Ostravské buchary ve znamení komedie

Koncem března (24. – 29. 3. 2026) se v kulturním domě v Ostravě-Michálkovických uskutečnil již 14. ročník postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Moravskoslezského kraje Ostravské buchary. Pořadatelské otěže tak jako každý rok zkušeně třímalo domácí Divadlo Devítka, a pro tentokrát nám ve spolupráci s hostujícími soubory připravilo náš vlastní moravskoslezský amatérský grande festival komedie, protože všech osm soutěžních inscenací bylo komediálního žánru. 

Zahajovací představení přehlídky obstarala domácí Devítka s komedií francouzského autora Ivana Calbéraca Taková láska z mladí v režii Marcela Stejskala. Zatímco autor ve svém textu nabízí poměrně široký prostor pro sociální kritiku vyšších společenských vrstev, Devítka se soustředila spíše na rovinu konverzační komedie bez větších sociálně-kritických ambicí. Samotný začátek, který nás uvádí do děje, měl trochu klopotavý rozjezd, nicméně v průběhu první poloviny představení se již souboru podařilo pořádně rozjet nejen z hlediska temporytmu, ale také rozehrávání situací, a celá druhá polovina z tohoto hlediska již probíhala poměrně hladce a vydařeně. Herci Devítky jsou velmi dobře vybaveni a svých rolí se chopili s přehledem, byť u představitelů ústředního páru Antoina a Diane ještě byly určité rezervy – nicméně nutno říct, že jejich herecký úkol, kdy museli oscilovat mezi nadutými zbohatlíky a „předstíranou lůzou“, tu přirozeně, tu záměrně hraně, byl o poznání náročnější. Celý soubor rovněž zručně ovládá umění konverzace, nicméně prospělo by, kdyby se právě na konverzaci v rozjezdu tolik nespoléhali a více se věnovali také rozehrání jednotlivých situací.

Středeční večer patřil novému tělesu Divadla Nad Odrou, které navazuje na dřívější působení DS Nad Struhou v Proskovicích. Pro svůj první počin pod novou značkou a na novém působišti si vybrali oblíbenou a „magickou“ britskou komedii autorky Pam Valentine Láska mezi nebem a zemí.K režijní spolupráci soubor přizval Tamaru Tomáškovou, pro niž se jednalo o režijní prvotinu. Jak napovídá název, tato hra zosobňuje spojení dvou světů a dvou manželských dvojic – Jacka a Susie, kteří se stále „sžívají“ se svým nedávným skonem a „životem po životě“; a Simona a Flic, jejichž společný rodinný život teprve začíná. Divadlo Nad Odrou si již v Proskovicích potrpělo na vynalézavá a náročná scénografická řešení a nejinak tomu bylo v tomto případě – existují totiž dvě základní cesty, jak uchopit duchařské výstřelky znuděných poltergeistů: a) zahrát to obyčejně, sázet na představivost diváka a dohrát, že šlo o něco magického; b) pohrát si s divadelními kouzly a nechat diváka žasnout stejně jako živé postavy. Jak jsem již naznačila, soubor si vybral tu druhou cestu a připravil si pro nás řadu pěkných triků. V této inscenaci byl hlavní postavou Jack, ironický nihilista, který vše glosuje a v nic nevěří, aby se v druhé polovině mohla prosadit jeho citová investice do mladého páru, s nímž sdílejí domácnost, a mohlo dojít k jeho velkému – a Vojtěchem Eliášem skvěle procítěně zahranému – obratu v závěrečném monologu. Ačkoliv z tohoto pojetí skvěle vychází Jackova proměna, právě díky onomu nihilismu a ironickému nadhledu to v první polovině působilo, že jsou na jevišti všichni trochu sami a prospělo by zapracovat na vzájemné souhře.  

