poniklá a do programu doporučili soubor Pod Kloboukem ZUŠ Chlumec nad Cidlinou s inscenací Drak a princezny.

Rozhodování lektorského sboru bylo v letošním ročníku poměrně snadné, protože inscenace Gubernátor byla v kontextu přehlídky tím nejpropracovanějším, co bylo nabídnuto. Je stále s velkým podivem, že pro autora a jediného interpreta Tomáše Hájka bylo přehlídkové představení první zkouškou celého tvaru inscenace. Což je ojedinělý způsob tvorby. Pokud by vás zajímal, je popsán v rozhovoru pro časopis Loutkář (2/2025, strana 66).
Tomáš Hájek si tentokrát pro svou dramatizaci vybral povídku Gubernátor spisovatele Leonida Nikolajeviče Andrejeva z knihy Červený smích v překladu A. J. Kučery. V jeho dramatizaci sledujeme postavu gubernátora jedné nejmenované východní oblasti. Ten během lidových bouří po prohrané rusko-japonské válce nechá rozstřílet demonstraci nespokojených občanů a roztáčí tak koloběh dalších krvavých událostí. Časové zasazení do jakési východní gubernie, je možné odhadnout podle scénografie inscenace, která je velmi jednoduchá, ale pro vytváření obrazů velmi funkční. Na bíle zakrytých stolech stojí dvě bedýnky s nakloněnou vrchní částí směrem k divákům. Ty jsou pokryty bílým papírem. Na samém vrchu je umístěn samovar, v jedné z bedýnek je zasazena stříbrná miska, která je využita jako umyvadlo, ta vedlejší je po krvavých výstupech vždy potažena čistým papírem. Vedle samovaru stojí šálek na čaj a cukřenka. Herec je oblečen v kabátci s velmi výraznými dvouřadými knoflíky, které evokují osobu vyššího postavení. K vyprávění příběhu používá herec a současně manipulátor a loutkoherec, jednoduchých, hrubě vyřezaných marionet, totemových loutek, hoblin, které reprezentují protestující masu lidí, několik rekvizit a barev. Před zraky diváků je s expresí odehrán příběh mocného muže, který hledá ospravedlnění svých hrozných činů. Naděje na odpuštění jeho činů však neexistuje. Naděje pro lidstvo však ano. I po všech prožitých hrůzách zůstávají na světě lidé, kteří nedojdou na samý kraj lidskosti. Jak bolestný obraz současného světového dění.

Inscenace Bažantovy loutkářské družiny byla odehrána ve dvojici s inscenací De se do divadla! souboru Jiskrův Zážeh z Liberce. Pokus o patnáctiminutovou syrovou grotesku předvedl autor s obrovským nasazením a evidentní chutí sdělit divákům důležité poselství. K napsání tohoto krátkého díla inspirovala autora a protagonistu Jozefa Jiskru tvorba Karla Valentina, jednoho z výrazných bavorských komiků a autorů německé kultury Výmarské republiky. Jeho humor, často založený na slovních hříčkách a absurdních situacích, zanechal svou stopu v kabaretním umění i němém filmu své doby a podle dostupných materiálů spočívá Valentinův odkaz v jeho schopnosti proniknout do podstaty lidské komiky a jazyka. Problematika uvedené inscenace z mého pohledu spočívala v nezkušenosti autora, jehož záměr o jakýsi politický apel prezentovaný závěrečnou zvukovou nahrávkou s narážkou na praktiky současného ministra kultury nenavázala na odehranou úvodní část. V té jsem viděl velmi jednoduchou grotesku, v níž divadelní ředitel, snažící se předvést obecnému lidu svůj geniální divadelní kus, narazí na neschopnost a lenost dvou řemeslníků, kteří mají opravit divadelní reflektor, a přitom zničí celé divadlo. Nemám nic proti takovému skeči, který, pokud by byl svižně odehraný, byl by vtipným připomenutím, že ne každý řemeslník má „zlaté ruce“. Bohužel svižnosti bránila například volba loutek. Hrát s jednoduchými marionetami a maňásky zároveň, chce opravdu brilantní zručnost a technickou propracovanost. Nebo cíleně směřovanou k tématu na základě absurdně vytvořených situací i absurdně zvolených prostředků. Jen by se vše muselo důkladněji promyslet. Takto se výsledný tvar rozpadl na jednotlivosti, které do sebe prostě nezapadly a nepotkaly se ani se závěrečným politickým apelem.

