Letošní Audimafor s nádechem folkloru

Regionální přehlídka amatérského divadla s postupem na celostátní přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, divadel poezie Wolkrův Prostějov a studentského divadla Mladá scéna proběhla 22. – 24. března 2024 v Divadle Drak Hradec Králové.

Zahajovací představení Audimaforu 2024 souboru Sesterstvo těsta, DDM Symfonie Poděbrady – Paní Láry fáry aneb Domov není samozřejmost přineslo hned několik námětů souvisejících s problémy a mentalitou dospívajících prožívajících svá každodenní dramata v dětském domově. Na velmi jemné osnově literární předlohy Betty MacDonaldové Paní Láry Fáry se v autorské kompozici prolíná několik příběhů. Autoritářská mladá vychovatelka Diana Brownová (věkově nepříliš vzdálená svým svěřencům) je v různých epizodách konfrontovaná s osudy dětí v domově, život a zvláštní zákony tohoto dětského kolektivu sledujeme ale také optikou dívky, která přišla do domova po tragické nehodě svých rodičů. Vyžadovaný dril vychovatelky je samozřejmě v kontrastu s běžným životem dětské party a zejména jejích nočních snů, které jsou inspirované četbou dětských knížek, a ty v jejich utajovaných nočních hrách ožívají. Tak se v nich objevuje i tajemná paní Láry Fáry, která může (podobně jako literárně známější Mary Poppins) řešit jejich dětské i rodinné problémy. Rozbíhavost struktury inscenace ale nedává divákovi příliš šancí se s některou z hlavních postav ztotožnit. V průběhu inscenace získávají nad příběhem dívky postupně integrující do kolektivu převahu osudy mladé vychovatelky. A tak inscenace řeší hned několik problémů – kam až může jednání autority versus podřízený ve vzájemném vztahu zajít, kde jsou tyto hranice a co pro každého znamená pojem domov, jeho vliv a vazby na něj. Inscenace v mozaikovité struktuře na tyto otázky nedává odpovědi, je ale nesporně zajímavou sondou do další tvůrčí etapy mladého souboru. Je sympatická svou upřímnou výpovědí, nasazením, pohybovou kulturou i světelným členěním jednotlivých situací a obrazů. Práce mladé režisérky (a zároveň představitelky vychovatelky paní Diany Brownové) Johany Severové pod režijním dohledem Vendulky Burger je pro budoucnost rozhodně slibná.

Básnická sbírka Karla Šiktance Český orloj poskytla ve stejnojmenné inscenaci souboru Poslední nakonec inspiraci především pro atmosféru jejího celku oscilujícího mezi básnickými metaforami souvisejícími s proměnami roku (vynášení Morany, otvírání studánek, dožínky, vánoční zvyky), ozvěnami folklorních obyčejů a jejich současným přijímáním. V tanečně stylizovaném podání čtyřčlenného dívčího kolektivu se střídají roční období, a to vše v konfrontaci s moderní dobou reprezentovanou strohým hlášením místního rozhlasu upozorňujícího vesnici na účast na všech těchto akcích. Do děje ale zasahuje i příběh dívky a jejího nenasytného, lakomého otce. Dívka, která se chce podílet na radostech, zvycích i zábavách svých vrstevnic je odsouzena prací i rodinou k domácí izolaci. Postupně se nejen vzpouzí tomuto osudu, a nakonec se do kolektivu v obřadném tanci zařazuje. Vidíme zpětně dívčin „český rok“, kde se jako na orloji objevují jednotlivé postavy a situace, ze kterých je jeden rok života této ústřední figury složen.