Ve čtvrtek přišel na řadu kočovný divadelní soubor Les Tres, s nímž jsme se vrátili do vod současné francouzské komedie, neboť nám odehráli oblíbený titul Dva úplně nazí muži Sébastiena Thiéryho. Inscenace stála na skvělých a velmi energických herecký výkonech tří ústředních představitelů – Karla Navrátíka, Jana Pirkla a Moniky Ševčíkové. Jakkoliv z nich byla zjevná energie, radost ze hry, i schopnost vypořádat se se stále absurdnějším vývojem situací, bohužel se na inscenaci podepsalo, že za ní režijně stáli oba hlavní představitelé, a tak chyběl vnější režijní pohled, který by dokázal uhlídat temporytmus či důsledné budování situací, aby se zbytečně rychle nespělo k pointě. Na tomto by soubor během repríz mohl ještě zapracovat, neb má disponované hráče a velmi dobře nakročeno.

V páteční podvečer se představili zástupci mladší generace z Bodivadla Vřesina a pomyslně navázali na předcházející představení, protože si pro inscenování vybrali hru Kdo je pan Schmitt? (v jejich podání Kdo je pan Šmíd?) téhož autora, který stojí za úplně nahými muži, Sébastiena Thiéryho. Soubor pod vedením Lenky Kelnarové krom samotného názvu proměnil i řadu reálií a rozhodl se akcentovat témata krize identity a rozpadu rodinných vztahů. To samozřejmě autor ve své hře nabízí, záleží ovšem na scénickém uchopení. V případě Vřesiny byl svět pana Šmída po vzoru Kafky a Orwella dost vykloubený již od začátku, tzn. že jsme sledovali člověka propadajícího šílenství ve veskrze nenormálním světě, což nebylo úplně šťastným inscenačním východiskem… byť se jednalo o jednoznačný záměr inscenátorů. Snad kdyby si soubor, který měl ve svých řadách talentované mladé herce a herečky, pro příště vybral materiál, který by odpovídal tomu, o čem chtějí hrát, a nenutil je jej výkladově posunout natolik, že je začne zrazovat samotná struktura díla, která předpokládá jiné uchopení.

Kdo by snad po vzoru pana Šmída v pátek propadal melancholii či šílenství, pro toho měli pořadatelé přehlídky jednoduché řešení – stačilo, aby zůstal i na páteční večerní představení v podání 1. Jarkovské divadelní společnosti, která si zvolila nepříliš známou německou komedii Každému jeho psychoterapeuta, jež je dílem Guntera Betha a Alana Coopera. Ačkoliv je snaha objevovat pro jeviště a místní diváky nové hry, se kterými se nejspíše ještě nesetkali, dozajista obdivuhodná, nese s sebou zároveň riziko, že hra nemusí být uváděna nikoliv jakožto „neobjevený poklad“, ale zkrátka proto, že se nemusí jednat o nejkvalitnější materiál pro scénické zpracování, obzvlášť pokud je hra jediným dílem autorů. To bohužel do velké míry platilo právě i pro jarkovskými zvolenou komedii. Autoři jako by se nemohli rozhodnout, zda má být hra situační komedie plná nečekaných zvratů, nebo je jejím cílem sledovat melancholicko-romantický příběh zázračného napravení hlavní postavy, která nakonec změní životy i všech pacientů, k lepšímu. Seč se jarkovští pod režijním vedením Petra Rady snažili, jak mohli, tyto protichůdné tendence se ve výsledku dost bily a házely jim klacky pod nohy jak v otázce temporytmu, tak i motivací jednání jednotlivých postav. I přes všechny problémy však musím zmínit, že se s těmito problematickými úkoly však všichni členové souboru poprali se ctí, a obzvlášť energický výkon Daniela Skřipčáka v hlavní roli byl i přes zmíněné překážky obdivuhodně zvládnutý.