 Z Liberce přijela do Turnova i Pavlína Kordová, tedy soubor Kordula, která odehrála inscenaci, Kdo udělal mňau. Herečce se nedá upřít její talent lehkosti bytí na jevišti a přirozeně, nenuceně komunikovat s dětským divákem, a to i v situacích, kdy vás na jevišti provází jeden technický problém za druhým. Pokud však odhlédnu od technických problémů, musím konstatovat, že pohádka o problematice vztahu psů a koček ve mně vyvolala mnoho otázek – o použité scénografii, vhodnosti loutek, o zvukovém plánu i o loutkohereckém provedení. Pavlína Kordová je zkušená herečka, proto doufám, že to byl pouze výsledek nedostatku času na domyšlení a usazení inscenace.

Dále jsme mohli zhlédnout inscenace dvou pohádek, které vznikly na základě knižních předloh v dramatizacích členů souboru. Obě používají činoherní rámec, který diváky následně přivede k samotnému vyprávění příběhu.

Tou první byla inscenace Kocoura v botách, kterou přivezl do Turnova LS Před Branou Rakovník. Podle Charlese Perraulta ji dramatizoval a režíroval Zdeněk Turek. Divákům předkládá známý příběh, kterému předchází značně dlouhý a upovídaný, činoherně odehraný rámec maškarního plesu. Rakovničtí tuto část pojali opravdu výpravně. Stylizované kostýmy, masky, šermířský souboj, písně. Až se zdá, že na samotný příběh nedojde. Naštěstí se všichni přítomní odmaskováním změní na vypravěče klasického příběhu o kocourovi v botách. Na jevišti vznikne jednoduchá loutková scéna, na které je celý příběh marionetami a plošnými loutkami umně odehrán, třebaže v některých částech se opět víc spoléhá na slovo než na hru s loutkou. Inscenace obsahuje mnoho akčních momentů, bohatou výpravu, zdařilou hudbu,  přesto se nějakou záhadou nic z toho nedostalo přes rampu k divákům. Jako kdyby si ji soubor hrál sám pro sebe, jaksi bez viditelné energie, která by pomohla divákovi mít radost z viděného, užít si příběh chytrého kocoura, který svému chudému pánovi pomůže získat bohatství i ruku princezny. Věřím však, že za to tentokrát může jarní únava nebo tréma.

Stejný činoherní rámec pro svou dramatizaci na motivy pohádky Karla Čapka O princezně solimánské použil soubor LS Klubíčko Cvikov, který svou inscenaci nazval Zubejda, princezna solimánská. Soubor pro úvod pohádky zvolil rámec jakési kočující hudební společnosti s velmi stylizovanými kostýmy. Ty tvořilo černé základní oblečení doplněné o barevné kšandy, motýlky a sluneční brýle, stejné barvy u každého aktéra. Proč a byl-li důvod odlišné barevnosti u jednotlivých postav jsem nepostřehl. Herci po úvodním antré doplněném písněmi vymění své brýle za loutku postavy z pohádkového příběhu. Samotnou pohádku se poté snaží na jedné dřevěné lavici, a v jejím okolí, uprostřed jinak zcela prázdného jeviště, odehrát. Na lavici a okolo ní se tak pohybují herci s loutkami – hadrovými manekýny, které drží před svým tělem a většinou do publika gestikulují jednou či dvěma ručičkami loutek a deklamují slova svých postav. Občas se loutky ocitnou s jinými na lavici a v několika okamžicích je tak možné spatřit náznak vzájemné loutkové interakce. Ve většině případů však loutky levitují prostorem u pasu svých vodičů, kteří je přesouvají trochu mechanicky z místa na místo, snad podle naučeného aranžmá. Nevzniká tak žádný vztah mezi loutkami, žádné napětí. Divadelní jednání vzniká spíše mezi vodiči než jejich loutkami. Většinou se na jevišti odehrává vše pouze ve verbální rovině. Odříkané dialogy postav dále rozmělňuje velké množství písní, jež nenesou děj ani nevytváří atmosféru. Loutky tak v podání svých vodičů nejednají, ale stávají se pouhým znakem postavy. Divák se z viděného dozví pouze informaci, za jakou postavu ten či onen herec mluví. A to je pro loutkové divadlo málo. Za zvážení, z mého pohledu stojí i vypuštění několika použitých momentů, které si autoři vypůjčili z filmu Lotrando a Zubejda. Například ve scénách se sluhy velkého sultána. Divák je těmito velmi známými odkazy nasměrován do zcela jiného příběhu, a zákonitě se potom ptá, kde je Lotrando. Tyto filmové narážky působí i na samotné herce postav sluhů a svádí je ke kopírování herectví filmových předloh. Což je škoda, myslím, že mají na to najít svůj vlastní herecký rejstřík. Nejdříve je však nutné rozhodnout se, jak inscenaci uchopit. Jestli půjde o loutkové divadlo nebo o činohru se zpěvy. Obojí je možné.