Je těžké popsat řetězení výtvarných a dramatických situací, které se vrší až do konce, a který sledujeme – od velmi pomalého tempa jednotlivých obřadů přes nečekaně vzrušující kolový tanec dívek i dramatické výjevy z dívčina domácího zázemí skoro bez dechu. Komorní scény dívky s otcem (je to z drátů vyrobený manekýn v životní velikosti, kterým souběžně manipulují dvě dívky) a plnění jeho nenasytných kovových úst posbíraným zrním je mnohovýznamové. Režie Lady Blažejové a choreografie Anny Josephové pracuje s prostředky činoherního i loutkového divadla (folklorní figura Moreny, „drátěný manekýn“ jako postava otce). Tyto jednoduché výtvarné prostředky (např. i lustr ve stylizované světnici vytvořený ze zavěšených nožů, které jsou v průběhu hry i podstatnou a využívanou rekvizitou) jsou pro celek velmi působivé. Podstatnou složkou je i pohybová partitura celku – ať už jde o taneční omývání vodou při otvírání studánek či hození figuríny Moreny mezi diváky, kteří jsou v tomto momentě nejen „vodou“, ale i přiznanými spoluúčastníky jednotlivých obřadů.

Inscenace Nová metoda souboru Je to tajný, Kolegium hraběte Šporka byla připravena původně pro inscenování na Kuksu a také vykazuje všechny atributy do moderní podoby převedené (a notně posunuté) morality související s jeho prostředím. Jde v podstatě o anekdotický příběh se známými aktéry – andělem, čertem a hříšníkem. Tím je ale v tomto případě malý chlapec, jehož „hříchy“ či „zločiny“, které nepřestává připomínat anděl,  spočívají v chlapcově bezelstném užívání si dětských radostí. Vstup anděla, který přináší na scénu krabici ovázanou mašlí, ukrývající ve svých útrobách loutku chlapce a jeho malý svět, je impozantní. A čert, který se zatím jen trochu znuděně na scéně flákal, teď jen nedočkavě čeká, co se z andělova ohlášeného „léčení hříšníka“ vyvine. Celá situace je moralitou naruby. Chlapeček se skutečně za bedlivého andělského dozoru mění: přestává běhat, ztloustne, vzorně se učí, ale nikdo se s ním nechce kamarádit, a tak se uteče k osamělým chemickým pokusům. Ty mají za následek samozřejmě katastrofální výbuch. Čert může být spokojen, chlapeček zničil svým konáním, co se dalo a andělská budoucnost ho rozhodně nečeká. A tak může celý příběh jen komentovat Filoména, ochránkyně dětí, která nerovný souboj dobra a zla o člověka sledovala a doprovázela hudbou.  Tím nepotrestaným „hříšníkem“ je nakonec anděl, který svým bohulibým konáním přivodil hlavnímu hrdinovi i jeho okolí jen samé problémy.

Autorskou inscenací (režie soubor ve spolupráci s Ladou Blažejovou) lze nazvat A na stromech les Studia Šrámkova domu v Sobotce, která vychází z debutové básnické sbírky mladého člena souboru Adama Hoška. Souhra, pohybově-vizuální rozehrání básnických metafor – to jsou stavební kameny krátké prezentace, která je založena na vzájemné důvěře a naslouchání si. Nejde ani o dramatické situace, ani o vyprávění příběhu, přesto mi celek připomínal něčím Stravinského Svěcení jara – jak v atmosféře důvěrné pospolitosti aktérů, živelné radosti i odpovědnosti, se kterou stavějí svou „lesní pyramidu“ z těl, nebo se pomalu probírají ze společného snu ve vzájemném propletenci.

Rusalje 2022 souboru Je to tajný, Kolegium hraběte Šporka zasáhlo diváky i lektorský sbor od prvních momentů, a jako by navázalo na obrazivost inscenace Český orloj z prvního dne Audimaforu. Opět variace na folklorní téma, tentokráte ozvěny východoslovanských pohanských svátků v období slunovratu zprostředkované trojicí dívek. Opět házení z větviček spletené figuríny zimy/ smrti do vody a opět příběh třetí dívky – tentokráte bájné rusalky, která se nám představí v několikeré ženské podobě –  od dívky, která marně čeká na svého milého, přes dovádivou, lákající a smrtící lesní žínku až po dívku vystupující z vody a vracející se znovu na náš svět. Atmosféra tajemna a všudypřítomné vody, která je nejen součástí scénografie (velké lahve naplněné vodou kolem ústřední dekorace), ale přítomná  třeba i ve zmáčeném mokrém hadru, který představuje dopis od vzdáleného (mrtvého) milého, přes pohár naplněný lákavým nápojem… Voda ve sklenicích láká k napití i zvonkohře, voda veselá i tragická. Výtečné je scénické řešení prostoru, který se skládá z horizontálních průstřihů  v doširoka napnuté látce a může představovat jak tok řeky, tak předlouhý bílý (svatební?) stůl a zároveň být překvapivým prostředím pro zjevování se a mizení rusalky v hlubinách. Podsvícené pruhy látky vytvářejí snovou atmosféru, jindy jsou zhmotněním toho, že se nad hrdinkou “zavřela voda“. Tanečně-herecký výkon Josefíny Pacovské, která je podepsaná pod tímto autorským projektem v dramaturgické úpravě i scénografii (režie Jarka Holasová a soubor) byl po právu oceněn.