Poslední den přehlídky v případě Bucharů znamená zpravidla sobotní trojboj, a jinak tomu nebylo ani letos. Zahájili jsme jej pěkně „z gruntu“, neboť sobotní dopoledne patřilo Divadlu Grunt ze Smolkova, který nám přijel odehrát vlastní autorskou inscenaci Horníci komplet, za níž je autorsky i režijně podepsaný Libor Bálek. Slovo „komplet“ v názvu naznačuje, že se snad jedná o jakýsi kompilát, nebo že snad existují i nějací nekompletní Horníci. V podstatě platí obé – hra nazvaná čistě „Horníci“ tvoří první část inscenace a smolkovští ji samostatně odpremiérovali již v roce 2020. V ní sledujeme první šichtu mladého horníka, kterak ho „do služby“ zasvěcují jeho dva profesně starší kolegové. Tato část inscenace je postavena zejména na stereotypech spojených s touto profesí a jedná se spíše o sled situačně nepříliš využitých hornických anekdot, které vrcholí závalem. Zatímco Lukáši Kotzmundovi v roli Mladého se dařilo ztvárnit bezradného nováčka poměrně autenticky, u představitelů jeho profesně zkušenějších hornických kolegů bohužel nebyly jejich charaktery dostatečně vyprofilovány a mnohdy tak neměli co hrát. Přitom právě konkrétní situační jednání zde bylo velice potřeba – vzhledem k náznakové scéně tvořené paravany a černou netkanou látkou, bylo zásadní vše pro diváka pojmenovat právě hereckou akcí. Po pauze se rozehrála nově napsaná druhá část inscenace mapující průběh závalu zevnitř i zvenčí. Střídavě jsme měli možnost sledovat lopotnou snahu dvou horníků a předáka najít cestu ze šachty, a také to, jak se o závalu natáčí reportáž do televize, což bylo vrcholem inscenace. Přes skvělé zvládnuté komediální ztvárnění se podařilo na diváky přenést hlubší téma, že lokální katastrofa je v dnešním mediálním světě jen krátkodobou potravou pro pozornost, v níž jde o leccos, jen ne o lidské životy. I přesto, že i tato druhá část měla řadu nedořešených problémů (např. zapojení Boha a Mefista do vysvobození, aniž by to někam dále vedlo), z pozice poroty jsme ocenili zejména snahu reflektovat regionální témata, která se souboru dotýkají.

Sobotní odpoledne patřilo Místeckému divadlu PROZATiM, které se představilo s francouzskou konverzační komedii Clémenta Michela Účet, která nabízí skvělé herecké příležitosti pro tři muže středního věku (viz titulní foto z archivu přehlídky_pozn. red.). A nutno dodat, že tyto příležitosti byly na Bucharech bohatě využity. Na pozadí víkendové pánské jízdy tří nejlepších přátel jsme mohli sledovat velmi zábavnou sondu do světa mužských neřestí, kde nejenže docházelo ke konfrontaci odlišných světonázorů, ale zároveň se dotýkala podstatně hlubších témat jako jsou osamělost, křehkost skrývaná za maskou „chlapáctví“, přiznání si vlastního pokrytectví schovávaného za hranou upřímností či schopnost sdílet vlastní zranitelnost s nejbližšími přáteli. Právě proto, že autor pod rouškou zábavy servíruje potlačovanou krizi středního věku, která po celou dobu postupně probublává na povrch u všech postav, jedná se o nesmírně náročné herecké party, aby za všemi těmi zábavnými momenty zůstávaly stále přítomné malé osobní tragédie všech tří přátel. Ústřední Axel v podání Emila Kopčáka je alfasamcem a tak trochu vedoucím skupiny: Kopčák tuto postavu vybavil sebejistotou, aniž by sklouzával k aroganci, a místy přemrštěné sebevědomí se postupem času ukázalo být pouhou maskou vědomí vlastní nedokonalosti. Vskutku mistrné bylo jeho pojetí stupňující se opilosti, které se mu dařilo naprosto přesně udržovat v těle i v dikci po značnou část představení, aniž by z něj na moment vypadl či jej zbytečně přeháněl. Jeho protipól tvořil nejstarší Antoine, kterého ztvárnil Jan S. Kukuczka. Jeho profesor a „intelektuál skupiny“ se projevoval přesně utaženým minimalistickým projevem a tvořil tak skvělý kontrast nejen k Axelovi, ale také k emotivnímu Julesovi. Tohoto benjamínka skupiny, který o sobě neustále pochybuje a má potřebu cosi dokazovat a soutěžit, a především bojovat o pozornost obou přátel, jsme si mohli vychutnat v hereckém podání Jakuba Klusáčka. Všichni tři představitelé své party zvládli ztvárnit naprosto přirozeně a s lehkostí a disponují skvělým citem pro timing a pointování – je až s podivem, že inscenace neměla vnějšího režiséra, ale stojí za ní právě Emil Kopčák, který ztvárnil také Axela. Na druhé půli představení na Bucharech sice byly znát drobné zádrhely v temporytmu, nicméně i tak bylo patrné, že inscenace stojí na precizních a stabilních základech.  

