Na hraně stylů a žánrů
První dubnový víkend se do Plzně do bývalé nádražní budovy, dnes Moving Station sjely na přehlídku studentského divadla soubory z plzeňského a karlovarského kraje. Cílem bylo nejen setkání a vzájemné sdílení dosavadních praxí a lásky k múze Thálii, ale také úsilí o postup na celostátní přehlídku studentských divadelních souborů Mladá scéna v Ústí nad Orlicí.
Z představené tvorby dvanácti zúčastněných souborů bylo zřejmé, že mladé divadlo neustává v hledání nových možností, jak přistupovat k divadlu, nebojí se experimentovat, prázdný prostor mu může být nejen špatným pánem ale i dobrým sluhou. Text k inscenacím často vzniká z vlastní autorské potřeby definice sebe a světa, který nás obklopuje, přičemž skrze vlastní výpověď se v něm aktérům může leckdy snázeji existovat.
Jako první se během pátečního odpoledne představil kolektiv AJTAKRAJTA s inscenací Ondráš a Juráš. Ve vlastní adaptaci původního baladického příběhu z doby bezpráví a vrchnostenského útlaků, se možná až zbytečnou zkratkou pokoušeli vyprávět o (ne)přátelství na život a na smrt, které navždy svázalo životy chlapců/mužů Ondráše a Juráše. Ambicí souboru bylo využít svoji múzičnost, kromě slov tak stavěly obrazy na taneční choreografii i celkovém jednotném výtvarném pojetí. Rychlé střihy a zkratkovitost sdělovaného nakonec bohužel u publika vyvolala spíš než závěrečnou katarzi, nepochopení a zmatek, i když prezentovaný v oku lahodícím obalu.
Druhou položkou pátečního programu byla aktovka Syn ostrovského souboru HOP-HOP (čajíčci). Zdatnou divadelní zkratkou si v ní vyjasňovaly vzájemné pozice otce a syna. Jejich jazykově břitký dialog opatřený kvalitní pointou, glosovaly funkční jevištní nápady. Vše, co se na scéně objevilo, rekvizit bylo po málu, nabývalo postupně četných významů. Do role otce a syna byly obsazeni vrstevníci Vojtěch Tegda a Sofie Doležalová, nabízelo se tudíž i režijní řešení výměny obou interpretů v rolích v průběhu inscenace a naznačení jakési „iniciační hry“, kterou spolu sehrávají. V podobě, kterou inscenátoři nabídli, tak trochu zůstávali dlužni textu a jeho dalším možným intepretacím.
Sobota odstartovala dalším kusem z repertoáru souboru HOP-HOP (čajíčci) Deathník. Inspirováni japonským komiksem zvaným manga, autorsky vystavěli vlastní fikční svět, jehož pravidla určuje tzv. deathník neboli kniha smrti. Závažné otázky, jež si sami v anotaci kladli: Co je to spravedlnost? Dokážeme být spravedliví? Smíme vůbec ostatní soudit? Přidělovat tresty?, se jim dařilo odlehčit stripovou formou vyprávění. Bohužel ji však zdůraznili natolik, že se v rychlých střizích ztrácely jednotlivé postavy i smysl některých situací. Jednotlivé interpretky, jediným mužem byl představitel onoho novodobého smrťáka, měly tak malý prostor pro hereckou akci, že došlo lehce k významové záměně jedné za druhou, sehrávaly navíc vícero úloh. Nejproblematičtější se jevil výklad hlavní mužské figury, kterou avšak bez opodstatnění či jakéhokoli jevištního vysvětlení hrála dívka.