Povídky Hectora Hugh Munroa/Sakiho z knihy Léčba neklidem se staly na našich amatérských scénách již několikráte podkladem k rozehrání groteskních etud z prostředí anglického venkova. Tentokráte se na jevišti znovu objevila oblíbená povídka Srednyj Vaštar v podání Studia Šrámkova domu v Sobotce. Výraznáúprava se nespokojila jen s černým humorem podbarveným  příběhem mladého muže trápeného nejrůznějšími zákazy přísné sestřenice, ale přinesla a rozehrála zároveň vedlejší motiv přitažlivé síly moci a nadvlády, které se tentokráte dostává v hororovém příběhu titulnímu hrdinovi – tchoři Srednemu Vaštarovi. V této adaptaci ohrožené slepice tančí a hltavě žerou zkrvavenou marmeládu, kterou chlapci sestřenice pravidelně odpírá, snové prvky se mísí s přísnými pravidly anglického venkova i výchovy mladého muže. Inscenace nazvaná Džem v režii Lady Blažejové mladý soubor evidentně baví, v rámci celku by však bylo přece jen třeba razantnějšího zpřehlednění a vyrovnání rytmu a stylu celku.

Sondou do soužití mladých a jejich problémů, v tomto případě dvojice dvou mladých žen (ve vizuálním nepoměru jedné velké a poněkud skeptické a druhé malé, živé a neustále nadšené) jsou námětem inscenace nazvané Erika brněnského souboru 300mg kofeinu. Hlavním tématem, které se táhne jako červená nit řadou situací a malých dramat obou dívek, jejichž soužití  může být i vyústěním lesbické přitažlivosti mezi nimi, jsou rozhodnutí, která musíme dělat každý den – ať už to jde o zcela běžné problémy denní rutiny či o rozhodnutí se pro vztah a jeho důsledky, peripetie, preference i boj o vůdčí pozici v něm. Inscenace (režie Adam Milka a kolektiv) si na Audimaforu výborně poradila s nabídnutým prostorem Labyrintu v DRAKu a využila např. východové boční dveře při odchodu jedné z protagonistek. Symbolické vykročení ven z těchto dveří – do života či z dusícího vztahu – dostávala tímto gestem i zajímavé řešení dramatické situace. Obě dívky (Marie Indrová, Tereza Marečková) dokázaly v inscenaci i smysl pro komediální situaci (např. vložka čtení návodu Jak žít? ve stylu stand-upu) a rozehrály v půlhodinovém představení přehlednou škálu svých dalších slibných hereckých možností.

Hostinec u tří Popcorn, ZUŠ F.A. Šporka, Jaroměř byla opravdu „loutkárna“, rakvičkárna se vším, co tento loutkářský žánr přináší: zápletku, přehledné komediální situace, přesně vypočítaný rytmus, práci s rekvizitou, zvukem, a také opravdu náročnou práci s údajně nejjednodušší loutkou – maňáskem či v tomto případě prstovou rukavicí.