Velké sobotní finále se neslo ve znamení takového dvojího návratu – jednak se nám do programu „vrátila“ britská tragikomedie Pam Valentine Mezi nebem a zemí (v podání Divadla nad Odrou jsme ji mohli spatřit už ve středu) a také se nám v roli režiséra vrátil Jan Pirkl, který se představil se souborem Les Tres již ve čtvrtek (rovněž jakožto režisér, ale zejména jako herec). Tentokrát však nechal herecké party členům souboru DiVOch Vřesina a věnoval se výhradně režii. Sobotní závěr nám tak v kombinaci se středečním představením poskytl mimořádnou ukázku, jak široké mohou být možnosti interpretace téhož textu, a to nejen na úrovni konkrétních hereckých výkonů, ale i na úrovni výkladu charakterů postav a jednotlivých situací. Jednalo se tak nejen o velmi zábavnou, ale ve výsledku i dost poučnou tečku na závěr přehlídky. Vřesinská inscenace spíš než na přesném pointování a rychlém načasování sledu replik, stála na psychologických motivacích postav. Což neznamená, že by snad nevyužívala potenciálu slovního humoru, ale projevilo se to zejména v odlišném pojetí postavy Susie Cameronové. Ta byla v podání Zdeňky Bajgarové hlavním tahounem inscenace a aktivním hybatelem celé zápletky. Zatímco její manžel Jack v hereckém ztvárnění Petra Dudy propadal letargii a bezbřehé nudě, Susie nekončící posmrtnou nudu odmítala přijmout a byla vskutku škodolibým, avšak ne zlým, domácím poltergeistem. Samotné „duchařské zlobení“ zde bylo ztvárňováno vlastně zcela civilně – konkrétními a vlastně záměrně obyčejnými hereckými akcemi „posmrtného páru“. Onu nadpřirozenost pak vytvářely herecké reakce živých postav – velice dobře to fungovalo zejména u „ovládání myšlenek“ začínajícího spisovatele Simona Willise, kdy jeho představitel Martin Špička důsledně měnil tělesný postoj a dařilo se mu to i v rychlých střizích. V první polovině představení se tak díky důsledné výstavbě situací a motivací dařilo dobře objasňovat jednotlivé charaktery a vztahy mezi nimi, nicméně ve druhé polovině, kdy už byly „karty rozdané“ a některé, obzvláště slovní, reakce už by z technického hlediska měly následovat o poznání rychleji, na řadě míst docházelo k trochu delším pauzám, což bohužel poznamenalo temporytmus druhé půlky. S radostí však poznamenávám, že možnost sledovat dvě natolik vynalézavě odlišně pojaté inscenace stejné hry v rámci jedné přehlídky byla mimořádným diváckým zážitkem.