Soubor Pod Kloboukem ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou na přehlídce uvedl inscenaci Drak a princezny. Inscenaci upravil kolektiv a předlohou jim byly Čtyři pohádky o jednom drakovi od Milady Mašatové. Pro svoji realizaci si soubor vybral opět systém rámce, do kterého následně vybral tři dračí, respektive princeznovské příběhy. Jelikož soubor tvoří čtyři již náctiletá děvčata, vymyslel si soubor rámec víkendového přespání „dramaťáckého“ souboru, při kterém hledají námět pro svoji inscenaci. V době, kdy jsou již hledáním unaveny a námět nepřichází, napadne jednu z nich, že zástupnými loutkami – plyšáky různých, většinou zvířecích postav, polštáři atp. – zahrají pohádku pro malé děti o princezně a drakovi. Zcela přirozené začnou svým náctiletým dívčím pohledem modifikovat známé příběhy Milady Mašatové a s dostatečnou energií je reinterpretují ve své vlastní úpravě, která je drsnější podobou původních příběhů. Drak se totiž s těmi protivnými a ufňukanými princeznami moc nemazlí a rovnou je žere. Tuto přirozeně vzniklou hravost a fantazii ocenil i lektorský sbor, třebaže v rámci debaty byl soubor upozorněn, že ještě ne všechno funguje zcela hladce. Například přirozenější zapojení dívky, která vytváří hudbu a doprovodné zvuky. Také vyčištění a jasnější akcent u důležitých momentů by prospělo vyznění jednotlivých příběhů, a v neposlední řadě i důkladnější práce s doprovodným zvukovým plánem. I tak se lektorský sbor rozhodl po zralém uvážení doporučit soubor do programového výběru 75. loutkářské Chrudimi.

V letošním ročníku Turnovského drahokamu mohli přítomní vidět další ze zahraničních inspirativních inscenací. Letos se jim představila s nonverbální inscenacínazvanou Ma japonská loutkářka Erina Saji.
Diváci se tak mohli potkat s velmi zajímavou inscenací, ve které pomocí světel, stínů, několika manekýnů a s doprovodem hudebních motivů tradiční japonské flétny, velmi loutkovým způsobem vyprávěla herečka příběh o dívce, které se zdál sen o hledání správného partnera, ale především o hledání sebe sama.
Pro diváka zvyklého na české, nebo v širším pojetí na evropské, loutkové divadlo, byl tento zážitek velmi netradiční. Soustředěný projev herečky, promyšlenost každého pohybu, absolutní přesnost ve všech gestech i zvucích. Jiné plynutí času a prostoru, jiné pojetí herecké energie na jevišti tak umožnilo zhlédnout něco zcela odlišného a vzdáleného našemu loutkovému pojetí.  
Kdo se následně pustil do hledání významu názvu inscenace, tedy slovu „Ma“, zjistil, že jde o mnoha významový prvek, který v různých kontextech označuje jakési prázdné, avšak aktivní místo. V přeneseném slova smyslu a ve spojení s viděnou inscenací bych si vybral výklad, že jde o tichý čas a prostor, který lidé potřebují, aby jejich život nebyl zahlcen a dával smysl. Třeba jako sen, v kterém najdete sami sebe.
Moc děkuji Jiřímu Polehňovi, který již několik let, na své náklady odpočívajícího důchodce, zajišťuje tyto zahraniční loutkářské zážitky. Ten letošní byl mimořádně zajímavý.