Přehledný příběh s řadou komediálních situací a hraný loutkami bývá většinou žádaným a nutným osvěžením na nejednom divadelním festivalu či přehlídce. Únava materiálu, která se může dostavit po sedmi i více shlédnutých představeních díky tomu rychle mizí a výsledkem je divácký zájem i ohlas. Až se reprízami jistota souboru ustálí a sled etud s nečekaným koncem zpřehlední, bude Hostinec u tří určitě inscenace hodná ocenění. Mimochodem jaké překvapení pro nás všechny bylo, když jsme při děkovačce po celkem komorně vyhlížející inscenaci napočítali před nevelkým paravánem 8 herců !!!.  Sympatickému kolektivu diváci odpustili některé malé technické nedostatky při práci s rekvizitou, která bývá kamenem úrazu právě tohoto „jednoduchého“ loutkového žánru.  

Překvapení všem připravil soubor Drejg z Náchoda svými variacemi na juanovské téma Juani/y směřujícími v nejrůznějších rovinách ke vztahu k tomuto problematickému hlavnímu hrdinovi. V režii vedoucího souboru Štěpána Macury a se nám představil dvaadvacetičlenný kolektiv se svým pohledem na Juana Molièrova, Tirsy de Moliny, Da Ponteho, ale i Juana Čapkova, Dona Šajna lidových loutkářů a dalších… Různé epizody, různá pojetí, různá odsouzení i obdiv a výtečná práce s juanovským materiálem. Soubor zaujal jak svou souhrou, tak rovnoměrně rozdělenou příležitostí pro každého ze zúčastněných, zaujatostí a „usebraností“. A v závěru večera nám všem připravil opravdu velké překvapení hodné finále jejich předobrazu – Dona Juana. O co šlo a jak jsme se s tím jako diváci vyrovnali, nebudu prozrazovat. Je to totiž i jedna z ingrediencí sympatického představení inscenace žáků z náchodského gymplu. Diskutovali jsme o něm možná více než o inscenaci samotné. Nebo to byl od počátku záměr? Každopádně to byl celkově cenný tvůrčí proces i divadelní výsledek.

Další autorskou hrou, která se na letošním Audimaforu objevila, byl text režisérky inscenace Dominiky Vondráčkové Když končí hra souboru Pobertové. V uvedení do děje téměř detektivního příběhu pomáhají retrospektivní scény, ale hlavní téma, kterým by měly být hranice mezi nezávaznou hrou a jejími důsledky v přechodu do reality se v průběhu inscenace postupně drobí a ztrácí. Vedle sondy do života party spolužáků na umělecké škole a ukázek z jejich školní praxe (jsou zde čísla taneční, ukázky z monologů) je paralelně akcentován pro kolektiv utajovaný vztah dvou dívek. Všechny hlavní i vedlejší příběhové odbočky se prolínají, ale nakonec i pro diváky nabývá vrchu detektivní zápletka a její otevřené řešení. Velmi dlouhá expozice zabírá téměř třetinu celkového divadelního času a její vazba se závěrem inscenace už není vzhledem ke všem předchozím odbočkám a samostatným výstupům zřetelná. Inscenace se tak lomí na dvě výraznější dramaturgické linie: vlastní příběh absolventského ročníku herců a jejího penězokazectví spojený s uvolněným životním stylem zúčastněných a pokus o propojení života na umělecké škole s otázkami týkajícími se divadla a vztahu mladých budoucích adeptů herectví k němu. Kdy a kde končí hra? Kde začíná odpovědnost za ni? Příliš rozbíhavý děj složený z řady etud a čísel komplikuje jak vlastní průběh inscenace, tak její divácké sledování. Nesporným pozitivem je výkon režisérky inscenace a zároveň představitelky role autoritativní Brooklyn Dominiky Vondráčkové.

Maryša bratří Mrštíků je základem vtipné kolektivní autorské variace Snáď to nemyslíte doopravdy? souboru Barevné knoflíky, která pracuje nejen s motivem kávy (objevuje se jak při příchodu diváků v její přímé konzumaci, tak v závěrečné reklamě), ale i s filmovými dotáčkami a akcemi v přímém přenosu. Divadelní zkouška na klasický text se absencí jednoho z aktérů mění v detektivní pátrání, které je záminkou k řadě divácky vděčných komediálních situací. Silnou stránkou ne úplně „usazené“ inscenace je kolektivní souhra. Svědčí pro ni slovo „kolektiv“, které se objevuje jak u autora inscenace, tak u režie, scénografie, kostýmů i v jevištním jednání. Vtipný nápad sice ještě potřebuje dramaturgicky i technicky (filmové dotáčky) dotáhnout, ale i v této podobě je ukázkou inspirující práce sehraného kolektivu.