P.S.:

Ráda bych na tomto místě článek zakončila, jak letošní komediální Buchary byly jednou velkou radostí, protože jsem si je opravdu užila. Nicméně protože dokončuji článek se značným odstupem od přehlídky, nemohu opomenout jednu výrazně neradostnou skutečnost. Přestože místecké divadlo PROZATiM získalo za Účet doporučení na celostátní přehlídku Divadelní Piknik v Mostě a úspěšně postoupilo i přes dubnovou programovou radu, v Mostě se nakonec nepředstaví. Osud se totiž v mezičase rozhodl znenadání zúčtovat s Janem S. Kukuczkou, a ten již není mezi námi. Místo radosti bych tak na tomto místě ráda vyjádřila upřímnou soustrast souboru i blízkým jejich bývalého kolegy. Život zkrátka není vždycky komedie, jakkoliv se o to můžeme snažit.

Výsledky Ostravských Bucharů 2026

Čestná uznání:

• Taťáně Lyčkové za herecký výkon v roli Chuang-Mu v inscenaci Taková láska z mládí
• Anastázii Klemensové za herecký výkon v roli Maryse Dutilleul v inscenaci Taková láska z mládí
• Vladimíru Žárikovi za herecký výkon v roli Gilles Rougerona v inscenaci Taková láska z mládí
• Divadlu nad Odrou z Polanky za inscenaci Láska mezi nebem a zemí
• Lucii Stiborové za herecký výkon v roli Flic Willisové v inscenaci Láska mezi nebem a zemí
• Dominice Najvert za herecké nasazení (vlastního zdraví) v roli Susie Cameronové v inscenaci Láska mezi nebem a zemí
• Karlu Navrátíkovi za herecký výkon v roli Alana Kramera v inscenaci Dva úplně nazí muži
• Janu Pirklovi za herecký výkon v roli Prokopa Prejdy v inscenaci Dva úplně nazí muži
• Monice Ševčíkové za herecký výkon v roli Katrin Kramerové v inscenaci Dva úplně nazí muži
• BoDivadlu Vřesina za hledání vlastního tématu v inscenaci Kdo je pan Šmíd?
• Tereza Rendlové za přirozený herecký projev v roli slečny Engel v inscenaci Každému jeho psychoterapeuta
• Danielu Skřipčákovi za herecké nasazení v roli Felixe Bollmanna v inscenaci Každému jeho psychoterapeuta
• Liboru Bálkovi za autorskou reflexi regionálního tématu v inscenaci Horníci komplet
• Romanu Moravcovi za herecký výkon v rolích Štajgera a Kameramana TV Znova v inscenaci Horníci komplet
• Vendy Moravcové za herecký výkon v rolích reportérky TV Znova Magdalény Nešťastné a Doktorky v inscenaci Horníci komplet
• Lukáši Kotzmundovi za herecký výkon v rolích Mladého a reportéra TV Znova Vítězslava Vymyslela v inscenaci Horníci komplet
• Zdeňce Bajgarové za herecký výkon v roli Susie Cameronové v inscenaci Mezi nebem a zemí
• Hedvice Řeháčkové za herecký výkon v roli Strážného anděla v inscenaci Mezi nebem a zemí
• DiVOchu Vřesina za kostýmy k inscenaci Mezi nebem a zemí
• Janu Pirklovi za režii inscenace Mezi nebem a zemí

Ceny:

• Vojtěchu Eliášovi za herecký výkon v roli Jacka Camerona v inscenaci Láska mezi nebem a zemí
• Místeckému divadlu PROZATiM za inscenaci Účet
• Emilu Kopčákovi za herecký výkon v roli Axela v inscenaci Účet
• Jakubu Klusáčkovi za herecký výkon v roli Julese v inscenaci Účet
• Janu S. Kukuczkovi za herecký výkon v roli Antoina v inscenaci Účet

Cenu diváků a doporučení na Divadelní Piknik v Mostě 2026 získala inscenace Účet Místeckého divadla PROZATiM.

Porota pracovala ve složení Vít Malota, Alice Olmová, Sylvie Vůjtková a Karolína Vyhlídal Hýsková / Ondřej Vyhlídal. A nakonec bych ráda doplnila odkaz na festivalový Rachot po Bucharech, jehož součástí jsou i podrobnější vyjádření poroty ke všem festivalovým představením.