Inscenace ⌀ umělecky a lidsky vyzrálého souboru RATATAVERITA, inspirovaná knižní předlohou a dost možná i jejím následným zfilmováním, se dotkla zásadních otázek smyslu bytí a míry oběti, kterou jsme schopni uskutečnit. Na základě nihilistického prohlášení jednoho z přátel se zbytek kamarádů rozhodne k poněkud zvláštnímu experimentu. Každý obětuje to, na čem mu nejvíc záleží, aby svého přítele přesvědčil o smyslu existence. Původní nevinný návrh se následně zvrhne do děsivých konsekvencí, vedoucích k vynucené ztrátě panenství či násilnému uřezání jazyka jedné z dívek. Novodobý oltář obětin, který přátelé vztyčí však ve smyslu konzumu okamžitě zaujme jednu ze světových galerií, která o něho projeví zájem. Obtížné téma dokázali členové souboru uchopit s velkou mírou autenticity. Napětí dokázali gradovat až téměř do samotného závěru, snad jen zbytečnou doslovnost poslední situace si mohli v rámci jinak dobře budované atmosféry celku, odpustit.
K artistnímu filmu Františka Vláčila, jenž vznikl jako adaptace původního románu Vladimíra Körnera Údolí včel, měli touhu se přihlásit nejstarší členové souboru HOP-HOP v inscenaci nazvané Včely. Vzrušoval je temný příběh zasazený do 13. století, plný symboliky a mnohoznačnosti. Jevištně resp. herecky byli k tomuto úkolu dobře připraveni, dařilo se jim držet a vykreslit jednotlivé svárné postavy, bohužel jejich úsilí troskotalo na nedostatečně precizním zacházením z vytyčenými symboly jako například různými tekutinami obsaženými ve velkých skleněných nádobách postavených na předscéně. I přes úskalí se jim s minimem prostředků dařilo evokovat zvolený, a v provizorních podmínkách obtížně inscenovatelný žánr historické hry.
Litoměřický soubor Li-Di dorazil s inscenací Hory nebo Lori. Ve své koláži ze života nenapravitelného rozervance, který byl sám sobě oxymórem, tedy Karla Hynka Máchy, který je s Litoměřicemi intenzivně spjat, konfrontovali autorovu básnickou tvorbu s jeho neotřelými deníkovými zápisy a dalšími dokumenty denní povahy. Což by samo o sobě nemuselo být problematické, avšak popisný realismus, do něhož inscenaci oblékli, ano. Divadlo poezie se přece dá dělat daleko sofistikovaněji, a hlavně hravě než tupou ilustrací a psychologizací postav. Navíc, když se jím zabývají herecky tak poučení jedinci, jako ti ze souboru Li-Di.
Takové obyčejné strachy naší generace slibovala inscenace 100% real clickbait kolektivu Mystery box. Šestice zúčastněných rozehrávala pomocí minimálních prostředků situace, s nimiž jsme se v dětství setkal asi každý z nás. Obava ze strašidla pod postelí, která dokáže zcela paralyzovat, náhle se pohybující deka malého spáče a podobně. Tak, jak v průběhu děje aktéři dospívali, měnily se i obavy a původci těchto strachů. Už to nebyla ona univerzální zkušenost, ale sonda do jedné konkrétní generace. A v tom tkvěl právě háček. Autory textu totiž nebyli jen ti, kteří jej na jevišti interpretovali, ale do velké míry i jejich vedoucí, která však čerpala ze zkušenosti, a hlavně slovníku vlastní generace. Původní záměr se tak začal rozpadat do minimálně dvou odlišných světů, což se nejvíc odráželo právě v jazykové rovině. A vzhledem k tomu, že členové souboru Mystery box nejsou divadelně zrovna nejzkušenější, drolil se do poněkud rozpačité výpovědi.
Naopak velikou divadelní zkušenost prokázal soubor Kastrol pod precizní režijní kuratelou Michala Stona. Svou prostorově velkorysou inscenací Hrůzné hody ve Ville Santa Ritě (Dva morytáty do neklidných časů), doslova pohltil celý hrací sál. V až na ostří nože intenzivním, stylizovaném tvaru obhájili svůj scénický potenciál, a to ať už činoherně jednali, zpívali, tančili nebo zprostředkovávali objektovou formu divadla.