Poslední inscenací Audimaforu byla divadelní úprava Ladovy „nezbedné pohádky“ O líném Honzovi. Pod názvem Pohádka o líném  Honzovi ji v režii a úpravě vedoucí Ivety Vališkové uvedl soubor A proč ne čaj?. Pohádky naruby – ať už Ladovy, nebo Čapkovy a dalších autorů se na divadelních prknech amatérských souborů objevují často. Jejich úskalím bývá komediální nadsázka předpokládající dobrou znalost toho, co se paroduje, či vypráví s jevištní nadsázkou „naruby“. Tentokrát je to tvrdý oříšek i pro soubor, který byl dosud zvyklý pracovat s lineárním výkladem textu a zcela určitě případ zmíněné inscenace souboru A proč ne čaj?, který se nejrůznějšími zmíněnými záludnostmi textu a nečekanými převleky především sám baví. Všichni zúčastnění neskrývali v kritické diskuzi s lektorským sborem, že jde o studijní pokus vstupu do jiného druhu společné práce, která by měla a mohla mít perspektivu i v budoucnosti.

Letošní Audimafor 2024 přinesl 12 inscenací s řadou autorských textů psaných a upravovaných přímo pro jednotlivé soubory, nebo byly vytvořeny z vnitřní iniciativy některého z jejích členů. Objevily se zde nejrůznější problémy mladé generace, ať už šlo o pocit celkové odpovědnosti v současné společnosti, o odpovědnost ke kolektivu či v ryze intimním vztahu. Překvapením byla různorodost vyjadřovacích prostředků s akcentem na pohyb, zpěvní party a také spektakulární využití výtvarné metafory a různých výtvarných sdělení – od stínohry po loutky všech velikostí. Dvě nejvíce oceňované a doporučené inscenace  Český orloj a Rusalje spojovaly invenční autorské variace vycházející z folklorních motivů, obyčejů a zvyků.

Stabilní bolestí zůstává dramaturgická stavba inscenovaných textů, pozitivem autorský přístup ke generačním problémům a schopnost sebereflexe.

Výsledky:

Lektorský sbor

Lektorský sbor – Vladimír Hulec (teatrolog, divadelní kritik a publicista, předseda poroty), Vít Malota (režisér, recitátor, literární kritik a publicista), Kamil Bělohlávek (scénograf, režisér, herec a hudebník) a Nina Malíková (teatroložka a pedagožka) – udělil tato ocenění:

Doporučení na WOLKRŮV PROSTĚJOV, celostátní přehlídku uměleckého přednesu a divadla poezie:

soubor Poslední na konec, ZUŠ Mladá Boleslav s inscenací Český orloj,

soubor Je to tajný!, Kolegium hraběte Šporka s inscenací Rusalje2022

Doporučení na ŠRÁMKŮV PÍSEK, celostátní přehlídku experimentujícího divadla:

soubor Poslední na konec, ZUŠ Mladá Boleslav s inscenací Český orloj,

soubor Je to tajný!, Kolegium hraběte Šporka s inscenací Rusalje2022,

soubor DREJG, Náchod s inscenací Juani/y,

soubor 300 mg kofeinu s inscenací Erika

Doporučení na MLADOU SCÉNU, celostátní přehlídku studentského divadla:

soubor DREJG, Náchod s inscenací inscenace Juani/y

Lektorský sbor uděluje cenu:

souboru Popcorn, ZUŠ F. A., Šporka, Jaroměř za autorský přístup a zpracování inscenace Hostinec U Tří

Josefíně Pacovské za autorský počin a osobnostní herectví v inscenaci Rusalje2022 souboru Je to tajný!, Kolegium hraběte Šporka

souboru Poslední nakonec, ZUŠ Mladá Boleslav za inscenaci Český orloj

Cena Vladimíra Hulce: Věře Bočkové za oživování fyzického a tanečního divadla napříč inscenacemi