Autorský titul Kavárna Pohoda, s nímž do Plzně přicestoval fúzovaný soubor Ježkovy voči – Dobrej matroš, v dobrém slova smyslu poctil žánr absurdního divadla. Hlavní hrdinka Lenka otevírá kavárnu, klíčové je, aby v ní panovala pohoda, té se ale přičiněním všemožných okolností nedaří dosáhnout. Každá z postav, která se slavnostního otevření účastní, groteskním způsobem hatí Lenčinu snahu. Důležitým principem absurdity je repetitivnost, kterou se nedařilo rozvíjet u všech postav kontinuálně po celou dobu děje, některé naplňovaly principy žánru více, některé méně. Fenomenální byl výkon „mechanického“ číšníka, jež v důsledku zdánlivého úrazu obsluhoval příchozí na kolečkovém křesle, přičemž v mezidobí se věnoval až obskurním rehabilitačním cvikům, za podobně vykloubené asistence sekundující pečovatelky.
Nedělní program zahájila autorská hříčka Wrd Sstrs souboru Stádo ryb, čerpající z ikonické fantasy Soudné sestry Terryho Pratchetta. Na avizovanou Návštěvu světa a ikonického příběhu očima skupiny Stádo ryb došlo beze zbytku. Mladí divadelníci se nebáli hledat vlastní verze příběhu a dávat jim novou obrazivost. Hledali, experimentovali se způsoby vyprávění, komplikace žánru řešili divadelní zkratkou, nezalekli se a stoicky přešli i momentální technický zádrhel, a především jejich tvorba je těšila a tuto radost dokázali z jeviště sdílet s diváky.
Dvě nesouvisející předlohy, jež ale prostřednictvím dvou vzájemně komunikujících plánů dokonale jevištně zafungovaly, představil soubor Klub divných dětí v inscenaci Ženská! aneb Dokonalý typ chladnokrevného Angličana. Zvedl přitom i téma postavení ženy v historii, stejně jako úroveň psychiatrické péče. Posluchači Michal Stona jsou vedeni ke kultivovanému a vědomému hereckému jednání, v jasně stanovených hranicích získávají i veliký prostor pro vlastní tvorbu. Je to dokonalý příklad, jak kvalitně rozvíjet mladého adepta divadelního umění anebo i motivovat k seberozvoji toho, kdo se divadlem bude zabývat v rovině koníčku.
Na závěr uvedl česko-ukrajinský soubor Špatný Sen svoji Černou slepici. Jejich scénické konání na mě působilo jako jakási forma rituálu, v rámci, něhož si objasňují přísloví nebo lépe řečeno přes generace sdílené pravdy předků, nad jejichž platností můžeme povzdechnout obdobně jako nad současnými tezemi rozšiřovanými dezinformační scénou či jen sdílenými „v dobré“ víře i mimo sociální sítě. To, že by se účast herců hovořících dvěma jazyky tedy reprezentujících dvě kultury dala využít výhodněji je jedna věc, druhá, a to o dost zásadnější, že to, co se odehrává na jevišti musí být vždy srozumitelné publiku. V tomto případě se obávám, že kódy inscenátorů zůstaly někde na půli cesty mezi jevištěm a hledištěm.
V rámci slavnostního vyhlášení během nedělního odpoledne bylo uděleno lektorským sborem pracujícím ve složení Vojtěch Bárta, Tomsa Legierski a Marcela Magdová několik ocenění, k účasti na celostátní přehlídku studentských divadelních souborů Mladá scéna v Ústí nad Orlicí byly doporučeny inscenace: ⌀ souboru RATATAVERITA, Hrůzné hody ve Ville Santa Ritě souboru Kastrol a Ženská! aneb Dokonalý typ chladnokrevného Angličana souboru Klub divných dětí.
